Co patří k Velikonočkám?

Aktuality, Štajn, Talířová

Jako jeden z hlavních symbolů?

Velikonoční zajíček přece.

A letos přišel i k nám. Sice trochu opožděně, ale komu by to vadilo. Minimálně ohaříkům ne. Bylo to ve čtvrtek v momentě, kdy na chvíli přestalo cedit a já vytáhla v podvečer ohaříky na chvíli ven. Ať se celej den jen neválej. Zpočátku nějaký velký nadšení nevládlo.

Dokonce se oba ubytovali hned na první louce a že jim to tady stačí, že si budou chodit sem a tam a jen tak zlehýnka pročmuchávat. Chvíli jsem to tam s nima vydržela, páč chápu, že ráno toho na ně zasejc bylo moc, skorem dvě hodiny v deštivým lese, ale pak jsem si řekla, že nás posunu. Nejprv na druhou louku, kde jsem jim udělala to čmuchání organizýrovaný a našlápla jim obdélníka. Původně spíš pro Rumouška, neb Tali se jevila, že si bude radši čmuchat myše. Nenutila jsem ji. Pak najednou změnila názor, neb, čmuchání kolem myších děr nezasytí. Zatímco dobrůtky na stopě ano.  Tak si tam tak oba chodili a já se bavila pohledem na ně.  Když to šécko vyzobali jak ty slípky, vzala jsem je oba trošku něco si zacvičit, když už jsou tak pěkně nastartovaní.

A mohli jsme se hnout dál. Na louku u ořechu. Je z těch tří největší a uprostřed je terénní vlna.  Která občas přinese překvápko v podobě pasoucích se srn. Dneska to bylo překvápko překvapivý. Zastihli jsme tam totiž zajíce. Toho jsme tu ještě nepotkali. A byl to zajíc celkem spolupracující. 

Tali byla vpředu, viděla jsem ji, jak se okamžitě zapíchla a začala vystavovat. Jen jsem ještě nevěděla co. Potvrdila jsem jí, že je šikovná a že má zůstat. Po pár krocích už jsem viděla, na co cílí. Kousek před námi panáčkoval zajíc. Nebo možná zajícová. Neb se choval podivně.

Musel by být slepý, aby nás tři neviděl. Rumíček se postavil za Tali a přiznával jí. Nebyla jsem hlasitá, ale mluvit jsem musela, abych Tali ujišťovala, že to dělá správně, a že se nemá ani hnout. Přeci jen, zajíc je jiná liga, než srnky.

A zvlášť takovýhle jedinec, kterému jako bychom byli ukradení. A nebylo to o nějaký zaječí zamilovanosti, kdy ztrácí hlavu a vidí jen to jedno. Byl to osamocený kus. Takže byl buď na palici, nebo hluchoslepý.  A nebo……… a nebo to byla zaječice, která tam byla kojit svoje mrňousky. 

Tak jsem k tomu taky tak přistupovala. Že tam někde opodál můžou být mláďata. Zajíc se pohyboval laxně, s přestávkama, panáčkoval si a já na Tali viděla, že mám možná pravdu. Protože v mezičase, kdy pozorovala to velikonoční představení, pořád pokukovala zpátky do prostoru, kde se původně zajíc nacházel. 

Takže jakmile jsme se dali do pohybu za zajícem, jak jsem měla ve výukovým plánu já, a Tali to chtěla švenknout zpátky, jak měla nevýukově v plánu ona, musela jsem být chvíli důrazná. A trvat si na svým, že se jde TUDY! Bylo vidět, že ji to tam fakt táhne a až moje důrazný varování, že se řítí do průšvihu v podání důraznýho A DOST! (což vždy zabere, neb ví, že poté už není radno si se mnou zahrávat), ji otočilo do směru, který jsem požadovala já. 

A šli jsme zlehka stopovat toho velikonočního zajíce. Což byl zase asi jeho plán, pokud to odhaduju dobře. Aby nás odvedl. Tak jsme s ním tu hru hráli. A já si ještě chvíli dávala na Tali pozor, protože bylo vidět, jak moc by to tam v tom místě, které musela opustit, ráda prozkoumala. Ovšem v tomto případku smolikof. Šlo se k remízku a návrat na prostřední louku.  Je ale fajn, že byla ovladatelná hlasem a sice s trochou syčení a varování, nakonec respektovala to, co jsem jí řekla. 

Rumíček byl pochopitelně profesijounálně nejzlatější, s ním jsem si mohla užít pravou ohařinu.  Odměnou oběma byla posléze společná honička následovaná hledáním pamlsků v trávě.

Moc hezky se nám ten podvečer vybarvil.