Aneb Brtnik opět herpetologem.

Protože jsme tu minulou sobotu byli hodně času na cestě a nestihnul se nějakej vejlet jako takovej, rozhodli jsme se, vynahradit si to v neděli tím, že vyrazíme někam v okolí Kozích hřbetů.  A nakonec to shodou okolností vyšlo tak, že jsme se pohybovali převážně v místech, kde jsme ještě nikdy nebyli i přes to, že je to v jejich těsným sousedství. 

Stačilo jen zaparkovat o kus dál než jsme doposud kdy parkovali a vijolá, objevování mohlo začít. A nejen objevování, jak se ukázalo v závěru procházky. Zatímco doposud jsme vždycky parkovali u zahrádkářský kolonie, která je mezi Horoměřicemi a Suchdolem, tak teď jsme auto nechali pod západní částí Suchdola. Cesta, kterou lemuje potůček vlévající se posléze do potoka Únětického vás zavede ke Spálenému mlýnu. 

Hned za ním vytváří už Únětický potok nádhernou zatáčku pod skalou, kde si řeknete, že to snad ani proboha není v Prahé, spíš to připomíná říčku Kamenici někde v okolí Chřibské v Lužkách.

Zcela nezávisle jsme se na tom shodli s Brtníkem. Ohaři byli nadšení, nadšení a naprosto poslušní!! Úplně naprosto.

A poslušnej byl i Brtnik, když dodržoval to, že zkusíme mluvit a volat co nejmíň. A opravdu toho nebylo moc zapotřebí. Tali sice lítala jako pomatená a byla nadšená z novýho prostoru a z množství pachů, lítání ve stráních, prolejzaček v křoví i ve vysoký trávě na pasekách, ale pořád se držela v rozumném dosahu. Několikrát se i sama dostavila. Ba dokonce, když jsme blbli s Rumíčkem, který pobíhal v korunách stromů 😀 😀 , tak se taky na chvilku zapojila a předvedla, jak dělá ta kočička. A kupodivu i poslechla a nesežrala zvěři z korýtka připravený jablíčka 😀 😀 

Rezatej pumpdlík byl taky nadšen z pachů a strání, ale nejvíc z toho že jsem mu začala vykopávat listí, kterýho tam bylo mraky a báječně se dalo chytat ve vzduchu. Lesem vede poměrně dost steziček, aby se člověk vyhnul hlavnímu tahu, který vede do Roztok. Tam jsme my nemířili a na křižovatce na Maxmiliánce, kde jsme se napojili na modrou turistickou trasu, jsme odbočili doleva. Jéénže! Proti nám lidijové, tak jako víc než dva 🙂 , což už je na nás moc 😀 😀 . Mapa ukázala, že stezička vedoucí do kopce do lesa, by se nám mohla hodit. A tak jsme začali stoupat . No …. ohařiska spíš tak jako poletovat. Byli oba nadšení z neznámých krajin.

Nahoře pak byl nejen březnový háj, jak v ruský tajze, ale taky pole, po kterým se nám rozletěla Taliprtka. A na jedno hvízdnutí připlachtila zpět. Ne tak Rumíček, jenž opodál poskakoval s dvojicí borderaček. A dostavil se až na moje mocný hudrování. Syčák jeden. Vydali jsme se na levou stranu a o par desítek metrů dál jsme potkali skupinku lidi s pesanem. Jak se ukázalo, páníčka od feňule znal Brtnik z práce. Nastalo veeeliký rejdění a honění, hlavně holky se do toho napřely 😀 .  Tali byla nadšená, že má nerozbitnýho sparingpartnera a doháněla kámošku k běsu tím, že jí pořád utíkala. No, je halt rychlá. Když do sebe holky narazily, to byl hukot teda, všem jsem doporučovala hlídat si kolena a nejlíp se zavěsit do větví pro vlastní bezpečnost 😀 😀 . Oproti předchozímu dni, kdy Tali měla potřebu držet se stranou a jet si svoje, byla dneska v centru dění a několikrát během hry přiběhla za mnou, jak kdyby tušila, jak se mi na to včera smutně koukalo, že nikoho nepotřebuje a je jí líp samotný. Řádila jak malý štěně, vystřelila se do prostoru, vlítla na pole, zpátky, na hlavě jsem ji měla…. jako ten bláásen byla. A Rumíček taky. 

Když jsme se pak rozloučili, došli jsme de facto na konec cestičky. Polem se nám jít úplně nechtělo a tak nám nezbylo nic jinýho, než se spustit strmým skalním terénem dolů jak kamzíci.

Tali se chovala jako naprosto příčetná a dokonce se za mnou – jak jest i zdokumentováno – vracela, ešivá se moc nevopožďuju. A taky – to bylo hlavní – dbala pokynůch, když bylo zapotřebí stát a čekat, aby byl sestup bezpečnej.  To jsem na začátku procházky ani netušila, že se budu spouštět tou skálou ve stráni, co jsem dole vyfotila naproti Spálenýmu mlýnu, kam jsme posléze „dopadli“ .

Ohařiska se nalemtali v potůčku a vydali jsme se doprava. Směr Trojanův mlýn.  To už se člověk pohybuje vyloženě  na hlavní cestě, ale šlo to. Byčiglistů přiměřeně a hlavně všichni normální, což potěší.

Čoklidi si pobíhali a když pak Brtnik v potoce zblejsknul balonek, zábavu tím značně oživil. Nastalo klasický handrkování kdooooo bude mít balonek. Tali to pak vyřešila jedním skousnutím 😀 . Zatímco jemný Rumíček nosil balonek s čelistí vyvrácenou do pravýho úhle – neb na jeho kušnu byl rozměrnější a on nedemoluje, tak Taliprtka ve svý rozjařenosti jednou kousla a pfuf. Z balonku byl placák. Nicméně důležitej placák, páč si ho furt nosila a řvala jak prokopnutá, pokud jste jí ho okamžitě nečutali.

U Trojanova mlýnu jsme hlavní cestu opustili 

a zamířili kolem mlýna (Mimochodem víte, že právě tady se natáčel seriál Dva písaři s panem Horníčkem a Sovákem? ) kopcem směr Suchdol, kde jsme měli v plánu to stočit někudy zpátky k autu. No a těsně na začátku Suchdola, kde je zahrádkářská kolonie, dostal právě Brtnik opět šanci projevit se jako zdatný herpetolog. Musím říct, že před jeho rozvážností a šikovností smekám.

Tali v rámci blbnutí odložila torzo mičudy vedle cesty a dělala kraviny, že nee, že ho nemůže vzít,a že ho nevidí a že nikdy žádnej balonek neměla…. a tak jako podobně. Brtnik se tam vydal za ní a při té příležitosti si všimnul, že…….. je sice únor, ale leží tady had. A… asi je mrtvej, páč je kousnutej od psa. Bližší ohledáním se zjistilo, že úplně mrtvej není…………. „Ty jo, jenže…… to nedá sám  tady u cesty, v zimě, kdy je ztuhlej i tak!“ Následoval můj ukrutnej řev na Rumouše, kterej nevěděl nic lepšího, než jít o milýho hada pečovat, protože pochopitelně byl v nouzi  a je nutno mu pomoci. Jo, je nutno mu pomoci, ale ty to nebudeš!!! No takže šup a voláme. Do záchranný stanice. Po dohodě jsme řekli, že se pokusíme milýho hada odchytit a odvézt ho domů. Bylo schváleno ubytování v igelitovým pytlíku, kterej jedinej jsme mohli k transportu použít. A Brtnik šel – zatímco já uplacírovala čokle , ať se ani nehejbou, a při tý příležitosti si všimla maníka, co něco kutil v první chatce. Brtnik v poooohodičce nabral klacíkem hada a umístil ho do sáčku. A já z maníka obratem vymámila krabici od bot, aby se nám had lépe transportoval. Přeci jen jsme to měli k autu ještě kousek.  Fajn, to bude bezpečnější a lepší na tu manipulaci.

No prt. Zprvu nehybný had se pobytem v pytliku zahřál a zrovna v momentě, kdy jsme za zahrádkářskou kolonii, kterou jsme zadem obešli, hledali kudy se spustit nejlíp terénem dolů k autu nejkratší cestou, se vydal z pytlíku ven a juknul mi z krabice do gezichtu. Vzhledem k tomu, že nebylo jistý, zda jde o některou z užovek a nebo zmiji, toooo nebyl jako fajn zážitek. Zařvala jsem a začla zmatkovat, což pochopitelně vzbudilo i ohaří zájem.  A musím říct, že zatímco Tali poslechla Brtnika z první, tak Rumouš ani houbeles. Musela jsem do něj vlítnout jak do hodin. Na což ani jeden nejsme zvyklý. Já chápu, že on je ten zdravotní bratr, ale jsou za á momenty, kdy se to fakt nehodí a za bé jsou momenty, kdy na to nemáte úplně nerva. Myslela jsem, že ho uškrtim. A taky myslim, že tu krabici jsem Brtnikovi spíš hodila, než předala. Ne hadi mi nevadí, klidně je nosím obtočený na ruce,  ale musím mít jistotu, že nejsou jedovatí. A tu jsem teda neměla. Hada Brtnik zpacifikoval a pokračovalo se dál. Škoda jen, že takovým jako neschůdným terénem, kdy potřebujete koukat dost pod nohy a ne monitorovat hada, kterýho nesete v krabici.

Další únik přišel těsně u auta a pak v ještě lepší moment. V autě. Když už jsem byla připásaná a víko chatrný krabice od bot, zlehka jistila nohou. Aby mi vedle ní vykoukla….. hadí hlavička. Jooo, to se blbě prchá, když se nevodpoutáte. Ale vo to líp člověk ječí, to je fakt. Zmítala jsem se, jak když do mě pustěj proud a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že mě ten pás prostě asi nepustí. Mezi tím jsem stihla vyrazit krabici z auta ven, protože jsem se bála, že jak had krabici opustí máme problém ho v autě chytit, natož v případě neúspěchu lokalizovat.

No tentokrát už se teda chytal a dával do pytlíku mnohem hůř. Moc jsem nepochopila toho pána s dvěma dětma, kterej se ptal, zda se můžou koukat???????? Jako já chápu, že to možná byl dobrej cirkus 😀 😀 , ale fakt jsme nevěděli o jakýho hada se jedná, páč vono ne vždy je to jednoznačný – krom zmijí s výraznou kresbou, jsou i ty s kresbou ne tak dokonalou a hlavně užovka to komplikuje tím, že pokud to není vyloženě ta obojková, ale například užovka hladká, není ten rozdíl pro laika úplně vždy zcela jasnej.  Já jsem jen řekla, že to není dobrej nápad, když nevíme co máme, ale on že budou opodál. No nic, každýho volba. A když nic jinýho, tak mi přijde blbý takhle očumovat, když někdo něco blbýho řeší a o něco se snaží. Ale tak co už , že jo, když jsou schopný lidi očumovat u nehody, tak aby ne u hada.

Brtnik je čím dál tím lepší, takže had opět skončil v pytlíku a tentokrát mu zatrhnul tipec tím, že už pytlík zavázal. A vyrobil do něj pár malých dírek. Tím by to mělo být pořešený, had se snad neudusí a jelo se.

 

Prt pořešený. Bylo sice fajn vidět, že had na tom není úplně špatně, když se snaží osvobodit, ale mně bylo jasný, že jeho urputnost dojde stoprocentně naplnění. A taky jo! Už jsme byli u Hornbachu, když na mě zas ta mrcha s pytliku vykoukla 😀 😀 . Jooo, jasně, řvala jsem jak prokopnutá, ať okamžitě zastavíííííííÝÝÝÝÝÝÝÝÝÝ, nohy jsem měla za hlavou a kolem hlavy si utahovala smyčku z bezpečnostního pásu. Ty jo to bylo nekonečný, než se auto opravdu za křižovatkou zastavilo. Bylo teda štěstí, že se to nestalo na dálnici, z čehož jsem měla obavy největší. Tam by nezastavil vůbec. Krabice vylítla z auta a had byl víc než živoučkej. Ty jo co s ním teď sakra ale? Sotva kilák o domova! Zachránil nás velkej kelímek od kafe – ten půllitrovej s víčkem. Včera po návratu domů jsem ho zapomněla z auta vyhodit a jak se teď hodil. Nebylo sice jednoduchý do něj hada Kájínka umístit, protože už se dost rozehřál a odmítal spolupracovat a taky ten kelímek nebyl úplně dostačující, ale Brtnik je fakt výbornej, takže ho tam nakonec nasoukal a zaklapnul víčko. Převzala jsem slavnostně kelímek a držela víčko co nejpevnějš, jak kdyby se měl had ven probourat beranidlem. Nedůvěřovala jsem ani tomu otvoru na pití 😀 😀 . Ne to kecám…. ale jen malinko 😀 😀 . Dojeli jsme dom a vzápětí na to, volal pán ze záchranný stanice, že už je tady. Hurááá, mise je u konce, had půjde do rukou povolaných. 

Pán si převzal Kájínka, přemístil ho do transportní bedničky, prohlédl ho a sdělil mi, že to je opravdu užovka hladká. No, celej ten cirkus byl zbytečnej, ale příště už budeme chytřejší 🙂  Snad.  😀 😀 Ale jinak – supr výlet. A jsem ráda, že jsme toho hada našli a jsem taky zvědavá, jak dopadne. 

 

Jo a Pražácííí , když najdete zraněnýho živočicha – volejte semhle:

Praha

Nebojte, když nebudete mít pytlík na bobky, tak voni si dojedou na místo nálezu

A to stejný platí ale po celý republice – helejte:

 

Úvodní stránka

 

a taky si dojedou, k nám přijeli z Kladna na chalupu pro drozda s děsně pochroumanou nožičkou.