Rumíček si tam vyrazil v pondělí a Tali v úterý.Zatímco Rumíček vyrazil šopovat, Talinka vyrazila nejdřív „cvičákovat“.  V pondělí jsem se cestou z práce stavila vyzvednout ve zveráči Dingáče a zcela nečekaně tam utratila dalších milijoun korun za …… MEGA VELKEJ ŽUŽLOPICHLOBALONEK pro Talimůru a novej velkej žužlopichlobalonek pro Rumíčka. A  rovnou jsem si řekla, že si tam v rámci socializace pak i dorazíme s Rumíčkem.

Vydali jsme se sídlákem a Rumíček si užíval ten úpa novotou vonící balonek. Oči měl jak talíře a byl nejščastnější péf na celým širým světě. Když jsme pak dorazili k umělý lezecký „skále“ a dali jsme si zběsilý honičky kolem, už ščastnější bejt nemohnul. A to ještě nevěděl, že si jde nakupovat! Nejdřív jsme to vzali pěkně přes „obchodní“ centrum, který má u nás tři patra s „pavlačema“ a spoustou lidí a on musel vzorovaně hezky chodit se mnou. A nakonec jsme spolu zašli do toho zveráče. Jooooj, to bylo nadšeního. Družil se s paní majitelkou a sice s trochu obštrukcema, páč takhle na veřejnosti to byla premiéra, ale ukázal jí novej trik s názvem „Ručičkulíbámmadam“ následně obdržel několikmnoho dobrůtek od paní majitelky a byl už veleščasten. Pak si všimnul akvárka s myškama a chviiilku byl na pochybách, jestli to zase není vrh těch bojovnejch myší, ale pak usoudil, že to bude jiná liga a neřešil. Zato kdyby mohnul, sundá si všechny ty hračky, co tam visely 😀 .0

Od obchodního centra jsme zašli do spodní části sídliště a do jeho odlehlý části, kde za domy je uměle vytvořený zatravněný kopec a v něm… něco jako malý úvoz. A tam se vám čutaj balonky!!! Můžete je mrskat proti hraně úvozu a oni odskakujou neznámo kam. Taky je můžete mrskat buď do kopce a nebo naopak dolů. Taky je můžete mrsknout tak, že se vůbec neví, kde jsou a pak má ohaří nos příležitost ukázat, co v něm je… prostě dokonalá zábava.

A když už jsme byli v týhle části sídláku, zašli jsme si spolu taky na to nový hřiště, kam jsem zavedla Flekatici. Rumíček byl opět nadšen a dělal agilitního pejska na sto způsobů. Skákal skrz kruh (a jednou taky netrefil a napral to do jeho úvazu z řetězů a dost se divil), pak přes překážky, dal si párkrát kladinu a zóny a pak už jsme šli zase spolu jen tak, a domů dorazil spokojenej Rumíček, kterej si to odpoledne užil do plnejch a večer chrápal jak když řežou na pile.

A my si s docentkou Talířovou daly něco podobnýho v úterý. Stejně jako minulej týden jsme si vyšly na to místní psí hřiště. Úkol pro dnešní den zněl – procvičujeme všude a za všech okolností hezky klidnou chůzi na vodítku, netahání a společnou procházku a vnímání toho závaží na konci vodítka. Předběhnu to vyprávění, ale musím ji opravdu pochválit. Na Tali to byl moc hezkej výkon a moc fajn procházka.

Cestu na psí hřiště jsme zvládly docela pěkně, ona nedostala šanci si prosadit svou a – co je pro mě hodně důležitý – nezazdívala komunikaci se mnou. Jakoby jí vyhovovalo, že na ní mluvím, dávám jí signály, kdy to jde dobře, že je moc šikovná, že nám to jde…… a tak jako podobně. V nedávný době, kdy jsme se propadli do začátku, tak kdyby na ní člověk mluvil přes megafon, nemělo by to žádnej účinek, prostě zapírala úplně všechno. Teď nám ke spolupráci stačil většinou můj nízko posazený hlas a ona ho vnímala. A to povětšinou i v situaci, kdy jsem jí sdělovala, že tohle je teda špatně. Na hřiště se evidentně těšila, ale… cestou přes železniční most jsem, i přes to těšení se, měla možnost /protože tam zas tak moc rušivých momentů není/ hezky potrénovat chůzi na prověšeným vodítku .

A na hřišti jsme se mohly pustit do řádění. Ale nejdřív……nejdřív… „Si projedeme to odcvaknutí z vodítka. Jo, Tali?“. „Tak Tali, prošly jsme brankou a Ty si hezky sedni.“. „Chjo“. „Doobřes to uďála, holčičko. Tak pěkně počkej…“ odepla…. a zapla 😀 jsem vodítko . „Sedim! Už můžu jít?“ . „Ne, Tali, ještě ne! Chvilku počkej.“ Odepla jsem vodítko doopravdy.  Pohladila jí po hlavě a poklepala po hrudníčku „Tak běž, ty. Běž!“ Pink a po svolení vypálila. Dala si dvě, tři zběsilý kolečka a letěla ke mně. „Tyyyysešvýýýborná Talinkoo, výýbornáholčičko!“ a už je ruka v ledvince a vydává kolečko rohlíku. „Semvýborná,semvýborná! DEJ! Sedim“  😀 „No dobře, dobře, ale počkej, pomalůůů!“ Vdechne kus rohlíku a po  „Tak utíkej, Tali, utíkej!“ vyrazí a pádí. Aby to otočila a letěla zpátky, protože…………… v kapse jsou ty dva balonky. Zatím jen tenisáky, ten velikej si nechávám až na moment, kdy bude světlo a já nebudu tak omezovaná tmou. Tedy na víkend. A spustíme hru se dvěma balonkama. Tali nosí jak zběsilá, nadšená, vychechtaná (kdyyyby to stejně tak bylo i na volno! Nebylo by ščastnější pánčičky, než bych byla já) . Po krátký době balonky schovám s ukončovacím gestem, odměním ji za to, že mi je oba dala a dám jí volno. Běží si na konec hřiště a tam si čmuchá myšodíry. Zmizím a schovám se za strom. Čuchá si, čuchá a zkoumá. A pak zjistí, že je ticho, nikde nikdo a tak vypálí mě hledat. Na omezeném prostoru a s jejím skvělým nosem to rozhodně není žádný drámo. Má mě ve vteřině, ale …. máme obě radost a já jí mám za co chválit. Jdem se spolu podívat na myšodíry a já ji pak nechám být.

Jen tak stojím a po chvíli se dořítí flekatej vytlemenec s žádostí o balonky. „Dooobře, Talinko, doobře. Ale! Uděláme to teď trochu jinak, jo? Tady si sedni a koukej…. ne… pojď zpátky, sedni si… dobře… a koukej!“ odnesu balonek o něco dál a sama ustoupím ve stejné úrovni do strany. Tvoříme tak s Tali a balonkem trojúhelník (ešivá je rovnostrannej, nebo rovnoramennej, to vám neřeknu, páč nejsem geodet, ale chaotik, takže je to nějakej ten trojúhelník) . Chvilku počkám a pak k sobě Tali zavolám…………… JOOOOOOOOOOOOO! „Skvělýýý, Tali, skvělýýý, seš výýýborná! Na, tady máš dobrůtku, na ještě jednu! A…. utíkej, kde máš balonek, kde?“  Vypálí a letí za  ním, aby si s ním dala vítězný kolečko a žmoulala si balonek. …………. a vrátila se sama za mnou.

Žíííš lidi, to je tak moc fajn pocit. Ani nevíte jakej. Protože teď to pořád bylo o tom, že zase neexistujeme, že nás nechce, nepotřebuje. V nejlepším se má skončit, a tak po asi půlhodince a skvělým odvolání od průchozího psa, jdeme ze hřiště a … razíme do toho „města“ . Neboli křižujeme sídlákem, abychom si utvrdily chůzi na vodítku. Jdeme si, jdeme, hezky komunikujeme. A pak Tali zmerčí o kus dál labradorku na flexině. Stojej s pánem na protějším chodníku. Volám Tali k sobě, chci ji na sebe natáhnout a ……….. pán se slovy „To je marný!“ vyrazí k nám. I když teda nemusel, rozhodně nemusel. A pustí labradorku jak toho dráčka do větru…..No, asi si umíte představit, co to s Tali udělalo. A co to udělalo se mnou. Naštěstí jsem byla připravená, takže jsem to ustála a mohla si to dotáhnout do konce. A pánovi hezky slušně, fakt slušně,  poděkovat za to, že mi kazí to, že tu se psem cvičím. Mumlá cosi a odchází.

Máme to díky tomuhle pak chvilku rozházený, Tali má tendence táhnout, ale jsem stejně urputná jako ona, takže, když pak potkáme znovu onu labradorku na dosah, stačí říct :“Ne, tady jdeme, Tali, tady, pojď!“ a jdeme obě tam, kam jsem řekla. Provedu nás sídlákem a dostaneme se k sámošce u tramvaje. A to je na Tali ještě moc. Nejdeme tam poprvé, ale pro tentokrát je tam prostě ruch větší než jindy (přijela tramvaj, autobus) . Takže jí to pohltí. Když nás pak zezadu míjí dva psi o kterých bohužel nemám šanci vědět, vypálí a já si to zase užiju do plnejch. Ale nechá se zklidnit, zvládne pak sednout před přechodem a přejít plynule dvoje koleje a další přechod pěkně se mnou, bez předbíhání, tahání nebo dokonce-nedejpsíbůh-lomcování.

Zbytek procházky je o úplně skvělý feňuli, která vnímá, co se jí říká, jde podle mýho rytmu, netahá a jsme tam spolu. Pro mě : za tohle úterý – je to 1 s************ . Moc hezky jí to šlo.

No fakt moc hezky………… jako  už tolikrát 😀 a pak jsem plakala nad rozlitým mlíkem. Leč já se nevzdávám a hodlám bojovat do posledního dechu. 😀 😀