Splnilo se mi to, splnilo!! Napadnul sníh!!!

A tak to já sem si hnedle musela vzít na pátek volno úplně stejně jako vloni. Vyšlo to dokonale! V tom, že právě v pátek bylo jasný, že sníh bude a mohla jsem si tak prodloužit víkend a nebrat si volno třeba uprostřed týdne.  Ono se mi to hodilo i proto, že na mě padla nějaká únava a čtvrtek byl zpropadenej den, kdy i prosté vyhození odpadků ráno cestou k autu skončilo katastrofou, neb jsem při tom tu popelnici převrátila. Ano, čtete dobře. Nevím proč a jak, ale prostě jsem otevřela víko a… popelnice ležela. A když jste vypravený do práce, tak úplně nevítáte možnost poprat se s popelnicí 😀 . Takže jsem během cesty do práce dospěla k rozhodnutí, že druhej den zůstanu doma a užiju si svůj čas. Kdy nebudu muset nic, co nebudu chtít. A budu se moct vyspat. A válet se v posteli a být s ohařikama a jít ven do sněhu a……… prostě takovej malej sněhovej dárek uprostřed běžnejch dní.

A to jsem se hnedle začala těšit a bylo veselejš. Páč kdo nemáme rádi dárky, že jo. Ve čtvrtek jsem šla i spořádaně spát, abych si z toho svýho dne neubírala zase nějak moc. Jasně, chci se vyspat, ale ne spát do poledne. Tělu stačilo osm hodin a probudilo se. Ale ešče se nevstávalo, kdepak.

Nemusela jsem, protože ohaříky brzo ráno vypustil Brtnik na zahradu a…….. jehehéééé, ti prej obratem mazali zpátky na pelíšky a že prej dobrý, stačí, nikam nejdem. A nikam nechtěli jít ani, když jsem se vzbudila. Jindy, když mě uslyší, tak jsou hnedle za dveřma a někteří….. tedy některé tam dělaj kňoura. Neboli kňouraj. Dneska ne, jak kdyby tušili, že se chystá velkoprocházka a je třeba šetřit síly. Mohla jsem se tudíž ještě beztrestně válet. Bez výčitek. Pustila jsem si ZOOM a koukala na dokument o nosorožcích. Takovej luxus. Ve všední den, válim se v peřinách a čučim na televizi. Jen snídaně do postele chyběla. Ta na mě ale čekala v lednici! Kdybych to tušila, došla bych si pro ni, aby mi to válení šlo líp.

Před devátou jsem se vykopla ven a k velké radosti ohaříků se zjevila v kůchni. Byla jsem přepadena, oslintána, omlácena plyšákama a pak teprve se šli ohaříci ochotně vyvenčit. Svoje povinnosti splnili 😀 . Pak to bylo zas na mě, abych splnila já ty svoje. Tedy vyrobila jim snídani. A Mousesovi, kterej se přikohátal zpátky dom, taky. Ráno odešel s Brtnikem, když šel do práce a teď stačilo lehce písknout, když šli ohaříci domů a sněhem se řítilo mouratý tornádo, který dusalo, jak stádo hrochů. I v tom sněhu. Nevim, jak to dokáže.

Narvali si pupky a šli fšicí zase válet faldy na pelechy. A já si mohla dát tu svou snídani, od Brtnika a posléze kávičku s Brtnikem po telefénu. Pak jsem si zadělala těsto. Nám na pizzu pro večer a na chuťovku (párky v kynutým těstě) a ohaříkům na sýrový sušenky. Až se vrátíme, tak to šécko upíknu. 

A po dvanáctý se šlo ven. Bylo sice pod mrakem, ale pro mě to bylo, jak kdyby šajnilo slunce. Ten vzduch! Sníh křupal pod nohama a byl to jedinej zvuk, kterej bylo slyšet.

Celej širej svět byl náš! Nikde ani živáčka. Vůbec, vůbec nic, žádnej zvuk vydávanej člověkem, nebo jeho činností. Nic. Postavila jsem se uprostřed louky a zhluboka nadechovala ten jiskřivej vzduch. 

A ano, jako už po miliontý jsem si uvědomila, jaká je to krása, že tý Tali konečně někdo dal špetku toho rozumu a já nemusím být bachařka. Jaká to svoboda! Dokonale to zapadalo do mýho dnešního pocitu. Kdy se mi hrudní košíček dmul ščestím.

Pak přišla tichá žádost: 

R: „Čutneš?“

„Co?“

R: „No čutneš mi? Konečně můžem čutat. Čutej, čutej, čutej…“

„Ajo! Já sem fakt úplně blbá, já za ten rok dočista zapomněla Rumoušku! Tak poď dem na to.“

A místo Rumíčka tam byl rázem doktor Blažej, kterej hopsal, jak střevo bláznivý po louce zleva doprava, podle toho jak jsem výkopovala. Tolikatě radosti najednou člověk vidí málokdy 😀 . No aspoň budu mít natrénováno, až mi za týden začnou ty bojový hodiny. Výkopy už mám rozběhaný 😀 . Prokopala jsem se loukou až pod les a tam mě doktor Blažej opustil, neb musel jít cosi nutně podepisovat. Ne, že by mi to vadilo. Nohy už toho měly dost. 

A čekal nás nejen kus cesty, ale momentálně taky kopec v úvozu.

Tam jsem zjistila, že mojí postranní cestičkou, kde nikdo nikdy nechodí se v noci někdo proháněl na čtyřkolce. Tohle by měli zrušit. Za mě – kdo nepotřebuje čtyřkolku k výkonu svý práce by ji neměl mít, páč to pak v lesích podle toho vypadá. Konec osvěty 😀 .

Došli jsme na rozcestí a já nechala na ohařících, kam zamíříme dál.

Eh, kam jinam, než nad Vlčí stráň. Že mi kápli do noty, to asi říkat nemusím.  Za rozcestím jsem si všimla, že jsou tam čerstvý mužský stopy v protisměru. No, doufejme, že dotyčný už je fuč a my jsme tu sami. Popadnul mě divnej pocit. Nevýhoda toho, když je člověk ženská, že jo. Jako vždycky jsme se na cestě museli zastavit nad starým vyvráceným bukem dole pod strání, kde ohaříci (a nejen oni) zpravidla pozorují cosi.

Tak jsem dneska pozorovala zase s nima. Však nespěcháme. A nespěchali jsme.

Vydali jsme se pak z lesa ven, na loučku za ním a ohařstvo letělo prostorem jako vítr. Co vítr. Vichr přímo 🙂 . Tady jsem jim sebrala velení a na konci loučky to otočila zpátky. Nechtělo se mi tím směrem už dneska jít a zalezli jsme zase do lesa. A křižovali to v něm sem a tam. A já se mohla s radostí dívat na Tali, která si běžela podél cesty a …..prostě si běžela podél cesty, jen tak, jako normální pes. A Rumíček si pobíhal, jak mu libo bylo.

Měla jsem namířeno do míst, kde jsme byli několikrát na ranní procházce s Brtnikem, ale! Minula sem! Teda ne, kecám, jak já jsem furt se vším napřed, tak jsem prostě odbočila moc brzo

a došla k silnici v jiným místě. Přímo u té prudké cesty, která vede dolů na louky u pastvin. A to sem i ale ešče nechtělo.

Nicméně jsme teda přešli a já se rozhlížela po pravý ruce.  Kurnik, tady někde by měla být ta zvířecí stezička, která by nás měla dovést na cestu někde támdle…… „Hm, tak prt, nic tady, tak ale se proderem, ohaříci. Dem!“ zavelela jsem poté, co se dořítila Taliprdnice, která v domnění, že jdeme tam dolů, se vydala napřed. 

Já jsem škodolibě nevolala, jen ať se frajle pořádně proběhne, ten krpál jí dá co proto. Rumíček se moudře šmrdolil kolem mně a když Tali dorazila, sešikovala jsem si je k sobě, protože pohyb podrostem vyžadoval trošku organizace. 

Prodírali jsme se tou „džunglí“ a k mojí radosti jsme uprostřed ní našli malou tůňku.

Miluju lesní tůňky a o týhle jsem neměla ani tušení. O té na cestě před námi vím, ale tahle maličká, tu je tak krásně skrytá. Musela jsem si ji vyfotit. Stejně jako o kousek dál lože nějaký tý zvířeny, která si tady ustlala. a taky varhanovitej strom a stopy prasátek….

Tak jsme si tak spokojeně špacírovali tou krásou a netížilo nás vůbec, vůbec nic. Pořád ještě jsme byli bohatí časem a mohli se kochat. Já přírodou. Ohaříci tím, co si přečetli ve sněhu. Bylo fajn. I proto, že nebylo nutno povelovat. Tím, že jsme tady hodně dlouho nebyli, tím , že jsme šli protisměrem, než chodíme, když se tu jednou za čas vyskytneme a tím, že to nebylo v létě, ale v zimě, to pro nás byl úplně nový. 

Došli jsme nad „můj“ krmelec a za ním cesta tak trochu končila. Tak trochu proto, že byla zarostlá mlázím. A to by nebyl jedinej problém, podrost kolem zhoustnul a Tali značila. S největší pravděpodobností prase, či prasata. Mou domněnku potvrdily i tři kusy srnčího, který z mlází před námi vypálily. Nebyli jsme to my, kdo je vyplašil. O nás vědět ještě nemohly (vítr, šli jsme potichu a navíc běžely sice obloukem, ale jakoby na nás).

Zůstali jsme stát a tiše je pozorovali. Zastavily se ve stráni nad námi a pozorovaly nás taky. Přírodopisný dokument pro obě strany 😀 😀 . Hezký to bylo. Všechny tři kusy byly nezvykle vybarvený na to, že je zima. Asi jak doteď naopak zima nebyla. Pak se srny rozhodly, že už je to nebafčí a odešly. 

A já šla obhlížet terén, kudy se vydáme dolů. Pod námi všude slušnej sráz, sníh, pod ním větve.

Sklon drátů možná trochu ukáže, ten sešup – i když ne v plný kráse.

„Dáš to Koláče? V těch gumáčkách?“ Otázala jsem se sama sebe. „No hele, když musim, tak musim.“ odvětila jsem si a vyrazila do teréna. Hm, jak se dá předpokládat, netrvalo to dlouho a ležela jsem. A nejen to. I jsem si tak jako popojela. Aspoň jsem si to klesání zkrátila, ne? 😀 .

Pak už to šlo po dvou. A dolů ke krmelci a pak nad posed jsme došli ve třech. Pěkně komplet. Od posedu se zrovna vzdalovalo auto místního myslivce, než jsme se vyhrabali, byl už fuč. A já na kraji lesa našla krásnou větev. Pěkně silnou, která se dokonale nechala omotat vodítkem tak, abych krásně zapnula karabinu pod vyčnívající větývkou a mohla tak větev za sebou táhnout, zas jak ten koník v lese. Zajímavý je, že optika fotoaparátu z řádný větve, vyrobí pouhou haluz – posuďte sami.

Když to takhle vidíte, není to nic moc. Ale když jsem to pak doma opřela o starej ořešák a viděl ji po návratu Brtnik, dostalo se mi pochvaly před nenastoupenou jednotkou. Tu nastoupenou jednotku by mohli bývali suplovat ohaříci, leč ti už to dávno zalomili do pelíšků a chrápali jak……..jak když jste na pile.

Domů jsme totiž došli po čtvrtý hodině a tak byli rádi, že jsou rádi. Páč to víte, to bylo: pobíhání sem a tam, průzkum teréna, návrat k pánčičce, aport a lov balonků, čtení si stop ve sněhu, provozní poslušnost a pohyb ve sněhu.  To tak prostě jednoho uondá, to víte. A tak jen pánika vlažně uvítali a vrátili se do pelechů. A já si mohla dát zasloužený kafe a zmožený noženky nahoru. Byl to báječnej den uprostřed lesů, ve sněhu a s křišťálově čistým vzduchem, jaký bývá na horách. Tolikatě ščestí jsem dostala.