S Peťou 🙂

Bylo to teda tvrdý probuzení, to přiznávám 😀 😀 . A taky bohužel hodně časný, protože už v půl osmý jsem byla vzhůru. Ale díky tomu jsem se ještě mohla vidět s Ričrdem, který u nás taky spal. Měl domluvený kino, takže bohužel nemohl zůstat a tak jsem byla vlastně ráda, že jsem vzhůru a, že jsme se ještě viděli. Brtník jel ještě cosi zařizovat a tak ho vzal s sebou a popovezl. A já ještě zaplula zpátky do peří. Stejně jako ohaříci. Peťa má dobrý spaní, takže ta spala dál.

A vstávaly jsme až v deset. Daly jsme si Brtníkosnídani, kterou nám tam nechal, čaj a kávičku a klábosily. A já šla taky obvolat holky a ještě jednou jim moc a moc poděkovat, za ten báječnej večer. Ohařiska nám u toho dělai asistenci, páč kafe přece nemůžeme pít samy dvě.

• 

• 

Když se Brtník vrátil, usoudil, že mu není nejlépe a líp mu bude v peřinkách 😀 . I zaplul tam znovu taky jako já. My holky si měly furt co povídat. A Brtník byl jak ti Broučci od pana Karafiáta – ti taky spali a spali a spali 😀 . Až to vypadalo, že z výletu do lesa nebude nic a my se vypravíme s ohařiskama nějak a někam samy. Poté vstal Brtnik z polomrtvých a začli jsme se chystat. Tali zpravidla, když je někdo u nás, tak předvádí svou lepší stránku. Teď už asi naznala, že Peťa je součástí smečky a jen občas zmizí, páč už u nás byla mockrát a tak je na čase jí taky předvést to, co umí. Takže když jsme nastupovali do auta, vypálila z ničehož nic z otevřenýho kufru, kam měl nastoupit Rumíček a rozjela to. Vedle mě se ozvalo jen “No pěkný!” Peťa zůstala hlídat otevřený auto a my se s Brníkem vydali pro tu krávu flekatou. Rumíček šel taky. Podařilo se mi nakonec, když probíhala kolem mě, zařvat Ke mně natolik důrazně, že to zapíchla a dostavila se. A u mě už se dostavilo rozhodnutí. Přestávám pískat jen na hubu.

Dovedlo mě k tomu v podstatě několik věcí najednou. Tou nejpodstatnější z nich je, že si kvůli bufetu opět servala koš a do nosu si zanesla nějakou infekci. Výsledek je ten, že ten koš prostě opět nemůže nosit. A pokud by se měla tedy pohybovat bezpečně pro ni a pro okolí, je to pohyb na krátkém vodítku a pod dozorem statného ošetřovatele, protože je schopná sebrat – pokud ji tedy nepovedete neustále s hlavou vztyčenou 😀 – i sebemenší drobeček čehokoliv. Druhou věcí je, že už ani ten koš nezajistí dostatečný zabezpečení a je schopná si udělat výlet. Výlet, kdy by mohla někomu vběhnout pod auto, způsobit nehodu nejen sobě, ale především i těm, kdo v tom autě bude. A to rozhodně nikdo nechceme. Takže halt se nedá nic dělat, odsouhlasila jsem Brtníkovi naplno-tedy i já, aby to bylo synchronní, že se bude pískat i obojkově. Jen pro chvíle krizový a čistě jen pískat.

Vrazila jsem ji do kufru, Brtnik došel pro pískání a jelo se. Protože už bylo docela pozdě, nebylo to na nějaký obr výlet, ale jen na standardní procházku v lesích. Jen jsme si vyrazili opačným směrem, než chodíváme. Před tím jsem šla s Tali ještě koukat na slepičky a pak hned v lese jsme vytáhli dárečky, který jim Peťa koupila, když byla na výstavě v Brně. ŽŮŮŮŮŽLOBALONKYYYYYY!! Způsobily hopíkání, nadšení a řev z flekatýho hrdla. 😀 . Dálky, vejšky, bomby, to všechno bylo na pořadu dne cestou k Netopejrovi. Bylo krásně. Frišno, ale krásně. Zamrzlý kaluže a prázdný cesty.

Až na rodinnou skupinku s retrívřicí. Ale balonky prej jsou víc. A tak se ohařiska krátce seznámili a pak si šli po svých. Hlavně, aby se házelo. Došli jsme k hospůdce a já se šla dovnitř podívat, jak moc lidí tam je. Jeden stůl pěkně v rohu-to je pro nás úplně ideální. A tak jsme si mohli dát ty matesy, který tu mají výborný a na který jsme se po tom pátku dost těšili 😀 . Kamna jim tam fajrovaly do plnejch a tak jsem se obratem odšatila. Do tílka 😀 . Čoklidi po krátkém rozhovoru zalehli pod stůl a my si mohli dopřát ty matýsky a k nim pivo. Ehm, nealko 😀 😀 .

Příjemně osvěženi jsme mohli pokračovat dál a já si na chvíli vzala tu flekatou obludu. Pěkně u nohy jsme pošpacírovali po silnici a pak jsem jí odcvakla. Chvíli jsme si hrály s balonkem a pak, protože tam cesta vede podél říčky, jsem balonek schovala a šlo se jen tak. Kupodivu i bez dohadování. A to do konce u koňské ohrady. Kde si při posledních dvou procházkách zase vymyslela nějakou novinku. Pokaždý tam vleze a jde si pro koblihu. Věc, kterou prostě už nedělala. No tak teď aspoň se nechala v klidu přivolat a po kázeňském pohovoru šla spořádaně sama od sebe u nohy. Když zrychlila, že by si tam zaběhla z druhý strany, učinila jsem totéž a stačilo se otázat, co to má znamenat a už si to rozmyslela.

Od koňských ohrad už je jen stoupání, kdy ovšem je to nejlepší terén pro balonkování. Jak pro Rumíčka, který tu – jak už jsem psala – má nepřeberný možnosti si posílat balonek z kopečka, tak pro Tali, která si tady může zařádit, když jí mrsknete balonek dolů ze srázu a ona se pro něj může bez rozmyslu řítit. A nebo si taky může zařádit trochu jiným způsobem, který si taky vymyslela nedávno. Je to zmizení ve stráni naopak nad vámi. Je zcela pochopitelný, že tomuhle druhu zábavy my neholdujeme. Snažila jsem minule jí poctivě vysvětlit, že tohle chování je nežádoucí a že když poslechne, žádoucí to je. Tentokrát to pojala poněkud překvapivě. Začala mizet ve křoví a poté se sama od sebe vrátila na cestu. Já jsem se v tu chvíli soustřeďovala na Rumíčka a tak jsem jen “zadním” okem viděla, jak se otáčí a sama se vrací. No, fajn. Je fajn, že jsme se nemusely ani dohadovat.

A na dohadování nedošlo ani o chvilku později, kdy si v křoví našla nějakej obří hnus. Brtník písknul píšťalkou, co je na obojku. Okamžitě to pustila a mazala ke mně. S prasetem se nebavim, ale může jít tak maximálně vedle mě 😀 . A tak šla. A navolno až k hospodě. Tam jsme se pěkně všichni svalili a já se nechala inspirovat Peťou. Stejně jako ona, jsem neměla nějak hlad – narozdíl od Brtníka, kterej si dal segedínskej guláš s osmi. A tak, když si Peťa objednala borůvkovej knedlík ke kávičce, učinila jsem totéž. A moc dobře jsem učinila, bylo to bájo. No a pak, když se setmělo valili jsme domů, protože tam už na nás čekal ten stůl u hošíčků.