To sem dopadla teda.

Vlastní muž mě vyhazuje z domu!!!!

Se slovy – vypadni už, dokud je tam krásně! Ví totiž, jak miluju sníh a courání po venku. Jenže…. mě doma držel pocit, že mu  musím pomáhat, aby na to nebyl sám. Myslím, že i záměrně nedonatřel dole ve sklepě lišty ke dveřím, aby tam zvostaly ležet a já nemohla jít škrábat ve sklepě strop. Páč nemožu škrábat stropa, když jsou tam lišty, který jsou nový, nově natřený, páč by to na ně napadalo. A odnést nedonatřený, ale z předchozího natírání ještě neuschlý lišty se nedalo. Takže……… takže, když jsem dovařila a dopsala si povídání z pátečního volna….. neměla jsem moc co dělat. 😮 

Ne, jako kdo chce, práci si vždycky najde, to je jasný. Mohla jsem jít mávat hadrama někde, že jo. Ale……….. Bylo opravdu krásně a sníh. To je velký bohatstvíčko pro mě. Taky jsem si vylezla s kafem ven, do mojí kavárny U Špulky. Na což jsem se těšila dlouho, dloooouho. Až bude zima, jiskřivý vzduch, bude svítit sluníčko a bude třeba i sníh. A vono se mi to splnilo. SPLNILOOO! Moc dobrý to kafe takhle bylo. To jsem si vždycky chtěla v tom paneláku dopřát něco takovýho. Takže jsem sosala ten krásnej pocit, pila skvělý pressíčko,  nastavovala tvář sluníčku a užívala si lehkej mráz.

A pak mě teda vyhodil 😀 . A dobře udělal, to je jasný. Já bych se bývala asi sama neodpíchla, bylo by mi to hloupý. Nicméně, nicméně se stejným nadšením, jako dítě, když mu rodiče dovolej jít bobovat s kámošema, jsem na sebe honem hodila hadry – abych si to nerozmyslela – popadla ledvinku a nacpala do ní čerstvě upíknutý psí chroupavý sůši. Dobře jsem prý udělala, ocenili následně dva ohaři ze dvou. Ohaři dostali svoje občanky, já přes sebe přehodila vodítko a stavila se v dílně pro gule. Devět jsem si jich narvala do kapes a rázem mi ztěžkla bunda 😀 .

Vzhledem k tomu, že den předtím, jsem dala ohařům do těla tak, že v sobotním ránu zpočátku dávali Brtnikovi najevo, že by ani nikam hned nemuseli 😀 😀 (ale jen do chvíle, než dostali obojky), jsem neměla velkých venčivých ambicí. Můj úkol byl jedinej – JDU SI NA LOUKY UŽÍT SLUNÍČKO, SNÍH A MRÁZ. A  svobodu prostoru a času.

A todle, to sem teda splnila do puntika. Tak ani nemám moc o čem vyprávět. Páč – co byste tak četli. Že jsem musela celou cestu výkopovat? Jo, to přesně byste četli. Že jsem dostala nekompromisní žádost rezatou na balonkočutání? Že Tali byla ščastlivá, že si může přepočítávat stav a podstav myší a občas se k nám přidat? Ano, ano, to přesně byste zkrátka četli.

A taky o čtyřech kání, který nám kroužily nad hlavou a dělaly to svoje vyjé,vyjé a tančily tam na obloze ladný křivky, jak se bez hnutí křídel pohybovaly vzduchem. Ty teda zachycený nemám, páč to by to moje fotopříslušenství stejně nezachytilo nějak krásně. Ale krásný počasí se, myslím, zachytit podařilo.

A taky záběr z Arktýdy. Dojemnej záběr z Arktýdy z filmu Opuštěn v krajině ledu:

Příběh vypráví o těžkém životě domovníka za polárním kruhem, kterýmu  vlk nese psaní 😀 😀 . /sválně, kdo ví, odkad téma kradu 😀 😀 / Víte, co to je za krušnou službu za polárním kruhem???  😀 😀  Takhle oříznutej tento originál:

 

mohu směle za výše uvedený vydávat, ne? 😀 😀 Mně to úplně dostalo. A nebojte, krušný to neměl.

Nikdo jsme to neměl krušný. Bylo krásně, sluníčko šajnilo a zas to byl ten mnou milovanej horskej vzduch, kterej mě obklopoval. To jste rázem na dovolený někde v Jizerkách. Přesně tak si připadáte. A potvrdil mi to i Brtnik, kterej to při ranním venčení vnímal stejně. Říkal, že mu to připomnělo, jak vždycky v Bedřichově ráno jde pro ty housky a vzduch v tom slunci jiskří a krásně se dejchá. A to se teda dejchalo. Taky jsem si pořádně protáhla plíce, aby si to řádně užily.

Bohatá tím vším okolo, bohatá hodnejma ohaříkama a bohatá časem jsem se loncala po loukách, jak nám libo bylo. Až jsme se doloncali dolů a šli doplnit krmítka do remízků. Taky už bylo na čase. Dostala jsem sprduňk, kde se flákám s proviantem.

A jen jsem poodstoupila, už tam byl první strávník.

Nechal mě, hladovec, abych tam stála jakou dobu a pozorovala ho. Teda ji, sejkoru, že jo. Pak se, řádně napucnutá, vydala do prostoru a vykřikovala do všech stran, že jídlo už konečně dorazilo. Tož jsme se hnuli, aby ani u dalších dvou krmítek nemuseli čekat. 

A cestou se věnovali oblíbené zájmové činnosti.

1. výkopování:

 

2. čutání a mordování balonků:

A! za 3) Výskokování:

Počasí i nálada byly tak excelentní, že došlo i k osvícení téměř všech zúčastněných:

a

Na mě už nezbylo 😀 😀 

Leč mně to pranic nevadilo a kráčela jsem si nadšeně zasněženejma loukama od krmítka ke krmítku.  A pozorovala při tom stopy ve sněhu vyprávějící příběhy, jako třebas tady:

Kde člověk vidí dvoje stopy zajíců, který se pak spojí a jdou spolu. Je to rande?  Určitě je!  A tak si spolu hopkali do dáli vstříc příjemným zítřkům 😀 😀

A my si hopkali dom. Aby tam ten Brtnik nebyl tak dlouho sám. Zanedlouho seknul s prací a vytáhnul mě do světa. Zajeli jsme si do New Bubu do moc prima nový kavárničky. No, den to byl jak vymalovanej!