Aneb teď se teda nehejbem skorem vůbec 😀

Minule to byla ta šněrovačka a tentokrát to ohaři fakt vytunili 😀 . Asi jak slezl sníh, či čo, stal se terén extrémně zajímavým. A to i pro Rumíčka, který jinak nepropadá čmuchacímu šílenství, jako Taliprtka. Která je schopná, když ji něco zaujme, stepovat nadšeně v kruhu na místě a mlátit tím svým tukaním zobákem do země jak bouracím kladivem. Divím se, ostatně, že ze sebe ještě tímto značným úsilím nevyrobila boxera 😀 😀 .

Dneska to ale vzalo fest oba dva. Už hned za koňskýma ohradama. Jsem vlastně nebyla vůbec zapotřebí. Dělala jsem jen kotvu. Páč se prostě převážně stálo na místě a extrémně se čmuchalo. Hlavně Rumoušek byl hlasitej. Dělal to svoje kut-kut- kut-kut- kut-kut- kut-kut- kut-kut…. a šňupák mu jel po zemi jak po zrcadle. Semo-tamo na mě v rychlosti hodil pohled, nebo aspoň půl očka a pokračoval dál.

To Tali neměla čas ani na to půlvočko, jak byla čuchoschvácená. 😀 . Byl to na ně srandovní pohled. Úplně je to pohltilo a vypnuli okolní svět. Kdyby jim přes hlavu přeběhlo stádo srnčího, doprovázené davem zajíců, ani by to nezaregistrovali. Na další louku jsem je musela přehnat jak stádo krav 😀 . A tam to jeli stejně. Vlastně by asi ani neměli potřebu přejít na tu další louku, ale přiznám se, že zas tak mě to statický venčení nebere. Když už jsem po celým pracovním dni venku, tak bych se ráda občas i pohnula. Nemusím moc, ale furt jen stát…. to člověka celou dobu nebaví 😀 😀 . No, takže na druhý louce jsme si střihli to stejný a já si tam aspoň v remízku vyhlídla obří větev, kterou jsem na zpáteční cestě hodlala ulovit. Uběhlo několik dalších dlouhých čmuchacích minut a já opět zavelela k přesunu. Na třetí louce se mi už podařilo být i ve společnosti ohařů a nedělat jen strážní věž. 

A tak jsme si něco pokutili, aby si mozek vyčmuchanej taky pojal nějaký jiný dojmy-pojmy a báječně jsme se společně bavili. Když jsme se pak už vraceli, udělala mi Tali velkou radost. Ohaří radost. Vždy, když přecházíme z jedný louky na druhou, mívám je v tomhle místě u sebe. Protože je nepouštím, kam nevidím . Neb : jiní  – volně ložení psi, lidi, zvěř, nebo myslivci. To všechno může člověk za rohem, kam nevidí, potkat. A já nechci, aby v ten moment ohaříci byli moc napřed.  Přešli jsme tedy hranu remízku a na jejím rohu, hned jak Tali vystrčila hlavu do prostoru druhé louky, nádherně zatuhla. Ohaři luxus. Bylo jasný, že tam je zvěř a podle chování nejspíš srnčí. A vono jo. Dva kousci tam byli kousíček před námi. Tiše a laskavě jsem ji chválila, až z toho Rumouš dostal radostný psotnikání a to už ty dva kousky rozpohybovalo, když se tam tak zmítal 😀 . Blásen je to, raduje se dycky, jak když chválím jeho. Ale nedivím se. Po těch letech z toho mám stejnou radost, jen se držím zpátky a nezmítám s sebou 😀 😀 A tak jsme se tam pak radovali fšicí tři. Já vím, že už je Talinka šikovná, vím. Ale stále se z toho raduju, jak kdyby to bylo prvně. 

A! I proto jsem jim pak znovu dopřála řádnou šouračku, protože je to zas na té první louce vzalo a tak jsme domů šli až když byla úplná tma. Šak si to zaslouží, ne?