Archiv autora: PetraK

O pozornosti

Tali má tendence, díky svýmu založení,  tý pozornosti spotřebovat docela dost. Proto se to kompenzuje, aby Rumíček nepřišel zkrátka.

 

A protoooo… a protoooooo si to Rumiček, můj malej badatel, vymyslel ještě navíc po svým. Nenapadlo by mě, že některou ze svých dovedností bude umět využít i trošku jinak, než jak ji má naučenou. A musím říct, že když to udělal poprvní, tak jsem za á) doslova čuměla jako puk a za bé) se smála jako blásen. Ale byli byste na tom stejně.

Když přijdu domů, vyřítí se vždycky zvěřinec ven, tam se rotuje, hopsá, případně hlasitě řve. Já se krátce přivítám a pak mažu do pokoje se převlíknout. Od tý doby, co se ohařiska naučili otvírat si ty protimuší dveře, mám utrum v nějakým poklidným převlíkání. Protože zpravidla jeden, nebo druhá vyrve protimuší dveře a nařítěj se zase jako lavina zpátky a přitáhnou s sebou zpravidla i nějaký ty plyšáky, aby s nima mohli rejdit. Pokud jim teda pánik nedovalí housky od paní kuchařky. To se pak venku Tali dáví houskou šprajcnutou v krku a dělá pohyby jak husa, když do ní nacpali šišku a Rumoušek metá přemety nad houskou v trávě. Prostě soubor momentálně zavostalejch tureťáků v akci.

To odpoledne nebyly housky v dosahu, takže nastala ta první možnost. Kdosi vyrval protimuší dveře a nacpali se oba dovnitř, kde jsem je musela odkopávat, abych se mohla vysoukat a nasoukat do kalhot. V jeden moment se Tali vykýblovala do vedlejší místnosti a………toho využil Rumouš. S naprosto neodolatelným gezichtíkem se na mě podíval a……. doběhl ke dveřím a ty ihned zabouchnul.  Mohli byste říct, že náhoda. Enemže to by se nesměl tak moc okatě radovat. Jáááák von to vymysléééél, jááááák von je nejšikovnějšíííÍÍÍÍÍ! 😀 . A pak mě přepadnul a dal mi hubičku 😀

Smála jsem se nahlas a sedla si z toho na gauč – ono to s těma kalhotama na půl žerdi bylo i bezpečnější, jinak bych se taky mohla přerazit. Rumíček tančil vítězný tance a pak mě přepadnul a vohubičkoval mě asi tisíckrát. Vooooon vám měl takovou ale radost, jak to vymyslel a byl tak rád, že se směju. Tali pískala neščastně za dveřima a já neměla sílu jí ty dveře jít otevřít. Jednak jsem se smála tak, že jsem nemohla a druhak – prostě to mu nemůžete zkazit přeci, když si to tak vymyslel. Vyšplhal mi do klína a tam se radostně hlemejždil, jako malý ščenátko.  Prostě věřte-nevěřte byl ščastliv, že si to tak pěkně zařídil a má mě jen pro sebe. 

Řeknete si….. náhoda.Nebudeme přece polidšťovat psa. Jo, souhlasím, nebudeme. Ale to byste tam bývali museli být a hlavně…………… to by to ten malej rezatej hádek nesměl zopakovat. A ne jednou. Má to už opravdu jako cílenej záměr a pokaždý, pokaždý se děsně raduje. Nikdy nezavře ty dveře, pokud je Tali s námi uvnitř. Zavře je jen v případě, že se  madáme vykýbluje ven. Pak hned tam utiká a buchne s nima a zavře je. A pokaždý se z toho děsně raduje, jak si to zařídil a musíme se muchlat a mudlat a já musim jásat, jakej von je úžasnej pán.

No ale………..není snad? 🙂