Se trošku zvrtla.

Neb mi ochořel Brtnik. A tak padly šécky plány. Ať už večeře někde, nebo můj malej odpolední plán. Který zněl – když bude hezky, půjdem ven fšicí a my si dáme na stráních kafe.  A prostě jen tak budem. Stát na loukách, pít skvělý kafe a čučet do kraje a na ohaře, co dělají. A nemuset nic.

Tak nic z toho nevyšlo. Teda takhle, něco vyšlo, ale upraveně. Večeře to nebyla, páč nechcete chorobu někde tahat po venku, že jo. Tak jsem místo toho dala péct maso do roztopený pece a že si k večeři uděláme trhaný maso doma. Aspoň nás to vyjde levnějš 😀 . Taky pozitivum. A to kafe si dám v teple a čučet na ohaře, halt, budu sama. 

Fšak to taky nejni marný. Můžete se soustředit čistě jen na sebe, na to kolem sebe a na vlastní myšlenky. Páč co? No páč vám to ohaři dovolej! To samo vo sobě je dárek. A nemalej. To víme. A tak jsem si ho šla užít. I proto, že to byl evidentně poslední zimní den a zároveň den, kdy se zima začíná převlíkat do jara se vším všudy.

Se stráněma se sněhem a zároveň bez   

Se sluncem, který už pomaličku sbírá síly

S nádherně čistým vzduchem, kde už vzadu na patře cítíte malinkatě to přicházející jaro. Bože,  bylo tak krásně!!!! To máte úplnou náruč ščestí. Aji s pentlí.

Když jsem se pak zadívala do toho lesa, přišel zvláštní okamžik. Vykřikuju to tady porád, jak jsem za to šécko kolem sebe neskutečně vděčná, že to je velkej dárek…… ale teď přišlo ešče něco jinčího. Podívala jsem se tady do těch míst

a pocítila jsem něco – ty jo, já nevím, zda se mi t podaří napsat a nebo to nebude blbý nějaký 😀 – něco intenzivního a hlubokýho.  Od dětství miluju zimu a hory. A vždycky ten návrat do Prahé byl pecka mezi voči. To víme, ale hlavně jsem si teď a tady uvědomila, že jsem takhle nikdy neměla  možnost vidět tu „zimu vcelku“. Jste tam týden, vidíte buď hromady sněhu a slunce, nebo hromady sněhu a vánici, nebo málo sněhu mokrýho, nebo rovnou bláto. Ale nikdy to nevidíte komplet. když jste ten z města. Tam je to jinčí a ne tak intenzivní. A já si v ten daný moment uvědomila, že jsem dostala ten dárek to moci takhle vnímat, vidět, jak ta moje milovaná zima žije. Že třeba i teď, když už je na odchodu, je krásná, ten pohled do lesa mě přenesl do dob, kdy jsme jezdili na hory a já tam pak smutně koukala při odjezdu do nějakých takových podobných míst a věděla, že mi hrozně bude chybět ta vůně, která k tomu patří. 

Ten pocit byl tak krásnej, že mě prostě a jednoduše dojal. Jako že fakt. A to tohle není moje první zima tady a rozhodně to není první pocit, kdy si uvědomuju krásu toho místo a to bohatstvíčko, co mám, však to taky dokola furt píšu. Ale dneska to byla bomba mezi voči. Krásná bomba mezi voči. Nejspíš to, co píšu, vyzní blbě, ale co už. Krásný to bylo. I když jsou to pro mě místa známý, i když sníh tady nezažívám poprvní. Zkrátka narozeninovej dárek to byl a já ho tak beru.

 A když narozeninová procházka, tak pořádná. Zalezli jsme do lesa v místě, kam běžně nechodíme a tak byl zase dárek pro ohaříky. Koukejte, jak si to užívali:

Jako magoří, lítali. Ale pozorte! Na druhou stranu, než jsme došli sem a pohybovali se v části lesa s charakterem lesa hlubokýho opuštěnýho – tam se Tali pohybovala jako skutečná vlčice. Vlčice na průzkumu. Dopřála jsem jí to a byla ščastná, že jí to dopřát můžu. Stáli jsme s Rumíčkem a oba ji jen tiše pozorovali. Bylo to hezký podívání. A pokaždý, když jsem ji připískla, stalo se z vlčice pometlo, které vidíte na fotce výše a řítila se za námi, jak vystřelená dělová gula. Asi není nutno popisovat, co se mi odehrávalo v hrudním  košiku, to už jste četli mockrát. 

Nějakou dobu jsme se tam motali v kruzích a zkoumali kde co, a pak se vrátili na louky, na sluníčko. Ještě si to užít, ten zimní  a zároveň už trochu jarní vánek a mírný sluníčko. Až bude v plný síle, užijeme si lesa ještě rádi dost a dost. 

Šourali jsme se tak loukama líným tempem směrem k domovu. Nic nás nehonilo a bylo nám fajn. Doma jsme zjistili, že jsme se venku „zasekli“ tak na tři hodinky. Krásně strávenýho času. A protože jsem měla ty narozeniny, rozhodla jsem se, že si v rychlosti upíknu jako dorta piškotovou roládu. Jak jsem nedávno zjistila je o otázka opravdu pár minut a za chvilinku máte na stole dobrůtku ke kafi. Takže nakonec se vlastně i slavilo 😀 . Páč nejsem hamoun a se všema jsem se poctivě podělila. I Mouses dostal svůj desátek.