Žilo, bylo jedno prasátko potápěč.

Bydlelo na stojanu s hračkama v Hornbachu a čekalo a čekalo a čekalo, jestli si ho jednou někdo všimne. Koukalo svýma prasečíma očkama přes své potápěčské brýle, v tlamce mělo šnorchl, na nohou ploutvičky a velmi slušivý plavky. A čekalo a čekalo a čekalo a těšilo se, až si ho někdo koupí a ono si konečně zaprdí. Bylo to totiž prdící prasátko potápěč! Nikdo neuměl tak krásně prdět jako tohle prasátko.

Jednoho dne šel kolem toho stojanu pejsek. Takovej rozvejrnej, zrzavej a veselej. A prasátko ho hnedle zaujalo. Koukali chvilku na sebe a pak si pejsek odběhnul prohlížet jiný hračky. Prasátko posmutnělo a kdyby to umělo, tiše si vzdychne. Místo toho si tichounce neslyšitelně zaprdělo. Aspoň pro sebe, když už nemůže prdět pro někoho jinýho. Za chvilku se ale pejsek vrátil a zase se na sebe s prasátkem dívali. Pejsek začal mávat ocáskem jako Tatar šavlí a prasátku se ze samý naděje, zamlžily ty potápěčský brejle. Takže nemohlo vidět, jak ten pán na pejska kýve hlavou, že si prasátko může vzít.

Pejsek opatrně přišel k prasátku a pooomaličku a opravdu opatrňoučce ho z toho stojanu sundal. Tak opatrně, že zatím nezjistil, že prasátko umí tak krásně prdět. Na to přišel ale hned v zápětí, když prasátko samou radostí trošku na uvítanou zmáčknul. A prasátko celý ščastný jako ta blecha zlehýnka v odpověď zaprdělo. “Jůůůůůůůůůůůů!! ” radovali se oba. “Vono to prdííííí”, smál se ten zrzavej pejsek. A zase prasátko zmáčknul. A to mu pochopitelně hned radostně zaprdělo v odpověď. “Hurááááá, já můžu konečně pro někoho prděěěěět!” rozezvučelo se prasátko a už to oba mířili ke kasám. Pejsek byl totiž poctivý pejsek a věděl, co se patří. Že věci se nekradou, ale musí se s nima nejdřív k pokladně a tam se za ně zaplatí. Teda páníček , že za ně zaplatí. A mazali tak rychle, že jim ten páníček skorem nestačil.

Pejsek pak prasátko hrdě nesl celou cestu domů a vesele si spolu prděli na celý kolo. Pejsek je filuta a tak když viděl, že se někdo směje, hnedle přidal a prasátko se do toho opřelo a lidi se smáli ještě mnohem víc. A prasátko bylo tak ščastný!! Mohlo konečně dělat to, pro co se narodilo. Prdět do všech stran.  Doma se pejsek hnedle běžel pochlubit svý pánčičce. Co že si to pořídil a co že to má za poklad veliký. Ta prasátko velice obdivovala a důkladně si ho musela prohlídnout. Všechny ty ploutvičky pochválit, brejličky a šnorchl. I na plavečky pochopitelně došlo. Pejsek byl hrdobec a prasátko bylo pyšný.

Pak se najednou zatmělo. Přiřítila se vlna tsunami, která se přes prasátko převalila v podobě obrovskýho stáda fleků. A protože pánčička věděla, že nezasáhne-li, tak prasátko v dalších pěti vteřinách nejen doprdí, ale taky přijde o všechny svoje potápěčský propriety od šnorchlu až do poslední ploutvičky, zavelela rázně : “Není tvoje!” A poté co stádo fleků z prasátka vydolovaly jedno hlasitý a předlouhý zaprdění, mu ho vyrvala ze spárů. Fleky pochopitelně zesmutněly. Takovoudle věcičku ještě nikdá neviděly!! A prasátko bylo taky moc smutný. Myslelo si, že má dalšího kámoše s kterým si pořádně zaprdí. Jenže i když to bylo pánčičce taky moc líto, tak věděla, že za á) životnost prasátka by se počítala tak na tři vteřiny a už nidká by si ani neprdlo a za bé) že všechny ty ploutvičky, nebo šnorchl, by skončily hluboko v žaludku stáda fleků a to by rozhodně nebylo dobře, pak by se životnost fleků taky mohla výrazně zkrátit.

Takže prasátko, v rámci zachování života obou dvou,  putovalo do skříně a bylo vyndaváno pouze v přítomnosti toho zrzavýho pejska. Ten si s ním hrál, házel si ho nad hlavu a prděl s ním k velkému pobavení všech okolo. I sousedům běžel ukázat, co že to má za nádheru. A jednoho dne, když si tak ten zrzavej pejsek hrál s prasátkem a plyšovým zajíčkem v pokojíku, kam se musí uchylovat, aby o všechny hračky nepřišel a kdosi flekatý je nesežral,  stalo se to, že ….. ano… klika cvakla, dvéře letí, Fleky stojej ve dveřích.  Asi ta pět vteřin, než zmerčily prasátko. To leželo momentálně trochu stranou a bylo smutný. Protože ten zrzavej pejsek, ten dával přeci jen přednost tomu plyšovýmu zajíčku. Protože ten je takovej měkkoučkej, přítulnej a mudlavej. A takovýhle hračky má ten zrzatej něžnej pejsek přeci jen trochu víc rád. A tak to bylo prasátku hodně líto. Myslelo si, že spolu budou největší kamarádi. A budou hlavně spolu a pořádně si zaprdlají.  A ne, že bude ležet na boku a koukat se, jak pejsek leží na zádech a mudlá si nějakýho hloupýho zajíce nad hlavou. Taková nespravedlnost, poprdávalo si tiše pro sebe.

Ovšem jen do té chvíle, než na scénu vstoupily ty Fleky. Jak zblejskly milýho prasečího potápěče, hýkly, hóply a už jej měly v kušně. Aaaaaaaaa to bylo prasečí radosti!! Konečně někdo, kdo ocení jeho prdění. A rozbalily to spolu ve velkým. Fleky skákaly bytem sem a tam a mačkaly prasátku pupek, co to šlo. A prasátko pochopitelně zticha nebylo, nenene. V okolních bytech si nutně museli myslet, že rodina se už přes měsíc živí čistě jen luštěninama. 😀 Pánčička v sobě ovládla prvotní nutkání prasátko Flekům zabavit, ale protože viděla, jak jsou oba ščastný, říkala si, že bude ostražitá a bude Fleky dozorovat. Aby ani ony, ani prasátko nedošly újmy. A bytem se rozjel velkej prdivej mejdan.

Fleky si taky házely prasátko nad hlavu a mačkaly ho a vyhazovaly ho a prasátko ze sebe vydalo to nejlepší co mohlo.  Po nějaké době, udělala pánčička na milé Fleky trochu šméčko, protože nechtěla, aby se Fleky rozdováděly natolik, že pak milý prase rozhlodají. A šla ke skříňce s dobrůtkama a otevřela jí. Nemusela říkat vůbec nic, to je jasný. V ten moment byli jak zajíc, tak prasátko zapomenuti a oba pejsci seděli u skříňky. Každej dostal svoje žužlání nějaký. Pánčička šla, a obě hračky pěkně uklidila. A prasátku pošeptala, ať není moc smutný, že si to zase příště užije.

A taky jo. Netrvalo moc dlouho, skříň se otevřela a prasátko a Fleky se zase shledaly. K vzájemné radosti obou. A rozjel se zase ten pořádnej mejdan.  Pánčička byla příjemně zaskočená tím, jak dlouho si milý Fleky s prasátkem hrají, aniž by se pustily do jeho konzumace 😀 . A pak se do hry zapojila taky, aby to chytlo ještě lepší šťávu. Popadla prasátko, zmáčkla ho a uuuuutykalaaa s ním Flekům po zemi. A ty ho nadšeně honily. Pak se vám ale stalo něco divnýho. Prasátko se otočilo a běželo proti Flekům. A když je doběhlo, vyskočilo, zabořilo čumáček Flekům do hrudníku a příííšerně do něj zaprdělo. To Fleky krapítek zarazilo. Ještě nikdo jim nikdy do hrudníku neprděl. Tak stály a koukaly. Prasátko se nadšeně rozeběhlo zase po zemi pryč a Fleky šuuup za ním. Tak to prasátko otočilo a provedlo frontální útok proti nim. Vyskočilo a zaprdělo Flekům do tváře. “Jéééžiš!” hýkly Fleky nedůvěřivě. “Todle mi nedělej!” a o krok ustoupily. Prasátko vítězoslavně zaprdělo a skotačivě utíkalo ke gauči, za který se schovalo. A doufalo, že Fleky ho budou zase honit.  “Si tam zvostaň, když se chováš takhle hrubě” čučely na prasátko vyčítavě Fleky. Pak se otočily a šly radši do kůchně.  A prasátko šlo ke svýmu překvapení pro ten den zase zpátky do skříně.

No a my se, milé děti,  můžeme jen dohadovat, jakpak to s milým prasátkem a Flekama bude asi tak dál  😀 .

P.S. Nebudu vás napínat. Ty bláznivý Fleky se pak strašně dlouho milýho prasátka převelice bály. A tak musela pánčička prasátku udělat kabátek z fusekle a teprve poté se Fleky začly zase s prasátkem kamarádit. A k velkému překvapení pánčičky – je prasátko dodnes celičký.