Nebylo to o tom, že my bychom během procházky zaskočili s ohaříkama někam na návštěvu, to nikoliv.

Ona nám totiž návštěva přijela. Ta nejvzácnější. Peťa AP, až z dalekých dálav. Rok jsme se neviděly! Fšak jsem taky v pátek ráno říkala ohaříkům, když jsem šla do práce:  „Vy tu tetkon spinkejte, sbírejte síly, páč mám pro vás překvápko! Odpoledne ho přivezu! “ A přivezla. 

S Peťou jsme se sčuchly v tramvaji, kde jsem přiskočila do té stejné, kterou se dopravovala do našeho minulého bydliště pod most, kde se potkáváme každý den s Brtnikem při cestě z práce. Teď jsme měly časovou rezervu, páč Peťa přijela už v půl druhý a tak jsme si mohly sednout na zahrádku a dát si chlazený prosečko.  A hubu nezavřít 🙂 a to jsme ostatně dělaly celej ten víkend. Páč po roce je pořád co povídat, no ni? 🙂

No a když jsme dorazili domů nastala ohaří radost. Pro jistotu jsem ji na počátku trochu rozředila úplatkama. Páč jsme se ještě cestou stavili řeznictví a já koupila kilo vepřových jater, abych udělala Peťě radost domácí paštikou. A při tý příležitosti jsem koupila i pár kuřecích křidýlek a ty pak tý bandě ohaří – vč. Mousesa, kterej se taky přikohátal  – rozdala, abych hlavně u Tali trošku zmírnila to její svatý nadšení. 

No a pak už jsme se s Peťou hodily do gala a šly na chvíli ven. Nikam daleko – to je u Domečku ta výhoda, že nemusíte sto kilometrů, abyste jednak dokonale vyvenčili psa a druhak dokonale vyvenčili svůj mozek, který se může rozhlížet, a těšit pohledem na okolní přírodu.

Zatímco ohař se těší pohledem do myší díry 😀 . A nebo na balonek. To dle nátury. Bylo tak dobře! A bylo dobře, že Peťa poslechla mou radu, že sice je teplo, ale u nás je frišno. Že na sandálky, jako u nich, to rozhodně ještě není. Zvlášť takhle odpoledne na severních loukách.

Když jsme šli na trojmezní louky, říkala jsem si, jak asi Tali bude reagovat, až půjdeme okolo toho remízku, kde se srnec zamknul v bažantnici. Jestli se tam pohrne, jestli… jestli…. Jestli nic. Bylo jí to fučík. Ale já jsem se prodrala houštinou, abych zavřela ta dvířka, kterými se ten ťulpas dovnitř dostal. Páč jak pravila i Peťa, kdyby ho tam našel divočák, tak to by tu smůlu měl.

Bylo tak úžasně. Nebe modrý, vymetený, ale už podvečerní chládek. Nikde nikdo, ticho. A jen my dvě a ohaři. To se to tlachalo, to se to kochalo, házelo balonky a trochu blblo. Klídek, pohodička a báječnej víkend začínal. 

Když jsme se pak vrátili domů, šly jsme s Peťou ještě zasadit můj dárek, který mi přivezla od nich ze zahrádky.

Já sice sněženky mám kolem sebe v přírodě, ale na zahradě ne, protože se z přírody brát nesmí. A ty, co jsem si přivezla z chalupy, ty se nechytly. Tak mi Peťa přivezla z jejich zahrádky. Snad se tyhle narozeninový chytnou. Jsou krásný, veliký.  Posadily jsme je tak, jako byly u Peti doma – pod lísku. A taky shodou okolností tak, že na ně vidím hned ráno z okna ložnice. A budou mi tak připomínat celý ten víkend, kterej na nás teprve čekal a kterej byl báječnej.

Já jsem pro tentokrát hluboce porušila náš suchej čtvrtrok a tak prosecco ke slovu přišlo 😀 .  V pátek tolik ne, protože to jsem vždycky po celým pracovním týdnu tak umordovaná, že padnu třeba v deset hodin – tentokrát jsem vydržela až do jedenácti 😀 😀 . To je trága! Já, noční tvor a odpadnu v jedenáct. Ale i tak jsme toho stihly natlachat hodně a aspoň jsme pak měly větší energii na druhý den, kdy toho na nás čekalo mnohem víc.