Čaute děckáá, tak sem tady. Kdybyste si jako nevšimli náhodou. Což se mi teda ještě, mezi námi děvčaty, nikdy nestalo, aby někdo nezaregistroval, že jsem přišla. ……. No přišla, přišla……… chození mi moc nejde. Je to na mě trooošánek takový pomalý, tenhle druh  pohybu. Podle mě úplně na nic. Nikam se tak nedostanete, vlečete se jako šnek. Za mě teda – naprosto nevyhovující. Zato když někam vtrhnete – to je jiná. A tady se naše nározy s páníkama diametrálně rozcházejí od prvního momenta, co si mě nastěhovali domů. Ale protože jsem já osobně velmi tolerantní a malichernostmi se nezabývající , dopracovali jsme se tedy k určitému koncensu.

Všímejte si prosím, že jsem nejen krásná, což teda rozhodně jsem, ale taky jsem náležitě inteligentní a taky zdělaná. Aby taky ne, protože, ty jo, kolik novin já už přečetla! Čtivo je moje velká záliba. Každej večer po večeři si zajdu k sobě do kanceláře, kterou mám v rohu jídelního koutu, vezmu si něco z koše na papíry, uvelebím se pohodlně a dám se do louskání. Takže já mám děcka jako dost přehled, víte? Tož nejen, že sama sem vysoká, mám taky vysoký kvíkvé.  Jen to teda ještě asi nikdo neobjevil, nebo to neumí nikdo docenit.  Minimálně doma tedy ne. Říkaj o mě že jsem tupo. Tupo s velkou hlavou. Chápete to? Hláávně, že oni jsou chytrý jak to zábradlí. Taky pomalí jsou, kdyby nebyli takový šneci, nemuseli jsme se nikdy dohadovat o rychlosti.  Zas na druhou stranu, se díky tomu dostanu k určitejm  delikateskám.

Hele schválně, jo? Už jste někdy ochutnali syrovou játrovou zavářku?  No, hele, jedním slovem vy-ni-ka-jí-cí. Je od místního řezníka, krásně voní a pak jsem i ochotná pohybovat se v jiných rychlostních dimenzich, než jsem bývala zvyklá. Nebo třeba takový přemrzlý jablíčka, hele to je mana! Vyloženě mana nebeská. Jen je to nedostatkový zboží. A když už jsem všechny v okolí vysbírala, přistoupila jsem ochotně i na to, že teda přijdu, když se zavolá. Ponivadž jablíčkům já teda fakt blbě odolávám. Taky suchýmu chlebu ne. Bože to je dobrota! Když je správně nasušenej, jak vám to pěkně křoupne na dásních. Pravda, říká se :“Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš!“ Jenže já se spíš zblázním z toho, že vím, že pánčička má ten chleba v kapsičce a hrozně poomalooučku ho vyndavá. Natahuje mě u toho jak prádlo před mandlováním. A pak za to tvrdě zaplatí. Protože jdu tvrdě za svým. Za svým tvrdým chlebem 😀 a provedu….. tvrdý zákus. Zpravidla ne vždy do chleba. Ale tak kousek masa se k chlebu docela i hodí.

Co teda naopak vůbec nemusím jsou – r y b y. Smrdí to divně. A navrch – nechutný teda – se to na mě někdy i divá! No jako fuj hnus, vážně nechutný. To nedám. Když mi to pleskla pánčička prvně do misky, myslela jsem si, že se nutně zbláznila. Ale prej: „Dlabej Tali“. No tak ani náááhodou. To si radši venku něco najdu! To je super zábavička dámy a pánové. Mám totiž vynikající nejen kvíkvé, ale hlavně taky nosík. Jest značně dlouhý, takže ta čuchací plachta, co tam my psové máme, je tím pádem dostatečně veliká, aby detekovala i jednu jedinou malilinkatou molekulu pachu. Nejlépe pachu žrádla nějakýho. Případně nějakou jinou libost. Což ovšem vždy obratem způsobí nelibost. Pánčičky či pánika, dle toho, kdo je zrovna aktuálně přítomen. Ale způsobilo to taky to, že se učím novou hru. Jmenuje se „Co je na zemi, se nežere!“ Úúúúplně blbý pravidla to má. Ale zase – dá se u toho taky dobře najíst. Když se jedna udrží (šichta,šichta je to – lomcuje to se mnou zleva doprava, hází to mnou dozadu a nutí mne to zpívat protestsongy), dojde skvělé odměny. Dostanu totiž to stejný, či kolikrát i lepší, než se na tý zemi povaluje.  Tuhle to bylo úplný masa-kéro. Páč jsme to hrály s balíčkem masa.  To vám bylo ukrutenství. Ale tak docela to šlo, říkala pánčička. Musíme to prý vypilníkovat a pak to vynést ven, nebo tak nějak to myslela. Což tuhle i zkusila. Vynesla ven krabičku se salámem a cvičákovaly jsme. Na první pokus byla prej spokojená, ale jako na férovku – vypilníkovaný to fakt nemáme. (Třebas dneska ráno, tooo se mi vypilníkovat nepovedlo ničehož. Naopak, vyklepávala ze mě flákotu.).

Ale! Už umím hlídat piškůta na židli! To je taková ranní hra. Pánčička vezme piškůty, odstrčí židle od stolu, dá tam pro každýho z nás piškůta a nařídí nám: „Dávej pozor na piškůtek, dááávej pozooor!“ Rumouš už je v tomhle směru zdělanej mnohem víc, takže sedí a čučí. Já se na to ani dívat nemůžu, takže si pro jistotu sednu zády, nebo bokem, aby mě to náhodou nepřemohlo /páč to by pánčička uďála hoplá a měla bych po piškůtovi/ a švidrám tak jako periferním viděním, abych měla jistotu, že Rumouš nááhodou nevyužije situace a neokrade mě. Každopádně už to pěkně vydržuju, počkám až zas pánčička přijde, pochválí nás a piškůty nám sama z tý židle dá. My je tam brát nesmíme. Taky nesmíme brát nic při Krabičkovaný. To je zase taková hra na odchodnou. Pánčička než jde pryč (A naučila už to i pánika! Je dobrá!!) připraví dvě krabičky, do nich dá dobrůtky, položí je na zem a zas musíme dávat Pozooora. To vydržim, páč u toho ležim. To se to líp vydržuje. Ani u toho nepěju. No a když je ve dveřích, řekne kouzelný slůvko  „Vezmi“ a my se na to můžem vrhnout. To je supr hra, zdevastujem krabičku a zdlábnem dobrůtky, takže se vždycky těšíme, aby už vymajzla a nezdržovala. Pak s sebou fláknem na pelíšky a dáme si dvacet. Když je nám spaní dlouhý, trošku se popereme a pak si zas hodíme šlofíka.

Pak konečně cvakne zámek. A to je moje chvíle. Zahájim frontální útok na dveře. A pánčičky, či pánika nervovou soustavičku. Ponivadž tydlety útoky naprosto nesnášej. Pánčička je drsoň, ta ty dveře neotevře, dokavaď aspoň chvilku neusadím zadel na zem. Drží je zašpérovaný a trvá si na svým. Což jako……… no zase šichta, zase šichta. Chtěj se po mně samý hrozně náročný věci. Ale když já se tak hrozně těšim vždycky. Protože jak přijdou dom, začne zábava. Ale já se těšim furt a na všechno. Jsem veskrze optimistickej tvor, kterej se raduje ze života. Neb ten jest plný zážitků a překvapení. Za každým rohem něco čeká.  No hele vezměte si to jen u nás, když vyjdeme za barák. Co všechno čeká pod balkonama!! Tuhle i maso na vidličce rovnou. To se mi líbilo, to jsem byla jako dáma! Sníídaně na vidličku!! To se cení.  A stačilo hópnout vedle a tam, na mém oblíbeném Talibufetu (jak tomu říká pánčička) pecen chleba! To abych to maso měla čím zajíst. A to jsme jen na začátku! Když hópnu třikrát jsem dole u rybníčku. A tam! Ty jo, voda! Bahno! Rákosí! KACHNY!!! A krmení pro kachny! Další překvapení. A tuhle byl někdo rozdávačnej a mrsknul tam kačenám do vody celou vánočku!  Další dvě hópnutí a jsem nahoře na louce a když je tam nějakej kámoš, můžu se řítit za nim. Nebo utikat k jinejm balkonům, tam jsou taky poklady kolikrát. Jenže…. má to jeden háček.  Teda dva háčky. Jeden se jmenuje pánčička a ten druhej pánik. Přesně těm nejlepším zábavičkám nepřejou!! A tak se furt vyučuju.  Je teda pravda, děcka, že to vyučování má dvě nesporný výhody.  Můžu víc chodit bez toho pitomýho zařízení, co se jmenuje vodítko a nebo šťopka.

Obojí je hrozná věc. Takže se tak trochu snažím. Moc ne, protože ač germánskýho původu, tak řád zrovna nemiluju.  Rozčiluje mě to, rozhazuje mě to. Nelíbí se mi to. Mám radši volnost, divokost a nejlíp ze všeho anarchii (Sledujete tu znalost cizích slov jo? Jsem prostě inteligentní, bez debaty). Takže se snažim pomalu. Ale snažiim! To zase jako jo. Zvlášť, když je teda ve hře nějaká ta delikateska typu tý zavářky. To bych byla sama proti sobě, ne?  Jednou jsme taky skončily s pánčičkou v poli s obří syrovou kostí. To bylo v začátcích.  Kdy jsem dlabala úplně na všechno. Tehdy i na nějaký dobrůtky, delikatesky a podobně. Všechno mi bylo šumák, nikdo a nic mě nezajímalo. Vystačila jsem si sama. Všude a kdykoliv. A pánčička z toho byla dobře zoufalá. A tak vzala tu kost, kterou mi předtím na zahradě dala ke kousání.  K tomu rukavice, páč kost byla humusná, mě šupla na to pitomý vodítko a šlo se. Došly jsme na kraj pole, kde jsem vždycky šíleně vyváděla a smýkala se, nebo nevnímala, stála a táhla ukrutně do pole. Celou cestu od chalupy nesla pánčička kost tak, že jsem na ní nemohla. Hrozný tejrání!! Ono to není daleko – stačí, abych z louky  třikrát hópla a jsem v poli, ale bylo to k nepřečkání.

Jak jindy jsem si jela to svoje, tak tentokrát jsem si pánčičky  všímala. Moc jsem tu kostéčku chtěla. A tak jsme došly k tomu poli. A tam mě to zas popadlo. Začla jsem táhnout, smýkat, jako vždycky. A pánčička zapíchnutá – no doslova jak vidle v poli . Nehla se ani o píďu.. Prvně jsem se na ní otočila a podívala se na ní. Měla hroznou radost, moc hroznou a hned mi nabídla tu kost, abych se mohla zahlodnout. Skočila jsem a ukřoupla si kus kloubu. A začala jsem ho žvejkat. No ale když žvejkáte, tak zpravidla u toho nechodíte, že ne? A tak jsem se poprvé v poli zastavila. A pak jsme zas kousek popošly a skončily zapíchnutý jak ty vidle. Takže zas jsem se koukla a dostala křoupnout. A takhle ještě několikrát. Každopádně nikam jsme se ale nedostaly, protože to fakt byl je kraj toho pole. Pak už to pánčička otočila, šlo se zpátky a na zahradě jsem zas dostala tu kost. A ona se šla zničeně zhroutit. Měla sice v tom poli radost, že aspoň nějaká jiskřička naděje…. jenže…. ALE … JÁ ZA TO NEMŮŽU!!! – mám prostě špatnou krátkodobou, dlouhodobou, prostě paměť obecně mám blbou, no!  Takže jí bylo jasný, že tento veleúspěch, nebude zas tak trvalýho charakteru.  Hm, no nemýlila se, příště jsme v tom čísle byly zas. Takže musela fakt vymýšlet co a jak zaonačit, abych aspoň byla ochotná vnímat to, že na druhém konci vodítka někdo je. Nicméně, tuto už je dámy a pánové, dneska minulost. Jasný? Vodítko už dávám jako profík. To je ale starej song. Páč právě už dneska chodím čím dál tím víc navolno. Pravda nadřeme se všichni u toho, ale jde to i když dře to. Takže, to bychom děcka měli tak jako na úvod, více detailů příště jo?