Tahle sobota byla extrémně naditá.

Na zážitky.

V pátek se makalo, protože se betonovaly ty odvodňovací žlaby. Já jsem dělala kuchařku- to aby bylo co jíst, animátorku- to aby se měli ti dva komu smát a nakladačku betonu- to aby se tím ti dva nemuseli zdržovat. Večer jsme toho měli fšicí dost, hlavně kluci, protože ty žlaby jsou těžký – 76 kilíček jeden a tahali to tam celej den. Ne, jen to někam donést, ale když to máte usadit, vezmete to do ruky několikrát, aby to bylo tvz. ve vodě. Takže žádný ponocování,  po návratu z voleb jsme lehce zagrilovali a pak hup do peří.

No ale v sobotu jsme si to vynahradili. Byl u nás po roce zase Street food festival, tak jako loni a my si na něj vyrazili. Ať si taky trochu užijeme. A to přesně jsme dělali. Byl to zas báječně strávenej čas, kdy hlavně pan stavitel nic nemusel. Teda musel, že jo. Vymyslet si, co si dá dobrýho k jídlu a k pití. I když pití bylo jasný. Stejně jako loni báječný německý nealkopívo.

A k jídlu, že prej si dají s Ričrdem tu tortilu, co jsme měli my loni. Páč Brtnik je tak trochu nosorožec. Taky změny moc nemusí 😀 . To já jo, takže jsem se motala chvíli mezi stánkama a pokukovala třeba po vietnamských jarních závitcích, ale pak v první inštanci vyhrály belgický hranolky. S výbornou belgickou majonézou. Prasárna největší. Ano, souhlasím. Ale moc dobrá prasárna. 

Pak přišla na řadu kávička a to pivíčko. A druhá runda. Copak si dáme teď. Na závitky nedošlo ani tentokrát, ty si nechám na příští rok, teď to byl obří hotdog s brátwurstem a spoustou dalších věcí. Opět – prasárna největší. A ano, opět souhlasím. Ale taky moc dobrá prasárna. 

Seděli jsme si na sluníčku, cpali jsme se dobrotama a nemuselo se nic. Lábuš hlavně pro pana stavitele, který aspoň na chvíli vypadl ze stavebního šrumce. A pro mě taky, nemusela jsem nejen vařit, ale ani vymýšlet co vařit, což je to nejhorší vždycky.

A pak jsem zblejskla poklad. Poklad největší!  Frgály!!! Oni tady mají frgály. Mi-lu-ju frgály.  A hned mě napadlo, že jeden koupím a skočím za babičkou na kafe. Až k večeru, protože po obědě mám dojednanou tu návštěvičku. Výběr byl rychlý a bleskový. “Prosím jeden borůfkovej!”

Ještě chvíli jsme se tam ometali a pak už zamířili domů. I proto, že já měla na odpoledne ten program opravdu nadupanej a kluci za chvíli vyráželi do Prahé, neb Ričrd se musel v sobotu vracet dom, aby ráno v neděli mazal do prasé. 

Tak první část socializace jsem měla za sebou – pobyt ve větší společnosti hlučných lidí, to nám šlo. Zbývaly ještě dva socializační segmenty. A to si nechám na zítra.