Fšécko u nás je černý a tak i návštěvy mají aspoň něco s černou společnýho. Páč totiž tuhle sobotu k nám přijela kamarádka jménem Černej čaj 😀 . No tak dobře, úplně její jméno to není, to má pochopitelně jiný, ale  – takhle jsem jí kdysi na čézetu poznala. Pod přezdívkou Černej čaj. A protože je to velkocestovatelka (až z daleký Moravy), a protože měla o fous dál rodinnou záležitost, spojila to s návštěvou u nás na chalupě.

Když jsem slyšela projet vlak, kterým měla Černej čaj přijet, popadla jsem oba čoklidy a vyrazila jí naproti. A říkala jsem si… noooo tak v jakým světle se Talířová ukáže?? Tali asi tušila, že jdeme přivítat návštěvu a tak popadla kus z obří kosti, co měli od předchozího večera na chroupání a řítila se s tím vpřed, asi jako dar na přivítání. Černej čaj je megarychlá, takže jsem se ani nedostala ke kolejím, ani k bývalému wechtru a už slyším štěkat Rumíčka, který šel dělat vůdce výpravy. A Tali hned razila za ním. Kupodivu k mému překvapení předvedli oba hovádi i civilizované přivítání!! Tali si to asi cestou rozmyslela s tím dárkem na přivítanou a kloub si nechala v kušně. Což ale způsobilo, že se neřítila nikam do útrob pole s řepkou, alébrž se pěkně šmrdolila kolem nás. Takže domů jsme dorazili v plném počtu.

Čajda se přivítala s Brtníkem, shodila batoh a vytasila se s dárečkem. Udělal mi radost, až jsem úplně na chvíli  zapomněla, že mám vlastně pro ni v košíčku taky přichystanej dárek!!A stylovej – marmeládičky oblečený do růžových kabátků! Puntíkatých.  Jsem prostě úpablb. Neboli úplně blbá. Šly jsme se podívat na zahradu. Obejít ty naše latifundie docela trvá, co Čajdo? No a pak jsme si uvařily čaj (zelenej), kafe a meltu a já se vytasila s překvapením.

Tady na diskuzi jsme se totiž bavily o čokoládovým dortu bez mouky. Vypadal slibně a já se rozhodla ho upéct. Vůbec jsem nevěděla do čeho jdu a jaký bude výsledek. Ve čtvrtek večer to teda moc jako nevypadalo 😀 . Ale……. nakonec….. překvápko. Povedlo se to. Ale hlavně – ta chuť!!!! Žiš! Je to fakt dobrý! A není to vůbec složitý. A je to i docela rychlý. Servírovala jsem se šlehačkou. Jen jsem jí teda mohla ušlehat mnohem víc. Moc často jí nedělám, tak jsem něco odhadla, nalila a po ušlehání zjistila, že teda by to chtělo eešče trochek.

Brtník se vrátil ke svýmu zvelebovacímu dílu, kdy si do altánu dotáhnul stolek ze zápraží, který už vypadal značně jetě. Takže se rozhodnul, dát mu novej kabátek, ať nejsme jak bezďáci. Teď trochu přeskočím v čase, ale musím. Stolek se mu totiž dost povedl, takže odvolávám svoje hlášky o všivejch Pražácích, který dělaj o víkendu bordel s bruskou a rušej poklidný pití kafe / čaje 😀 . Semlely jsme s Čajem, myslím, kde co. Od psů přes foťák, práci, blbost lidskou…. a tak vůbec. Čas plynul tak pěkně líně. Nebo se to teda aspoň zdálo. Já se několikrát – marně – pokusila najít šitíčko, který Čajda potřebovala, abych po jejím odjezdu zjistila……… že bylo přesně v tý zelený proutěný krabici, kam jsem jí řekla, ať si uloží foťák do bezpečí před Talířovou. Osud foťáku mi totiž nedal spát. Je to obrovský tele – dělo a představa, že to naše flekatý kopyto ho ve výskoku srazí a rozbije…. to nebyla hezká představa. Ono stačí, že hned první den, co k nám dorazila stihla zničit úplně nový holicí strojek. Jenže tam se jaksi pohybujeme v jiných cenových hladinách. A taky – a to hlavně teda-si myslím, že by to byla i jiná, než finanční ztráta. Takže jsem byla značně ve střehu.

A nechápu vůbec, jak se Černýmu čaji dařilo fotit ty dva šílence, aniž by přístroj a ona doznali sebemenší úhony. Snažily jsme se vymyslet, jak to udělat:

– aby se oba čoklidi dali nějak zachytit, tedy aby zůstali v záběru a nevyběhli z něj,

– aby se Talířová vůbec do toho záběru vešla, protože prostě ona JE veliká

-a aby taky běhali nějak smysluplně a bylo co zachycovat.

Prostě fotit vižlu je šichta, ale fotit vižlu a k tomu germána, obojí v pohybu,  to je neskutečná šichta.  A pro mě něco, co se moc povést nemůže. Ale…. opak je pravdou, protože, když se kouknete sem

http://zrzavec.rajce.idnes.cz/Vynikajici_cajdo_fotky_z_chalupy

najdete jednu hezčejší fotku než druhou. Není-liž pravda?

Jen by asi  bývalo bylo pro  paní fotografku jednodušší, kdybych je vzala po jednom a ne takhle naráz.  Což mě napadlo až dneska doma 😀 . Ano mám pomalejší chápání, rodiče byli bohatého původu a na vedení se prostě nešetřilo, no a co 😀 .

Dali jsme si pozdní oběd a pak už najednou – sakra, to je hodin! – přiblížil se čas odjezdu. Šla jsme Čajdu vyprovodit a tentokrát vzala jen Rumíčka. Chtěla jsem totiž dojít až na nádraží a počkat, až přijede vlak,  a ne, že zůstanu někde uprostřed a budu se dohadovat s Talířovou. Ta tudíž zvostala zalígrovaná za plotem a vyvolalo to v ní pochopitelně puzení pět nějaký ty protestsongy. Smolikof, má se umět chovat jako normální pes. Sluníčko to slušně pralo a to i přes to, že bylo už pět hodin. Vlak měl – jak jinak, než s ČD – zpoždění a tak jsme odhadovaly, jestli Čajda chytí spoj.  Naštěstí se to povidlo a tak se mohla v pohodě přesunout na místo rodinné události. Já si večer ke grilču špuntla dárek, kterej se pěkně vychladil a mohla Čajdovi napsat, že to víno je výýýborný!

Ještě před tím jsem ale stačila skočit ven jak s Rumíčkem, který krásně vystavoval a byl poslušen,  tak poté i s docentkou Talířovou, která mi v podstatě udělala radost. V poli za mostem byla relativně dobře ovladatelná. To relativně znamená, že jsem ji teda musela fest dozorovat a hlasem syčivým a důrazným ji ukázňovat, ale…. dobrý to bylo. Jen při návratu ji zas spolklo řepkový pole. Nečekala jsem na nic a tradááá, mazala jsem domů, zašpérovat branku a sednout si s pitíčkem na zápraží. A nechat Talinku krapítek vyplakat. Sadisticky jsem si upíjela pití a nechala ji vykysat. Pak jsme si šly znovu ukázat, jak by to asi mělo být. Domů letěla jak vystřelenej šíp a pak jsme si užili všichni ještě to grilováníčko. Přes noc začlo pršet a já byla ráda, že se pěkně zaleje zahrada. A pršelo i přes den, tak jsme se jen tak placatili. Já si ostříhala buxus v záhoně a zasadila dovezenou a zachráněnou květenu. Brtník dodělal a smontoval stolek, čoklidi se hašteřili o kostéčky, honili se navzájem, honili Brtníka, přetahovali jsme se o uzlíky, já jsem oba čoklidy vyčesala a Talinka se učila novinku. A to… že když se z altánku přes zábradlí hodí kost do rokle, není jiné cesty, než z toho altánu seběhnout po schodech, oběhnout ten altán a běžet do rokle. Jiná cesta prostě není 😀 . Ale vypadá to, že jí to snad i došlo. Uvidíme přiští týden. Jak se jí to v mozkovně usadilo. Teď jdu do peří, protože jsem Ká.Ó. Takže dobrou a nebo… dobrý ráno, podle toho, kdo to kdy bude číst. 🙂 ale ještě před tím, než upadnu do peří, chci Černýmu čaji poděkovat – za návštěvu, za skvělý fotky a za vínečko. Byla to fajn strávená sobota. Díkec.