Dneska jsem se urvala!

A vytáhla ohaříky pořádně ven.  A pořádně jsme si to užili. A zamířili na moje oblíbený louky. Celej den pršelo a bylo mokrý pošmourný odpůldne, ale mně to byl fučik. Hlavně, že jsem si zas vyrazila cárat ven.

Tali byla veleradostná a tím pádem veleneovladatelná 😀 . Lítala jak podervaná. Už při odchodu ve verandě vyváděla, jak kdyby nikdá venku nebyla. V tenhle moment často pomůže, když na ni začnu mluvit autisticky. Talyy, klýýýd, sédňy syy, buuď f klyyduu, hoodná buuď. Takovým zvláštním mechanickým tónem, jakým mluvil jeden autistický chlapeček. Zabralo to. Usadila se a chvíli to vydržela. Po vypuštění se odhrábla od země jak Poršák na startovní čáře a vyhloubila Brtnikovi značnej kráter v urovnaným kamení. Bude určitě rád. 😀

Před brankou už jsme to vzali profesijounálně a šlo se na tu louky. Taková vám nádhera nádherná. I přes to šedivý počasí. Ale nefučel vítr, nelilo.

Chtěla jsem si jen vyčistit hlavu a tak jsme jen zkoumali jednu louku. Dopodrobna. A já se šla nahoru do špičky podívat, zda tam nenarostl kovář. Zatím nic. Tak jsme se zas spustili dolů. Tali unešená, že může konečně po sto letech 😀  lítat a lítat a………jo. Lítat. Rumíček unešenej, že mě má tím pádem v podstatě pro sebe. Když jsme došli na třetí louku u velikýho ořešáku, který dává obrovský ořechy – jen letos díky mrazům nic – řekla jsem si, že něco trošku dělat by to chtělo. Na protažení těla tu byly aportíky a Tali mi dělala radost, že nekravila a na protažení mozku tu bylo čmucháníčko.

Vydupala jsem jim takový větší prostor a obsadila ho pořádnou porcí pamlsků. A nechala je pracovat oba najednou. Všimla jsem si – prvně, zatím jsem to buď nezaregistrovala, nebo se to nestalo – že Tali 2x po určité době vždy vyšla z prostoru ven, jako by se nadýchla a vrátila se zase zpátky. Jak když si čistí nos, mysl. Nějaká obrana před zahlcením? Nevím. Příště se na to zkusím zaměřit, bylo to zajímavý. 

Z louky jsme sešli na cestu pod kostelíčkem a zamířili jakoby zpátky domů. Tam se ale ještě nešlo. Zašli jsme ještě na takovou soustavu tří malých louček, kterým říkáme Beta. Jak jsou tak naskládaný pod sebou. Tady se nám několikrát na střídačku ztratil balonek a já se pak šla podívat do svý pěstírny. Šla jsem  najistotu. Pro pýchavky, je jich tam přece habakůk a já je slíbila vzít kolegům do prasé. No tak prt. Na místě, kde bych nečekala, že tam někdo chodí, tak teda chodí. Překvápko. A kolegové utřou nos.

Já ale ne. A ohaříci taky ne, protože jsme zašli ke dvěma starým jablůňkam na jablíčka. Ty červený jsou!! Tvrdý, šťavnatý, nakyslý. Mňam. Stará odrůda jakási. Tak jsem si natrhala za mikinu a vzala dom. Ohaříci se obsloužili vedle u jablůňky se žlutejma jablíčkama, která má větve dolů k zemi a oni si tam můžou pohodlně natrhat sami. 

A pak už jsme švihali domů protože…………no vlastně ještě nešvihali. Šlo se totiž štěkat na babičku. Protože jsem k ní právě měla naplánovanou návštěvu. Měla totiž narozeniny. 93 let! Tentokrát se zapojila do řvaní i Taliprtka a bylo to asi potřetí v životě, kdy se mi povedlo ji rozštěkat na povel. Řvali oba tak, že to muselo být slyšet i ve vedlejší vesnici. Taky se za chvíli zahýbala záclona a otevřela okno. Nahlásila jsem, že tak za 10 minut jsem zpátky i s kafem a mazala dom.

V rychlosti utřela těch vosum tlapajzen – zbývající čtyři, maličký jsem nechala venku, protože mi bylo jasný, že Mouses půjde za chvíli s mnou stejně k babičce. Brtnik uvařil kávičku, nastřihala jsem babičce tři krásný gerbery, co si pěstujeme v květniku a uvázala mašličku na dáreček. Buclatej puntikatej hrníček, kterej se minule babičce moc líbil. No a šlo se. Jak jsem předpokládala Mouses se připojil.

Helejte, to byl tak báječně strávenej podvečer. Probraly jsme kde co. Včetně toho, že za války místní chlapi museli chodit na silnici odhazovat sníh až do vedlejší vesnice, kam babička nosila tatínkovi oběd. Tehdejší děti byly značně jinde, než ty dnešní. Kdo u nás byl, ví, jakej kopec je nutno vystoupat od nás do sousední vesnice. A v zimě. A s nákladem oběda. Pro malý dítě celkem výkon, řekla bych. Taky mi vyprávěla, jak tamtudy jezdily jako děti na saních. A nebo potom ona sama se svýma dětma. Odshora až dolů do vesnice ke strouze. Taky slušnej výkon. Hlavně pak to zastavit, protože ten konec nejeli po silnici, ale švenkli to dolů pod nás úvozem. A tam to teda jede. Ani nemusíte mít sáně :D.

Hezký to bylo, hezký. Moc. A z hrníčku měla babička moc velkou radost, že jí ho budou ostatní závidět. 🙂 . Domů jsem dovalila po půl osmý a velmi bohatá. Tím prožitým časem.  Pak jsem nakopla motory, udělala nám všem dlabanec a papíry pro ten večer strčila ……víte kam 😀 😀 . Jo, přesně – do šuplíku 😀