V pátek se nejen betonovalo, ale taky volilo.

Stihli jsme obojí. Ričrda se volební povinnost netýkala, páč je z tej Prahé a tam je to jinak. Takže měl volební volno a mohl být u nás a betonovat a pak……hlídat ohaře, když mi jdeme volit. Abychom si pak skočili na zasloužený točený. Bylo to roztomilý. Vidět jeho, člověka nepsího, zcela a totálně nepsího člověka, kterak sedí na lavičce, kam jsme je šécky odložili,  maje na vodítku dva statné psy a volí jim „Tali sedni sakra!“ A sakra Tali sedla 😀 😀

Já jsem se při volbách trošku ve volební místnosti zasekla  a hodila řeč s volební komisí. Nejprve jsem se zasekla ovšem za plentou. Měla jsem v obálce dva lístky, do poslední chvíle jsem nebyla rozhodnutá /popravdě, rozhoduje se mi poslední roky čím dál tím hůř, nemám moc kde si vybrat, ale to je věc jiná/. Pak jsem se tedy rozhodla a vložila do obálky ten jeden lístek. A druhý dala do té, kterou budu vyhazovat. A pak jsem znejistěla, zdaliž jsem ty lístky nastrkala do správných obálek a jala se to kontrolovat. 

Zrovna, když jsem kontrolu dokončila a chystala se vylézt z volební budky, ozvalo se z křesla, kde seděl Brtnik a čekal, až mu místo uvolním: „Proboha co vona tam dělá? Tam snad z toho skládá parnik, ne?“ 😀 😀

Volební komise lehla, slavil úspěch. Přesně, jak je jeho zvykem. Já jen nevim, z koho by si dělal bžundu, kdyby mě neměl? Byl by z něj suchar asi. Takhle za ovací všech přítomných žen nakráčel hrdě a s úsměvem mu vlastním, za tu plentu. 

Zanechala jsem ho jeho volebnímu osudu a zapředly jsme s dámama hovor. Seděj tam už dlouho a ještě dlouho sedět budou, to je jasný, tak jsem se pustila do nějakýho vyprávění, byla jsem tak asi ve třetině, Brtnik vyšel, odvolil a naznal, že nemá cenu, aby čekal, a půjde radši objednat to pívo. A já až to odvyprávím, přijdu za nima.  Trošku jsem se zadrcla, ale pěna ještě nestačila spadnout.

Seděli jsme v zapadajícím slunci, popíjeli lahodný mok a jen tak tlachali. Jsem moc ráda, že mohl Ričrd přijet pomoc a to i proto, že je něco jinýho potlachat s manželkou a potlachat s manželkou a kamarádem. A ešče líp jen s kamarádem. Že jo. Dopili jsme a vydali se domů. 

A po cestě jsme byli přepadeni 🙂 . Dvěma malejma špuntama. Já jsem tady o nich už psala, potkali jsme se o Velikonocích, kdy u nás byli návštěvou celá rodina, když chodili koledovat a malý klučina byl tehdy úplně celý odvařený z ohaříků. Jeho sestřička se sice trochu bála, protože má ze psů opravdu strach, ale pak se s nimi otrkala. No a my se tehdy dohodli, že není problém, aby s námi někdy špunti šli na prochajdu, nebo přišli na návštěvu za ohaříkama.

Prozatím na to nedošlo, ale to se mělo změnit. Protože přepadávající měli pro přepadené překvapení. OBŘÍ PYTEL PLNÝ PLYŠÁKŮ!!! Radost veliká, stejně jako ten pytel, byla. Na straně ohařů. U Brtnika to žádné ovace nesklidilo, ba naopak. Představa, že  se mu doma ubytujou další plyšáci, kterých mají dle jeho názoru ohaři dostatek /oni si to nemyslí a já taky ne 😀 /, ho opravdu nerozveselila 😀 .  Ričrdovi to bylo jedno a jedinej, kdo se radoval s ohaříkama, krom těch dvou malejch špuntů jsem byla já. A tak jsme se tam s Rumíčkem s oběma dětma trošku zadrhli. Tali byla ke své nespokojenosti „odvlečena“ dom. Což bylo poněkud rozumnější. Neb hlídat dvě děti a dva ohaře, z toho jednu potížistku – i když částeně už bývalou, to není jen tak. Aspoň  si teda domů uzmula jednoho z velkých plyšounů a důležitě si ho vláčela s sebou.

Rumíček byl unešen a lítal tam jako urvanej vagon po nádraží. Trochu jsme se dohadovali, protože já jsem v pytli objevila úžasnou lišku s brejlema a prohlásila, ji za svůj majetek. 😀 Děti se radovaly a smály a pak to skončilo tím, že jsme tam ve čtyřech hráli fotbal. S plyšákama, s balonem, házely jsme si to tam mezi sebou, Rumíček stíhal házený plyšouny a chytal balonky a byl zcela ve svým živlu. Během našeho řádění přišly děti s tím, jestli by zítra mohly přijít k nám. No jasně, proč by ne, když bude souhlasit máma. Bude legrace. Dětský nadšení neznalo mezí. 

Mně bylo v duchu líto tý Taliprtky, že musela mašírovat dom,  ale ono i v jejím podání by to tam nemuselo být pro ty špunty bezpečný, kdyby tam lítala jako Rumíček. Však jí to doma vynahradím, slibovala jsem si, když jsme se pak vydali dom. No. Jenže na to nedošlo. Když jsem dorazila dom, dorazil mě Brtnik. Sdělením, že tady na mě čekala část výpravy od Dennyky, kteří jeli k nám na chalupu. Kurnik!! Já na ně úplně ale zapomněla, jak jsem si tam hrála s těma dětma. Fakt totál mi to vypadlo z hlavy. Jak to dítě jsem byla 🙂 .

No takže jsem šla honem hledat telefén a volat do všech světových stran omluvy. A Talinka se pak místo velkýho řádění s plyšákama dočkala malýho řádění s plyšákama a dokompenzováno pořádným pomudláním. Neb bylo nutno udělat všem večeři a taky se trochu věnovat návštěvě, že jo.