Archiv autora: PetraK

Pracovitej pejsek

Ač Murphy nebyl vyloženě pracovní plemeno, pracovitej byl dostatečně. Tak jako všichni naši pesani.

Někdy byl ovšem pracovitej směrem, kterej nám úplně tak jako nevyhovoval. Což Murphíkovi bylo ukradený, hlavní bylo, že vyhovoval jemu.

Kupříkladu si vzal na starosti odpadkový koš. Bohužel nikoliv ve smyslu, že by vyhazoval odpadky, tak jako to umí či uměli třeba všichni naši ohaříci . Včetně Taliprtky, která teda zatím umí vyhazovat jen papír a kelímky do tříděnýho odpadu. Svěřit jí vynášení odpadků jako takových by asi taky nedopadlo dobře. Murphy se spíš tak jako věnoval třídění směsnýho odpadu. Věci nepoživatelný stranou, věci ještě poživatelný do pupíku a věci trochu poživatelný?? Taky do pupíku. Klasickej lupič odpadkový. I kvůli němu jsme si kdysi přivezli z Německa větší odpadkový koš ve tvaru popelnice, který se dal zacvaknout a … který slouží dodnes, Ale budiž Murphíkovi omluvou to, že co se tenkrát vědělo o výchově a tak jako. Nebyly poznatky, které jsou dneska. Takže prostě to byl lupič Babinskej. A pracovitej. Když mohl, vžycky se dopracoval k nějaký tý pochutině.

Venku klasickej bufeťák z kterýho jsem furt něco páčila. Dvě vzpomínky mi teď vytanuly na mysli. Jedna z nich je o tom, jak skáču šíbru, chytám tu žížalu chlupatou a třesu s ní hlavou dolů, jak když do nás pouštěj do obou proud 😀 😀 . Proč? Protože mé periferní vidění zahlédlo, kterak chlupatá žížala jde a tak jako mimoděk do sebe vcucne jakousi hroudu. Mohlo to být cokoliv. A mně bylo jasný jednak to, že by se mohl otrávit a druhak to, že už to z něj rukou nevypáčím 😀 . Nevypáčila. Ale vytřásla. Vypadla z něj uhňoucaná hrouda škvarků. Myslím, že mě nikdy v životě nestíhal tak vyčítavým pohledem (a že to teda uměl!), jako tehdy. A nebylo to kvůli tomu, že jsem s ním třásla, jak když z něj chci duši vyklepat. To mu bylo fučík. Ale ty škvarky!! Taková škoda! 😀

Ta druhá vzpomínka je o tom, že si časem vypracoval metodu, kterou používá nejeden psí profibufetář. Jmenuje se “Já nic, já muzikant!” Postupem času a nabýváním zkušeností dospěl k tomu, že není radno se něčím začít ládovat hned, jak to najde. Ani náhodou. To je po něm zpravidla pak právě skočeno a vzácná kořist je mu odebrána. Nebyl blbej, ne? Byl to teroš. Takže si v tý svý černý makovici sesypal dohromady to, že pokud se mu podaří to do sebe nepozorovaně vdechnout, opanovat se a nesežrat to hned, má docela dobrou šanci, že si toho nikdo nevšimne. A když to vydrží dostatečně dlouho, propašuje to v kušně domů. Tam ho nikdo nebude už podezíravě sledovat a! Tu nastává chvíle pro pravýho gurmána. V klidu si to ve svý boudičce v předsíni bude moct sešrotovat. Koho by napadlo, že se doma čoklid láduje nějakým hnusem, ne? Myslím, že to nějakou dobu trvalo, než jsme mu na to přišli. 😀 Pak bylo nutno dávat pozor na to, jak se tváří. A případně, ešivá mu něco nevyčuhuje z těch tváří. Ponivadž někdy byl ten úlovek větší než jeho kušna a pak měl buď naducaný tvářičky a nebo mu něco z tý kušny čouhalo.

Nicméně pokaždý měl u toho stejnej výraz. A já se teď, když to píšu, začínám usmívat, protože – to byste ho prostě museli vidět. Jak byl sice černej a chlupatej, tudíž ta mimika byla taková špatně viditelná, tak v těchhle chvílích jste měli jistotu. Seč se snažil co to šlo, a fakt dělal toho muzikanta, kterej nic, tak ale to potěšení z toho, co ho čeká, když mu to vyjde, to prostě nepřebil. Pořád vidím ty jeho očička, jak švidraj do strany a odhadujou, jestli to klapne nebo ne a přitom se snaží usilovně dělat že nic!! Fakt nic. Že prostě jen tak normálně si jde domů. Blbý bylo, když nějakej ten úlovek našel kus dál od domova. To pak tu fázi, že jde normálně domů musel předstírat značnou dobu, kolikrát právě i opačným směrem od domova 😀 😀 a …….. to jasně chápete, že to vypadá divně 😀 😀 😀 . Každopádně zkusit se to muselo, páč co kdyby to vyšlo…. 🙂

Doma byl Murphyprvotřídní zloděj, kterej se nespokojil jen tak s ledasčím. Ale to už je zase na jiný vyprávění 🙂 .

Na skok na chalupu

A hnedle při pindělku!

Neb si nás tam vyžádal náš dodavatel energie, že prej se měřidlo musí vyměnit. Tak když už se tam musí jet………… proč tam nejet hromadně? Půl den volna, vezmem s sebou ohaříky a bude. A pak si zajedem na jídlo.

Vyhrožovali deštíkem, ale tentokrát jim to nevyšlo. Ono teda i tak bylo o vodu postaráno. A opět taktéž o vodu v mých botách. Neb na naší louce se taktéž vyskytovala břečka sněhová Sice jsem si stihla koupit impregnaci, ale nebyl dostatek času na opakování nástřiku, takže chvíli to sice vydrželo,ale……….. marná sláva, zas mi teklo do bot 😀 😀 😀 . Asi období takový zamokřený nějaký, nebo co.

Zrovinka než jsem vyrazila domů, došla mi sms, že mám k vyzvednutí balík. Balík obsahující mimo jiné i kouzelný kroužky o kterých tu pod jedním článkem psala Kimi. Nebo teda prozatím spíš jejich napodobenina, protože origoš se mi zatím kupovat nechtělo. Neb kdyby to nikoho neoslovilo, tak zbytečně vyhozenej peníz. Takhle jsem si říkala, že to prostě pak pošlu dál do nějakýho útulku třeba. Ale zatím to vypadá, že kroužky se u nás zabydlí.

Dorazili jsme na chalupu s předstihem a zaparkovali u trati. Až na chalupu jsme radši nejeli, protože nemělo cenu riskovat, že v úvozu co? Uvízneme. A dobře jsme udělali, jak se pak ukázalo. Vystoupili jsme a kupodivu všechny fleky zůstaly v naší blízkosti. Jen je pak pro jistotu Brtnik na chvíli cvaknul na vodítko, když se tak zahleděly přes dráhu do dálky. Ale jinak pohoda.

Dokonce taková pohoda, že…………….. když jsme přicházeli cestičkou k naší louce a Tali vylítnul před čumesem zajíc……………. tak……. no……… já to nechápu…………… ale fakt se na moje zahulákání zastavila a nechala ho běžet!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Nějakej pondělní sasrak asi. Pak jsem teda musela trochu popracovat na tom, abych jí dostala až opravdu k sobě, protože logicky jí volalo místo, kde ležel. Pochválila jsem ji a dostala volno. Zasloužila si ho velice. A kupodivu se nerozletěla nikam do dálav a byla i nadále s námi. Došli jsme na zahradu a ohařiska jí běželi prokontrolovat. A já se vydala za nima, podívat se, jak to tam vypadá. No jak, jako v zimě, že jo 😀 . Očihla jsem taky sklep, kde se Brtnik pustil do úklidu a taky nakoukla do předního pokoje, kde Brtnik páchá nějaký stavební úpravy.

A pak už se šlo na louku. I s kroužkama. Brtník se vydal někam s Tali a já si vzala Rumíčka. Jak uviděl kroužky naprosto se rozzářil. A tak jsme se do toho obuli. Kroužky lítaly vduchem. Na střídačku, najednou, do vejšky ….. prej paráda! A to přetahováníčko!! Když se jeden může zahlodnout do měkký gumy a cukat s pánčičkou prostorem. Kukadla měl jako talíře, bojovník jeden :-). Dobře jsem to prej koupila, dobře. Tak to jsem ráda, protože…..

No protože s Tali to bylo jinak. Sice jódlovala nadšením, když jsem ji s kroužkama vytáhla ven, ale poté to bylo tak, jak se dalo asi i očekávat. Kroužek lapila a tradá do pryč. Nebylo to o kořisti, což je škoda, protože pak se dá ta hra na tom postavit, ale bylo to o tom, že kroužek po pár skocích odhodila a tralaláá, jdu si po svým. A nepomohlo ani to, že kroužky byly dva a mohla by se rozehrát super hra, ani to, že se jí líbilo se přetahovat. Všechno jen chvilku a pak nic. Ale ještě tomu dáme příležitost. O chvíli pozdějš se mi na pár momentů podařilo získat její zájem natolik, že jsem kroužky pohodila do trávy a nechala ji v rámci jakéhosi jakobycvičení ty kroužky postupně přinést. A to ji bavilo a neměla tendence od toho odbíhat. Mám v plánu vzít příště kroužky na myší louku a zkusit ji tam s tím rozbláznit tak, jako s balonkem. Mohla by se tam naučit, že to je prima hra, kdy může lítat jak pometlo prostorem sem a tam.

Když se dostavil pán od életriky, ukázalo se, jak dobře bylo, že Brtnik jest prosíravý a nejeli jsme nahoru autem, ale zaparkovali u kolejí. Páč pán se snažil to vyjet a…………. jejda…. došlo na Brtnikova slova, když mu do telefénu radil, ať tadyma nejezdí a radši ten kus dojde z druhý strany. Pán nechtěl, že si to vyjede….. /jooo, jo lenost, to je mor/… no a jak jinak, nevyjel, žeáno. Takže pak měl trochu problémek . Tali měla taky problémek, když přišel na zahradu. Páč Brtnik ji cvaknul na vodítko, aby pána svým – i když nevinným – projevem neděsila a jí to hrozně rozčílilo a hópla dolů z altánu. Mno, ještě, že jsem tam byla, jinak došlo na to, co jsem Brtníkovi říkala zase pro změnu já. Takhle jsem tam skočila a obratem ji vyhákla. Pána si prohlídla a pak jí byl šumák stejně jako Rumíčkovi.

Poté co pán skončil, šli ho fišicí doprovodit a tam jsem teda myslela, že Tali přetrhnu, protože se vydala tam, kam neměla. Letěla za Brntíkem, kterej šel s pánem ještě něco řešit k jakýmusi sloupu vysokýho vedení. No a pak jsem myslela že přetrhnu i Brtníka, protože ten si rozhodně nevšimnul, že má s sebou psa a tudíž se mu pes rozeběhl………… no……… tak. Když pak prolítávala opodál a já zařvala jak tur, zastavilo ji to a dostavila se. Ale já myslela, že jí zakopu sto sáhů do země. Vzhledem k tomu, že krumpáč jsem s sebou neměla a ručně se mi do toho nechtělo, tak furt běhá po povrchu zemským, no.

Poklidili jsme listí kolem chalupy a Rumíček se pustil taky do úklidu. Šišek. A nosil mi je do kýble s listím 🙂 , brouček jeden snaživej. Vytáhla jsem ještě jednou kroužky na louku a podařilo se mi tak trochu ulovit Tali pozornost a chvíli jsme si tam tak hráli nakonec všichni tři. Ale říkala jsem si, když jsem kroužky kupovala, že by jí to mohlo zajímat víc. Inu uvidíme. Ale musím říct, že zatím kroužky drží i přes to urputný přetahování. Jsou tam vidět stopy zubů to ano, ale zatím ho nepřežvejkla a to ani v momentech, kdy jsem jí ho chvíli nechala právě jen tak, ať si požužlá. Na to, že jeden stojí něco málo přes pade, je to dobrý. Co není teda dobrý jsou klouby mojí levý ruky. Páč když se Tali rozparádí a netrefí kroužek, ale hřbet mojí ruky…………… bolí to hodně teda.

V botách už mi tou dobou solidně zase čvachtalo a tak jsme zamířili do auta. A zajeli si na obědovečeři. Obsluhovala nás velmi psomilná paní servírka, takže…. jsem dostala dostatek smetánky do kávy 😀 a taky… sušenek ke kávě. Tím pádem měli ohaříci Vánoce v únoru 😀 . Byl to příjemnej start do pracovního týdne takovýhle půlený pondělí 🙂 .

Ráda píšu dobrý zprávy!!

A tak s radostí sděluju, že:

Zrzeček odjel o víkendu do svýho novýho domova. Je z něj tetkon velkej pán! Je to Pražák, bacha!! 🙂 Už nemusí plakat v kotci, když jde někdo kolem, že je mu smutno a že chce být s člověkem. Kdepák.

Má totiž svou velkou rodinu. A to doslova. Protože zapadl do smečky, kde najdete jednu vižlí slečnu, jednoho chrtíka a jednoho buldočka. A taky dvě děti. A hodně rukouch na drbání a hlazení, tak jak to vižla potřebuje (stejně jako potřebuje to povalování v postýlce, kterýho se mu taky pochopitelně dostalo, aby jeho starý kolínka měly pohodlíčko 🙂 ). Buldoček prý trochu problém měl, ale nic, co by se nedalo vyřešit.

Takže………… ZRZEČKU – ať se Ti v novým doma dobře daří a třeba se někdy někde potkáme. Já vím po kom se mám dívat a tak se pak nediv, až se k tobě pohrne nadšená osoba, jak kdyby Tě znala osobně. Ale vižla vítá jakoukoliv pozornost, takže se nebojím toho, že bys nebyl nadšen. Tak jako jsem teď já, že se to podařilo a máš svou rodinu, která Tě bude milovat.

Zas mi teklo do bot

No jo no, asi nějaký průtočný období, nebo co 😀

Jsem si, po tý sobotní zkušenosti, vzala na nedělní výlet úplně jiný boty. Doma totiž impregnace nebyla a tak jsem tamty nemohla zajistit proti vodě. Tyhle mě ještě nikdy nevyšlouchly………. inu znáte to, že všechno je jednou poprvý.

Teda… v tomdle případku vlatně…. tohle bylo podruhý spíš. Podruhý ve dvou dnech. Půlden v mokrejch botách. Bezva léčebná metoda. Nicméně jak ta sobota, tak neděle za to stály, bych řekla.

Začátek nebyl úplně hladký. Právě proto, že povrch cesty naopak pod vrstvou rozhňahňaný sněhový břečky hladký byl 😀 😀 . A pěkně kopeček dolů lesem, že jo…. Takže pro začátek jsme si dali několik odpíchnutých “ridžbeků” 😀 a trojitýho salchova (radši bych si bejvala dala třeba trojitýho sachrova-dorta, páč to by nebylo tak náročný pro pohybovej aparát, kterej už takhle byl z předchozího dne, pohybem ve sněhový břečce značně uondán) . Ale cajk, dolů jsme se dostali fšicí s plným počtem nezlomených okončetin. A protože Taliprtka byla ten den dobře naladěna, tak i v plném počtu. Jen plíce si trochu musely zaposilovat. Nevěděla jsem , kam má Brtník namířeno a zjistila to, až když jsme za koňskou ohradou zatočili doleva. Aaa to už jsem měla v botéčkách opět dostatek vodičky. Ale co už, přece nám nebudu kazit výlet, čvachtala jsem si vesele dál.

A výlet nám kupodivu nekazila ani flekatá, která hezky reagovala a neměla tendence se výrazně vzdalovat. A pokud ano….

.. nebyl pak problém ji přivolat zpátky. S velkou ochotou. Což bylo velmi velmi příjemné a dalo člověku zapomenout na to, že mu vlastně teče do bot. Zvlášť, když bylo možno jí i balonek do chroští házet a nechávat ji, aby ho tam hledala a přinášela a jiný podobný drobnůstky. Včetně toho, že několikrát sama od sebe přišla. Což je pro mě osobně u ní vrchol vyvedenýho dne 😀 😀 . Byla prostě ten den skoro výborná.

Skoro, to skoro se vztahuje k úplně poslednímu úseku trasy, kdy už jsme se zase kopečkem vraceli zpátky do výchozího místa u hospůdky a…….. je to tam pro ni nějaký zakletý. Zas další místo, kde jde ovladatelnost do mínusových hodnot.

Nicméně jinak pohodička, včetně trochy toho cvičení společný chůze a tak jako podobně. I jsme si v určitých úsecích lajsli ji nechat běžet, pod dohledem statných ošetřovatelů 😀 , podél cesty kousíček “v lese”. Věc s Rumíčkem naprosto běžná,

s ní občas velmi těžko proveditelná. Nicméně pro ohaře je to takový trochu jiný, než si běžet čistě jen po cestě. Jen teda musí být ta ovladatelnost. A když ten den je, jsem ráda, že jí to můžeme aspoň trošku dopřát. Jenom musí dodržovat určitý pravidla. Když došlo i tady párkrát na situaci, že sama přiběhla, tála jsem jak taveňák v mikrovlnce. I na zavodněnost končetin jsem pozapomněla 😀 .

Na koho jsem ovšem nepozapomněla ani já, ani páníček, byl pochopitelně Rumíček. Ať už se jednalo o zábavu balonkovou:

A nebo o zábavu bezbalonkovou:

A s páníčkem si střihli nějakou tu sněhovou bitvu taky 😀

Bylo to fajn. Až teda na ten úplnej závěr, kdy by ve svý podstatě až tak o moc nešlo, ale………. důslednost musí být. Takže to si to dost rozlila. Na druhou stranu pak už nebylo zapotřebí vodítko i když jsme se pohybovali ulicema mezi domky. Páč se za mnou provinile táhla jak smrad a nedovolila si žádnou bejkárnu.

Tudíž jsem je pak i oba mohla cvaknout na jedno vodítko (Nový! Úplně nový! Po sto letech máme nový vodítko, protože to po Ešuskovi se podařilo Tali nejdřív částečně zničit a poté mně ztratit. Protože jak už nebylo díky ní úplně propínací, tak mi někde sklouzlo z těla a ani o tom nevím kde. Škoda, měla jsem ho ráda, bylo tak trochu památeční. Tak teď je památeční jen košík, ale i ten se jí podařilo načnout, takže je otázka času, kdy se odporoučí za obojkem a vodítkem. Podařilo se jí už zničit vlastně všechny moje věci s Ešusem spojený) . Nové vodítko je taktéž propínací, tak jak mám já ráda, takže má dvě karabiny a tím pádem na ně můžu cvaknout oba. A popilovati si tak ovladatelnost ve dvou. Mimochodem ještě dodám, že vodítko je reflexní, což je teda fajn, protože když ho má člověk přes sebe hozený, nebo vede psy tmou, je to prostě další upozornění.) No, takže jsme si napochodovali do hospůdky, usadili se a objednali si. Ohaříci byli tak trochu unavení 😀 a takhle odpadli :