R: „No asi jo, vypadá to tak, milá Tupofleková. I když…“

„I když je to nějak jinak než jindy. Páč tentokrát při tom balení pánčička tak jako spíš polehává. Jindá dycky poletuje a vykřikuje, ešivá se těšíme……. a tetkon? Nic, vůbec nic. Divný takový. Psíbůhví, co z toho bude.“

T:  „Hele jako naprosto nechápu. Je doma a místo toho, abychom vypadli ven, tak vona jen leží a navíc skorem nemluví. A to ani s náma. Kdyby nemluvila jen s páníkem, ale ani s náma?? Dyk sme nic neprovedli.“

R: „Tak já určo ne,  ovšem s tebou? S tebou to nejni nikdá jistý.“

T: „Co kecáš, furt sem tetkon celá nejhodnější!!!!!“

R: „Upřímně? Jo? Nejhodnější vypadá rozhodně jinak. A nebudu sebestředně poukazovat na to, z koho by sis třeba mohla brát příklada.“

T: „Jo?? Ty? Tak ty seš prej nejhodnější,jo? Tak to mi vysvětli, proč teda na tebe pánčička tuhle tak syčela, když si nezvostal tam, kde ti řekla? Třebas? No?“ 

R: „Páč nemá ten hlas 😛 , heh. No ale, sem prostě nechtěl tak daleko zvostat sám. A kdyby nemusela řešit tvoji lotrovinu, nemusel sem bejt vodloženej.“

T: „Jakou lotrovinu? Nedělej z Komárka vemblouda! Šla sem se podívat tůdletámdle… kousek…. A nemůžu za to, že tam byl ten malej raslík. A vůbec, kdyby na mě nepištěl…. nevšímala bych si ho. Byl prostě ftipnej, tak sem se šla podívat.“ 

R: „Lhát se nemá, Tupohlave!!!“

T: „Ježišmárjá, ty seš tak… tak………. no nic, no. Si nevzpomenu zrovna, jak se to řiká! A vůbec, tak co myslíš? Bude nějakej ten vejlet?“

R: „Podle stavu zásob bych to viděl na něco většího, než je vejlet. Vidim to na velkovejlet. Páč to máš připravenýho:

hromadu hadrůch a serepetiček na gauči, velkotašku, malej výletovej batoh, vody na pití, chodící boty a co hlavně – to je nejdůležitější -NÁŠ BATOH, balonky, a ty dva pytle se žrádlem, co chroupe. Když to sečteme, tak výsledek je, že si asi vyrazíme na velkovejlet.“

T: „Jooo, myslíš jako úplně velkovejlet??? Jako jsme byli na Velikonočky?“

R: „Jo, něco takhle velkýho by to mohlo bejt. Ešivá se nám vona ale teda zvetí. Prozatim mi moc zvetěná nějako nepřijde. „

T: „Musí se zvetit, musíííí! Dyk ležela i vo  víkendu, to byla děsnonuda!“

R: „No musíme si počkat na konečnej verdikt, mumlala si něco, že v noci to teda moc rozjezdově neviděla. A pánik furt hučí něco o poposouvání.“

T: „Nesci nic poposouvat, tudle sem poposunula stůl a páník mě plesknul přes kejtu, že se mám krotit“

R: „To má dost pravdu jako. Kdyby ses krotila,  celýmu světu by se ulevilo!“

T: „Nevim proč jako bych se měla krotit. Mám radost ze života!“

R: „To bychom my vostatní vobčas taky rádi měli. Bohužel nám nejni dopřáno!“

T: „Suchare cynickej, já tě zrasim!“

R: „Fajn, poď na to zlato, uvidíme, kdo s koho! Aspoň to rychlejš uteče.“

R: „Hhuh, dobrý to bylo co?“

T: „Jako vždycky, ne? A kolik je? Už padlo rozhodnutí?“

R: “ Ne.  Až bude, tak bude! Jak to řikaj v tý reklamě. Tady sice nerozhoduje sládek nějakej, ale pánčičky zdravotní staf, ale venkoncem to vyjde nastejno!“

T: „Tjoooo, to nevydržiiiiiim!“

R: „Jo, milá zlatá, nic jinýho nám nezbejvá! Můžem leda vyhlížet.“