R: “No asi jo, vypadá to tak, milá Tupofleková. I když…”
“I když je to nějak jinak než jindy. Páč tentokrát při tom balení pánčička tak jako spíš polehává. Jindá dycky poletuje a vykřikuje, ešivá se těšíme……. a tetkon? Nic, vůbec nic. Divný takový. Psíbůhví, co z toho bude.”
T: “Hele jako naprosto nechápu. Je doma a místo toho, abychom vypadli ven, tak vona jen leží a navíc skorem nemluví. A to ani s náma. Kdyby nemluvila jen s páníkem, ale ani s náma?? Dyk sme nic neprovedli.”
R: “Tak já určo ne, ovšem s tebou? S tebou to nejni nikdá jistý.”
T: “Co kecáš, furt sem tetkon celá nejhodnější!!!!!”
R: “Upřímně? Jo? Nejhodnější vypadá rozhodně jinak. A nebudu sebestředně poukazovat na to, z koho by sis třeba mohla brát příklada.”
T: “Jo?? Ty? Tak ty seš prej nejhodnější,jo? Tak to mi vysvětli, proč teda na tebe pánčička tuhle tak syčela, když si nezvostal tam, kde ti řekla? Třebas? No?”
R: “Páč nemá ten hlas 😛 , heh. No ale, sem prostě nechtěl tak daleko zvostat sám. A kdyby nemusela řešit tvoji lotrovinu, nemusel sem bejt vodloženej.”
T: “Jakou lotrovinu? Nedělej z Komárka vemblouda! Šla sem se podívat tůdletámdle… kousek…. A nemůžu za to, že tam byl ten malej raslík. A vůbec, kdyby na mě nepištěl…. nevšímala bych si ho. Byl prostě ftipnej, tak sem se šla podívat.”
R: “Lhát se nemá, Tupohlave!!!”
T: “Ježišmárjá, ty seš tak… tak………. no nic, no. Si nevzpomenu zrovna, jak se to řiká! A vůbec, tak co myslíš? Bude nějakej ten vejlet?”
R: “Podle stavu zásob bych to viděl na něco většího, než je vejlet. Vidim to na velkovejlet. Páč to máš připravenýho:
hromadu hadrůch a serepetiček na gauči, velkotašku, malej výletovej batoh, vody na pití, chodící boty a co hlavně – to je nejdůležitější -NÁŠ BATOH, balonky, a ty dva pytle se žrádlem, co chroupe. Když to sečteme, tak výsledek je, že si asi vyrazíme na velkovejlet.”
T: “Jooo, myslíš jako úplně velkovejlet??? Jako jsme byli na Velikonočky?”
R: “Jo, něco takhle velkýho by to mohlo bejt. Ešivá se nám vona ale teda zvetí. Prozatim mi moc zvetěná nějako nepřijde. “
T: “Musí se zvetit, musíííí! Dyk ležela i vo víkendu, to byla děsnonuda!”
R: “No musíme si počkat na konečnej verdikt, mumlala si něco, že v noci to teda moc rozjezdově neviděla. A pánik furt hučí něco o poposouvání.”
T: “Nesci nic poposouvat, tudle sem poposunula stůl a páník mě plesknul přes kejtu, že se mám krotit”
R: “To má dost pravdu jako. Kdyby ses krotila, celýmu světu by se ulevilo!”
T: “Nevim proč jako bych se měla krotit. Mám radost ze života!”
R: “To bychom my vostatní vobčas taky rádi měli. Bohužel nám nejni dopřáno!”
T: “Suchare cynickej, já tě zrasim!”
R: “Fajn, poď na to zlato, uvidíme, kdo s koho! Aspoň to rychlejš uteče.”
R: “Hhuh, dobrý to bylo co?”
T: “Jako vždycky, ne? A kolik je? Už padlo rozhodnutí?”
R: ” Ne. Až bude, tak bude! Jak to řikaj v tý reklamě. Tady sice nerozhoduje sládek nějakej, ale pánčičky zdravotní staf, ale venkoncem to vyjde nastejno!”
T: “Tjoooo, to nevydržiiiiiim!”
R: “Jo, milá zlatá, nic jinýho nám nezbejvá! Můžem leda vyhlížet.”
Hlavne ze ti choroba nevzala smysl.pro humor:)
To by si mohla zkusit 🙂