Příroda nám blázní, to víme. A tak nám po mrazech, kdy jsme měli i mínus patnáct přehodila obratem na chvíli výhybku o třicet stupenců a vytvořila týden nádhernýho předjaří.

A tak to je vám asi jasný, že …….že jsem byla furt venku. A doma tím pádem toho moc neudělala. Páč to se musí využít, to se musí. Bylo opravdu luxusně, čerstvý vzduch, jaro v něm… A já jsem si řekla, že si zase potrénujem uličku hrůzy. Neboli půjdeme kolem kozenek, kde to oba postupně koupili od toho ohradníku. Tudíž se jim tam moc nechce chodit. Jak se blížíme, vzdalují se oba ode mne na opačnou stranu, mizí v nedalekým roští a usilovně předstírají, že tam je něco moc zajímacího : D . A já je pak musím slovně z toho houští šťárat. Taky usilovně. Já je chápu, rozumím tomu, ale přece si takhle nezatarasíme vstup do jedné z oblíbených tras. Tož trénujeme. Tentokrát jsem si je přišpendlila k sobě a jakýkoliv náznak pohybu do strany stopla hned v počátku. Takže k uličce hrůzy  – ulička proto, že ve dvou  místech je oplocení zleva i zprava a tvoří to tím pádem opravdu uličku  –  jsme dorazili pěkně pohromadě. Oni se mohli nadechnout a jít bleskem na zteč. Prosvištět těch pár metrů, hlídat si, aby je kozy za plotem nenapadly 😀 (neb těm to dávaj pochopitelně za vinu) a s úlevou vběhnout mezerou v oplocení vlevo na loučku. Tam se trošku rozběhnout, aby to vydejchali a pak zase pěkně zpátky a dokončit to. Odměna ale stojí potom za to. 

Nejdřív malá, uzavřená loučka s výhledy pro mne a se spoustou pachů pro ně. Oba to tam mají rádi a intenzivně pročmuchávají šécko, co se tam píše. Kdo tam byl, kdy tam byl, kolik jich bylo, kam šli a kudy se vraceli…. Abych jim udělala radost, nešli jsme tentokrát jako obvykle, ale na tu druhou louku, na Prudkou, jsme se spustili remízkem tvořeným pásem vzrostlých listnáčů, kterým kraluje moje oblíbená Královna všech třešní. Mohutný pokroucený strom s pokroucenýma větvema. Kolem sebe má svou dubovou suitu . Celý ten remízek stojí na krátkém a kamenitém prudkém svahu. Spíš svážku. Taková spíš kamenitá zídka. A pro ohaře velmi zajímací místo. Po celé délce přehledný, takže je člověk může nechat šmejdit. Což pochopitelně vždycky uvítají. 

A tak já vlastně asi ani moc nemusím mluvit, protože budou  mluvit obrázky.

I hejbací. Neb jsme se pak na tý mojí oblíbený Prudký louce zapíchli a Rumíček, asi taky uchvácen tím krásným dnem, šel, našel si po dlouhý době kopeček a tak jsme hráli kopečkovanou. Teda hlavně on si hrál, sám. Tentokrát ani nepotřeboval mou asistenci, vystačil si po většinu času úplně sám:

Tali si někde poblíž šmrdlala svůj myšovýzkum a já si dala povolení kochat se a čučet do kraje, který se mi stále ešče nevochodil. Tohle je moc hezký místo. Hlavně takhle zjara, kdy se příroda probouzí a nebo pak na podzim, kdy hraje všema barvama a pokud je k tomu modrá, vymetená, obloha, je to prostě kýčovitý úplně. A já se v tom kýči přímo koupu. A vlastně aji v zimě, když je na louce sníh a mráz, je tu krásně – to je z toho takovej útulnej obýváček. A v létě? Když kvetou kopretiny, zvonky a čekanka? Taky nádhera. Koukala jsem na Rumouška, jak si kutálí a na Tali, jak poskakuje od ďůrky k ďůrce jak pomatenej hopík a netrápilo mě nic.

Až potom čas začal trápit, neb bylo načase začít se pomalu vracet. Nechtělo se nám, nechtělo. Nikomu, enemže nocovat někde na větvi se mi rozhodně zajídalo :D. A taky na rozdíl od ohařů vím, že zanedlouho padne půl sedmá a to je čas, kdy ohař začne mlátit miskama a volat – Už je čas pane profesore, už je čas!  A tak, ač neradi, jsme se volným krokem začli courat zase zpátky. Volný krok jsme opustili zase u kozích ohrad, kde to ti dva prosvištěli, aby už honem to měli za sebou. Odměnu jsem jim ani dávat nemusela, čekala na ně na louce pod lesem. Stádečko srn tam zase bylo a pro tentokrát se nám ty kousky srnčího nějak namnožily a bylo jich tam celých deset. Tak jsem si ohařstvo sešikovala a šli jsme krokem společným a nerozdílným „stopovat tu kořist“. Bylo to fajn, oba se zastavovali, jak měli, čekali, jak měli a tak jsme se doplížili poměrně blízko. Pak už nás nějaký ten ostražitý strážce stáda zmerčil a všechno se to v poklidu dalo do pohybu a zašlo v les. A my to naopak otočili fakt už dom. Zážitků bylo zas celkem dost, řekla bych.