A může za to kdo?

Kachna 🙂 . V úterý bylo krásnově, sluníčko se snažilo, vítr se od rána utišil – aspoň u nás. A tak jsem si říkala, že když to vydrží do odpoledne, užijem si bezva venčení. A chtěla jsem vytáhnout ohaříky dřív, než přijde domů Brtnik. Že půjdeme sami.

Přišla jsem dom a Brtnik už tam byl. No nic, tak půjdeme hezky pohromadě fšicí. A vono ne. Brtnik musel hodit zpátečku a mazat řešit technickej problém do prasé. Noooo, tak vidite, nakonec půjdem přeci jenom ve třech. A nebo ne, rozhodla jsem se až mezi dveřma. Pújdem stejně ve čtyřech a zase sáhla nahoru na věšák, popadla kachnu a narvala ji do taštičky. A byl to výbornej nápad. 

Tali mi udělala radost hned u rybníčků, kde se sama od sebe rozhodla, že dneska se zdržovat nebude a půjde rovnou s námi.  Moc se jí teda nechtělo pochodovat u nohy a vyzpěvovala jak Zpěvka z pohádky Byl jednou jeden král  a předcházela se jak čínský hodinky, ale too se halt nedá nic dělat děfče, půjde se podle mýho.  Volno dostala za klášterem a šla rejdit do maliní. Nějaký trny? Prooosim vás, to mi vypadá. No jen z hlavy jsem jí poté vyndala tři. Rumíček si mezitím vyžádal krapet toho loveckého cvičení a tak se šla kachna proletět. Flekatici jsme nechali být, však její čas přijde. No přišel dřív, než jsem čekala, takže jsem jí taky jednu kachnu vystřelila, aby mohla aportíkovat. 

Pak jsem naopak chtěla cvičebně společnej pochod, než dojdeme na kraj pole, kde jsem je zase nechala rozletět. Teda…. Taliprtku. Rumíček se šmrdolil kolem mě a že si budem hrát. Tak jo, vytáhla jsem půlku žužlopichlobalonku, co nám zbyla a dali jsme si čutanou. netrvalo to moc dlouho a uuuuž tu byla. Taliprtka jedna. Vyčarovala jsem z kapsy čakíta a trošku jí zamotala makovici fotbálkem. Pokaždý, když mě obehrála, letěla do oraniště tvořit kruhy. Že se dělaj v obilí, ji netankuje 😀 . 

Dokroužili jsme až na kraj stařiny a tam se trochu pustili do práce. Nejdřív čistě jen ovladatelnost a pak jsem vytasila kachnu. Bylo to moc fajn. Kachna je skvělá v tom, že drží Tali pozornost a ona opravdu má zájem pracovat. Občas prasí s přinášením, ale hlavně, že můžeme něco dělat pohromadě. Zajímavá byla jedna věc. Pokud jsem kachnu poslala na pravou stranu od cesty, nedělo se nic. Pokud jsem ji poslala do tý levý části, tak Zpěvka začla hystericky jódlovat. Možná by se to dalo využít k nějakýmu nácviku písní a tanců 😀 😀  Musím říct, že jsem si tohle malý cvičení užívala, protože to je přesně to, co mě s ohařiskama baví-něco dělat společně. A tohle je opravdu úplně jiný, než balonky. To dokáže Tali zaujmout i v místech pro ni silně exponovaných. Jsem ráda, že jí to takhle baví a můžeme si tu ohařinu užívat všichni tři.  Že je nadšen Rumíček, to asi psát nemusím.  Ten teda pracuje úplně předpisově. Bez zbytečnýho otálení při návratu. Vypálí, najde, drapne, přinese a radostně předá v předsednutí. Hotovej koncertík.

Nic se nemá přehánět, takže jsme pak šli pěkně dál směr haldy, kde jsem zase v rámci ovladatelnosti pocvičila to, že ohařiska běhají, kam jsou vysláni. Tedy nahoru a dolů. Na tý poslední haldě se se mnou Tali začla hádat, že v půlce haldy už je to dostatečně nahoru, že dál už to nejde a navíc je to i zbytečný 😀 . Řvala na mě jak prokopnutá 😀 . „No tak nic, dobrý, tak ešivá máš závratě, tak dem.“, řekla sem jí 😀 a šli jsme za alej. Madáme se rozletěla, tak jsme jí s Rumíčkem utíkli. A takhle několikrát. Zatímco na normoš psa to zpravidla poté zafunguje tak, že si ten akční rádius trošku zkrátí a hlavně si vás hlídá, na tu kozu pitomou to má zcela opačnej účinek 😀 . Zatímco v případě prvního úniku to  zjistila velmi rychle a letěla za námi, tak  posléze do toho hodila vidle a šla si dál a musela být upozorněna.

Chvilku jsme si tak pochodovali a pak jsem se zas vytasila s kachnou. Tali chtěla s přinášením hodně prasečit, či spíše si tak jako chtěla kachnu uzmout pro sebe a jít si s ní zkoumat chroští. Taaak to ne holenku, k tomudle kachna není určena! A dala si nápravný cvičeníčko. Pak už si to v makovici srovnala a byla za přímo vzorovanou.  Rumíček náš nejpilnější hošíček dostal moc složitej úkol, zašantročila jsem mu milýho opeřence velmi důkladně a tak si pooořádně zahledal. Na chvíli mě napadlo, že bychom mohli zalézt do stařiny k rigolu a že bych jim mohla vystřelovat kachnu přes něj. Vzápětí mě od toho odradilo to, že jsem milou kachnu umístila do šípku a složitě ji od tama musela vyprošťovat. Vzhledem k tomu, že za rigolem je šípku požehnaně, bylo lepší od nápadu upustit. 

Vydali jsme se směrem k myší louce a těsně před ní oba automaticky zajeli do stařiny v místech, kam spolu vždycky organizovaně jdeme. Nooo tak to ne holečkové, dneska nic. Žádný automaticky. Stáhla jsem je zpátky a šlo se rovnou na myší louku. Aaaale protože se šlo hezky poslušně, otočili jsme to a  vrátili se zpátky . Ale šlo se disciplinovaně, žádný samostatný šťárání v roští. Vyšla jsem ale bez toho, že bych je k tomu vyzvala a oni se pak oba vyřítili ven sami. Fajn, prima Talinko, teď přišel tvůj čas a dělej si co chceš. My jen tak jdeme s Rumíčkem prostorem.  Jenže že jo, jen tak jdeme. To nejde úplně dodržet, když mě má v tu chvíli čistě jen pro sebe. A tak jsme si dali nějaký blbinky a pak jsem mu našlápla čtvereček dobrůtkový. „No a jeditííííí, dopa to k nám běžííí, dyž nemusí??? tooo bude asi nějakej cizí pejsek, viď Talinko??“ pravila jsem, když se o mě zastavilo flekatý pendolíno. Potěšila mě. Takže jasně, vyštrachala jsem v kapse posledních pár oříšků pro naši flekatou veverušku, ať si taky začuchá. No a pak jsme prostě šli. Jen tak, prostě šli. Juhůůů to je tak fajn! Víte to? Já jo, každej jeden den to vim. Když jsme došli k prvním domkům, záměrně jsem ztišila hlas do šepotu a pokračovala tak v tom, aby se učila vnímat i ten hlas co je tišší než nejtišší. 

Asi by se Olinka (naše známá a občas i výcvikářka na Pecce)  divila, kdyby nás tady teď potkala. Když mě tady na tom místě viděla s Tali prvně, velmi rychle pravila, že takovýho psa by poslala štandopéde zpátky, že by na to neměla nerf. A taky pojala podezření, zda ten pes není buď hluchý, nebo se nejmenuje úplně jinak. Protože v tý době Tali ani neťukla. A to už u nás už nějakej čásek byla No, teď zašeptám ke mně a oba se nařídí a předsednou. Háský, moc háský. Já vím, že v poli si nezašeptám, (neb ohařův akční rádius to nedovolí, ani v případě vzornýho Rumíčka,) ale dobrý, dobrý, třeba to vypilujeme ešče mnohem víc, že na to moje špitání bude reagovat mnohem spolehlivěji i v samým centru civilizace. 

Šlo se pěkně domů a bylo nám fajn. Ledva jsme doma utřeli tlapátka, tak akurát mezi dveřma slyším, že do domu vešel Brtnik. Ujistila jsem se, že opravdu slyším jeho kroky a vypustila na něj oba ohaře. Jooooooooooooooooooooooooo to bylo tancůch národních a zpěvů sprostonárodních 🙂 . Udělala jsem večeři a pak šla s ohaříkama nachvíli ještě dozadu  do pokoje, ať si trochu začuchají v krabici, když byli oba tak výborní, ne? 🙂