nakonec cvičila.

A to docela intenzivně. Aniž bych teda už chtěla. 

Ale já jsem fakt původně chtěla. Cestou domů jsem si v autě sumírovala, co tak jako budeme dělat a jak  a s kým …… . Kecy v kleci leda tak. Jak jsme vyšli ven, bylo moc  hezky a příjemně a my neměli zase tolik času, než se setmí (i když!! Už se to natahůůůje! Už chodim domů pozdějš a pozdějš!)………….. No, takže jsem si lemra líná řekla, že pro dnešek se to prostě nezblázní ne? Šak co už. Jen tak si budeme.

A to jsme si ale byli. Rumíček by mohl vyprávěti. Páč jsem vytasila balonek a zapojila do hraní i madáme Flekatou.  Došli jsme na Ořešákovou louku a protože byl ještě dostatek světla a mně se ešče nechtělo dom, řekla jsem si, že půjdeme na Prudkou louku. 

Na ja, enemže. 

Enemže…. abychom došli na prudkou louku, je nutný projít kolem kozenek. A tam se dneska évidentně ani jednomu z ohařů nechtělo. Páč ta életrika tam, že jo. Rumouš předstíral, že tady šel někdo zajímavej – dle intenzity pravděpdobně háravá fena v nejlepším a zamířil zcela nečekaně do vzdáleného remízku, kde předstíral urputné značkování a posléze se tam zapíchnul. Že jako von ani nikam nepotřebuje jít a radši by domu. 

Madáme Flekatá, která zpočátku stála s obavami z életriky za mnou, když zjistila, jak to vede ten nejposlušnější z poslušných……… to nápalila za ním a že ho v tom nenechá 😀 😀 . A stáli tam jak dvě telata. Rumouš má tu výhodu, že navíc oplývá jakousi hluchotou, na kterou je vzhledem k věku brán zřetel. 

Byla jsem nucena se zatvářit a ozvat se přísně.  Ne, nejsem nemilosrdná, jak se může zdát, ale nemá cenu si znepřístupnit místo, kam oba chodí rádi. Je lepší se dopracovat k tomu, že se z toho nepotento a zjistit, že když jdou se mnou a jsou těsně u mě, tak přes to, že procházíme mezi életrickými dvěma életrickými ploty /ten druhý je nefunkční/ tak se jim nic nestane a pak můžou vesele lítat tam, kde to mají rádi. 

A přesně to jsme udělali. Stálo nás to nemalé úsilí na obou stranách. Já jsem je držela u sebe a zároveň je semo tamo pochválila, jak jim to jde, jak močikovný sou a že jsou nejstatečnější ze statečných. Jakmile po levé straně plot skončil, po pár krocích, aby si to nespojovali, jsem jim dala velkovolno. Vzali to doslova a oba vypálili někam k Plzni 😀 .

Kecám. Prostě běželi vyběhnout ten štréz, kdy jim šlo o život, nahoru k lesu. Monitorovala jsem je a mezitím jsme hodily řeč s paní farmářkou, která zrovna byla u kozenek.  Už tam pobíhala jen jedna s tím oblečkem. Ty druhé dvě, babičky, už pobíhají za Duhovým mostem. A ty oblečky nosily a ta jedna stále nosí, právě pro ten svůj věk. Že už jsou to kozenky stařenky, tak aby jim zima nebyla. Není to hezký? 😀 . Je.

A my šli hezky dál. Zase s trochou obav, ale šlo se. A pak se zase mohlo pádit, což prudká louka nabízí plnými hrstmi. A když se to ještě podpoří dlooouhou rákosovou trávou………..tak je Rumajzlík ščasten. Aji Tali jsem na chvíli do našeho „coursingování“ vtáhla. A pak to nějak vyplynulo a nakonec jsme i chvíli cvičili nějakou pozornost. Aby se neřeklo. Vyšlápli jsme to loukou nahoru k remízkům a pomalu se se soumrakem vraceli domů. Ještě jednou nás čekala ta plotová hrůza.  🙂

A aby to bylo ještě zajímavější, hned na jejím začátku jsme se srazili s paní farmářkou a jejíma ovčounkama. Matka s dcerou. Proběhla krátká družba, kdy na konci cérka dostala od máteře vynadáno, neb ne zcela dle jejích představ reagovala na pokyny jí majitelkou dávané 😀 😀 . Zkrátka koupila jednu dvě výchovný, páč paničku neposlechla hned a ještě se k nám na vteřinku vrátila 😀 . Jojoooo s matkama je někdy kříž 😀

Zpáteční cesta uličkou hrůzy proběhla již v lepším duchu a tak jsem si mohla říct, že vlastně jsme nakonec i cvičili – to procházení mezi ploty. Takže splněno máme! A měli jsme plnit ještě na dalších sto procent o chvíli pozdějš.

Páč v políčku pod loukama se nám promenovaly tři kusy srnčího. Tali je tentokrát zjistila jako první. A byla močikovná,močikovná! A ešče močikovnější byla na poslední louce, kde byly další tři kousky. Vzhledem k tomu, že nás zdejší zvěř už má načtený, tak se dá předpokládat, že jim došlo, že není proč utíkat. Takže i tady se ty tři kousky pásly, sem tam se na nás podívaly a nikam nikdo neutíkal. A to ani, když jsme my stáli pozorovali je jak v ZOO. A tak jsme si krom těch plotů zacvičili vlastně i lovečinu. 

Takže co? Dobrý jsme, ne? Mohli jsme jít spokojeně domů. Za chvíli teda až, páč jsme ešče pozorovali. Takže chtěla jsem s nima něco dělat a nakonec i dělala, i když neplánovaně. 🙂