Vlastní

Při boji. A kupodivu to nebylo hovado flekatý. Alébrž duše něžná rezatá vižlí. Enemže se do toho boja tak vám položil, že mě téměř zadávil 😀 😀 😀 😀 .

Nekecám. Nebo jo, malinko… ale jen malinko, páč mu přece nemožeme sebrat gloriolu psího zápasnika, že jo 😀 . Ve čtvrtek si je vzal na venčení Brtnik a měl to dobrý v tom, že voni se nějak ven úplně nehrnuli, po první vlně vypuštění na zahradu se okamžitě  naopak hrnuli zpátky jak voda, když ji vodmetáte koštětem a že by jako pro dnešek klidně u pece.

No tak to ne, holenkové ohaří, mazejte ven! Aspoň budu mít prostor pro to v klidu pustit pana uklízeče a taky skočit vedle k Olince, páč má pro mě bednu českých jablíček. Dopoledne totiž byla akce obecní, kdy na náměstí dojel nějakej farmář s jablkama. Enemže nic, pro pracujícího Pražáka, že jo. Ale odvážila jsem se zavolat při vidině český jablek Olince, ešivá tam nemíří. Mířila a tak jsem poprosila a výsledkem je bedýnka 10 kil krásný jablek, neomatlaných nějakým sajrajtem.

Takže jsem doma zařídila uklízení, popadla prašule, kefír a tvaroh pro slepičky,  zamkla Domeček a mastila vedle k babičce. Trochek jsme se zapovídaly – jaké to překvapení, že jo. A tak, když jsem se vracela, viděla jsem pak, že se vrací i ohaří banda. Nechala jsem tedy branku otevřenou a zapadla rychle domů. Aby se náhodou nestalo to, že mě ohaři zblejsknou dřív než Brtnik a budou se chtít rozběhnout za mnou přes silnici. Hlavně někteří flekatí, neuvědomělí, kteří rychle zapomínají, jak to v Prahé chodilo, takže sice na povel to respektují, ale nedá se věřit jejich pohrkané mysli, že když mě spatří……. , že jo… tak jsem se preventivně zdejchla a pak viděla tu hordu tatarů, která se nadšeně prořítila brankou a mířila ke dveřím. Brtnika do hordy nepočítám, ten šel normálně 😀 .

Vzhledem k počasí zabrala očista jejich tlapek nějaký ten čas a tak si pak museli to utrpení vynahradit, když pak za mnou naběhli do kůchně.  A mně bylo jasný, že klidná práce v domácnosti končí a nastupuje kynológická šichta. Stáli tam dva jelimani vedle sebe, ocáskama synchronně šmidrali ze strany na stranu, úsměv na rtu  a v očích otázku: „Co béme dělat?“ Odvětila jsem jim, že pracovat a šla pro bedýnku s tenisákama. A protože se Tali cpala dopředu, řekla jsem si, že fajn, půjde první. A vysypala to šécko na zem. Včetně malýho pískacího prasátka ve froté ponožce. A byla jsem zvědavá, co vezme první. Chvíli se v hromadě tenisáků přehrabovala, až ji rozrochala do prostoru a pak popadla přesně to, co jsem předpokládala, to prasátko. A vítězně mi ho nesla ukázat a uklidit. A zubila se ščastně u toho. Tak jsem se zubila taky. Do momentu, kdy mi do těch zubů narvala to prase 😀 😀 . Ale co,  zuby zvostaly, hlavně, že uklidila ten soubor tenisáků. A pak šel na scénu náš malý profesijounál Rumajzlík.

Ten to ovšem pro dnešek pojal značně rozjíveně 😮 . Profesijounála asi nechal na gaučíku v předsíni, kam si šel pohovět, než s prací skončí jeho flekatá kolegyně. Oči mu zářily jak lampijouny v průvodu, rozběhnul se a laškovně skočil do tý hromady. A rozstřelil ji do všech koutů jídelnokůchně. To ho rozradostnilo ešče víc, jakej to mělo efekt a jal se lítat po místnosti a skákat po jednotlivejch tenisácích, který tím pádem vystřelovaly dál a dál. Ani jsem nic radši neřikala 😀 a jen ho pozorovala, jak tam lítá coby bláznivý pometlo a střílí předníma ťapičkama tenisáky do luftu. Na práci v podstatě asi nedošlo. Páč to pak sice šécko nanosil zpátky, ale dělal u toho takový šaškárny, že se to asi prací nazývat nedá 😀 .

Tak jsem se na nějakou práci víte co. A šli jsme bojovat. Vo plyšovou žížalu a plyšového psa po provedené pitvě, kterého jim před časem přivezla Thielli (to byl tedy komplet, teď už není).  A zažila jsem další překvapení. Rozhicovanej rezatej magor, byl tak rozhicovanej, že von vám mě normálně kousnul! A ač jindy, kdyby se mě i zubama dotknul, což se fakt nestává, tak by okamžitě ucuknul a koukal, co to udělal, že nechtěl…. tak dneska, dneska mě dočista zardousil 😀 , nebo teda mi ukousnul ruku skorem. Až kref mi tekla. Sice ne proudem, ale ešče nikdá se mi nestalo, že by ten rozumnej a něžnej pejsek se choval jako buran s razancí šílenýho medvěda 😀 😀 A dyž sem na něj volala: „Co děláááš ty hovado rezatý?? Ukousnuls mi ruku!“ tak se radoval. No! Měl radost. Asi, že je z něj zabijáckej péf 😀 .

Tak taklenc já dopadla po desítkách let soužití se psy. Voni mě koušou! To množný číslo je tu správně, protože ondynoj, pár dní před tím, to byla zase nějak rozradostněná Taliprtka a když jsem šla kolem ní, a ani jsem si jí nevšímala, tak začala poskakovat a pak mě s láskou hryzla do předloktí, až mi vyrobila modřinu. A hrozně se z toho radovala a řikala, mi, že to je z lásky. A já jí to věřila, páč já přeci taky jako dítě kousala z lásky. A taky jsem vyráběla modřiny. A tak si tý modřiny považuju, stejně jako toho ukousnutýho kloubu. Ten sice z lásky nebyl, ale zase je to o tom, že si se psama hezky hrajeme  😀 . Tak trochu Adams Family, já vim 😀 .