Musím říct, že poslední dobou se nám ta divá zvěř celkem rozdováděla.

Někdy velmi.

Už tak nějak je běžný, že si nás srny nevšímají a ondynoj to dokonce vypadalo, že nám běží v ústrety 😀 . To byl ještě sníh. Přicházeli jsme na louky a tam tři kousky. V poklidu se přesunuly na políčko pod námi a  tam se popásaly. My si hráli na louce, nikdo nikomu nevadil, nepřekážel. Pak se najednou něco někde ve vesmíru událo a srnčí se dalo do pohybu. A běželo na nás. Ahá? V cestě někam jsme jim nestáli, byli jsme uprostřed louky, zcela jasně viditelní. A přesto… běžely ty srny k nám. Koukala jsem já, koukal Rumíček, Taliprdnice – čuchačka obecná – koukala taky. Ale do díry po myši. Pak teda taky zvedla hlavu a dívala se na ten projíždějící cirkus Humberto. Vůdčí kus bude pravděpodobně trpět nejen ztrátou zraku, ale taky ztrátou čichu, sluchu a zdravýho rozumu. Jinak si to vysvětlit neumím. (vlastně teď, když si to po sobě kontroluju  a čtu to znova, tak možná i jo – vysvětlení by mohlo být v políčku řepky, které se srnčím dělá nehezký věci, to je fakt)

Nakonec teda až k nám nedoběhly, ty holky srnčí, a švenkly to od nás doleva do remízku. A my tam stály v němým úžasu. Nevim, ešivá se chtěly holky přidat, že dáme třeba vybiku, nebo nevim, ale zcela podivný to teda bylo. 

Další den, jiná louka, stejná sestava. Naše. Byli jsme u našeho oblíbenýho „příkopu“ , kde oba ohaříky děsně baví hrát si na profesijounální aportýrovací psy.  Oba sedí, já odejdu k příkopu a přes něj nakopu balonky do pryč, každý do jinýho směru. Šécky co mám s  sebou – zpravidla tak čtyři. Pak se vrátím s sedícím ohaříkům, kdy z některých už uniká pára. Z uší. A hlavně zvuky. Z hrudi. Z flekatý. Ta rezatá je tichá a soustředěná. A oči má jak talíře, jen jen vyrazit. Vždy dojdu až k nim  a postavím se k tomu z nich, koho se bude týkat akce. Aby bylo jasno. A po očním kontaktu vyšlu dotyčnýho pracovat.  Dotyčný letí, div se nepřerazí, překoná „příkop“ a řítí se pro první z aportíků. Letí, překoná příkop, doběhne, a předá – ti pečlivější v předsednutí, ti magoři leckdy bez a po pokynu letí pro další. A takhle, dokud to nenanosí šécko.

Nu a tentokrát jsme to měli trošku jinak. S vsufkou takovou. Páč Tali teda vypuštěna, letí, najde, letí zpět, překoná příkop a zatuhne, vystavuje. A-ha. Otočím se za sebe a od sloupu el. vedení, který je hned za mými zády, z podrostu travin, který je kolem vyráží v tichosti zajíc. Naštěstí tedy nabere směr opačný, než jsme my a hopká si k lesu. Hm.. jakou dobu tam byl s námi. Určitě nás pozoroval a když se pak Tali vracela a z jeho pohledu mířila jakoby k němu, tak radši s předstihem vyrazil, aby měl náskok. Tali naštěstí nevyrazila a zůstala hezky stát. Až posléze, když zajíc zmizel, šla s o to větší vehemencí zkoumat lože, kde byl. Což jsem jí tentokrát radši musela zatrhnout. Protože – co kdyby tam náhodou byl shodou okolností i nějakej ten zaječí mrňous, kterýho matka zrovna krmila. Je přeci jen jaro. Takže nic, děfče.  Jak jsem předtím nemusela v podstatě vůbec mluvit- krom chválení za to, že vystavuje, tak teď jsem musela být hlasově důrazná. Neb i ona v tom průzkumu byla důrazná. A hlavně, měla pracovat, že jo a ne si tady zkoumat zajíce. Pak se teda ukáznila a dopracovala to, co měla a mohl jít na řadu Rumíček, který tentokrát vzácně čekal jako druhej. 

No a důrazná jsem musela být i o několik dní pozdějš, kdy se nám stalo něco hodně nečekanýho. I když i tady jsem zpočátku důrazná vůbec vlastně být nemusela. Byli jsme – jak jinak 😀 na loukách. Na trojmezních, jak jim říkáme – jsou tam tři meze, tak abychom se s Brtnikem orientovali, když se bavíme, kde kdo z nás byl na procházce a co tam zažil. A šli jsme zrovna u tý druhý, která dřív sloužila asi jako součást bažantnice. A je tam pozůstatek voliéry. Poměrně ještě bytelný, jak se ukázalo o chvíli pozdějš.

Vždy, když přecházím z louky na louku a spešl tady v tom místě, mám u remízků ohaříky pod kontrolou. Musí jít se mnou. Tak, abychom na další louku vyšli hromadně. Pro případ, že tam bude zvěř a nebo někdo koho neuvidím, nebo i myslivec. Nechci, aby psi vybíhali do prostoru jako první tam, kam nevidím. A tak jsme šli. Jako obvykle fšicí pěkně vedle sebe. A já hodila kontrolní oko do útrob remízku. 

A co jsem neviděla! Hned na kraji, tak na dvě sáhnutí ruky ležela krásná srna. Zastavila jsem se a koukaly jsme na sebe. I ohaři koukali. Jakou dobu. Pak se srna zvedla a odskočila dovnitř remízku.

No a pak vybuchla ta voliéra 😮 :o. Uvnitř totiž ležel ještě jeden kus a ten se lekl. Se zpožděním. A jak chtěl vypálit do prostoru, napálil to do plotu tý voliéry a mydlil se tam, protože jediný otvor, kudy se mohl dostat ven byla maličkatá dvířka. Tak maličkatá, že když chce dovnitř člověk, musí jít v předklonu devadesáti stupňů. Mlátil se tam sem a tam a ono mu to nikam nešlo nešlo. Narážel hlavou tělem do sítě. To už bylo na Tali moc a ač do té doby jsme všichni stáli nehnutě, dala se do pohybu.

Jako já vím, že umím řvát. A Thielli potvrdí, že jo. Ale že až takhle? Že mě od toho místa bylo slyšet až domů? 😀 /jak jsem pak zjistila po návratu?/. Tohle byl okamžik, kdy jsem byla ráda za to všechno, co jsme s Tali dělali, cvičily. Ten rozpor i a y je správně. Protože pánik, ač s ní jinak cvičil-či se snažil, tak nejen že na cvičák s ní nikdy nevstoupil, ale taky jako jediný v mým okolí nikdy ani nečetl můj článek Lovím, lovíš, lovíme, natož aby se nějak v tomto směru skutečně angažoval.  Výchova lovečáka ho nechala netknutým. To jsem musela já. Ač tedy zrovna tady u Tali by se to bývalo víc než hodilo, aby do těch vod vstoupil se mnou. Páč pak bych tolik nelítala vzduchem, křovím, trním, po zemi a tak. Nicméně, teď se ukázalo, jak si stojíme. Protože tohle, to uznávám, že pro elementála Taliprdího bylo hodně a vyrazila do klece taky. Uřvala jsem jí. Uřvala. Otočila se zpátky za mnou s hodně udiveným výrazem, co to celý bylo. A na hubě měla pár bílých chlupů ze srnčí zadnice.  Kterážto se tam ještě mlela v tom debilním a nebezpečným oplocení. Odskočili jsme pryč a srnci – ukázalo se nakonec, že ten zmatkař byl srnec, se podařilo najít ten malý vstup, kterým se tam dostal. Odlehlo mi, když jsem viděla, jak skáče pryč. Bez zranění. 

Ne, že bych se bála, že by mu něco udělala Tali – ač měla ty chlupy na kušně. Páč jednak to celý bylo v rozmezí, jednadvacet-jednadvacet-jednadvacet a byla venku a druhak tam v tom malinkém prostoru neměla jak mu něco udělat. On vyplňoval celý ten prostor tam, a mlel se tak rychle, že nic nebylo možný.  To se mi seskládalo v hlavě až potom, při prvním kouknutí na tu kušnu s chlupama jsem se lekla, ale nebyl čas na nic víc – chtěla jsem srnci udělat místo, aby se uklidnil v tý malý klícce a vypadnul ven.  Koukali jsme pak na něj fšicí a já drbala šikovnýho Rumíčka s kterým to nehlo ani vo píďu, ani vo píďu.  Tali měla ze svýho poslechnutí velkou radost, hodně velkou. Taky jsem jí ale převelice fedrovala odměnama. Protože jsem si byla vědoma toho, co se v tom psu muselo dít. Takhle nablízko a bez možnosti úniku té kořisti….. no. Byla jsem na ni vlastně pyšná.  A pochopitelně ani Rumíček nebyl ošizen, protože jak říkám, stál jak profesijounál. Když si člověk představí, že by měl v takové situaci dva psy lovce ………. ne, nechci si to představovat. Jsem ráda, za to, co máme. A jsem ráda, že jsem pozorná na to, co se kolem mě při venčení děje. Páč když už zvěřina kempuje téměř na cestě….  🙂

Tali se pak chtěla rozdovádět, když na louce narazila na stopu té první srny, která vyšla z remízku v klidu ven na opačnou stranu, leč to jsem milé stopařce musela zarazit 🙂 . Pro dnešek bylo doslova blízkých setkání třetího druhu, myslím až dost.