Se nám z toho ohařího a pudlího oddílu udělala.

Nad očekávání supr smečka. Thierry – slečna hnědá- je podle pánčičky kyselá zadnice, ale není to tak hrozný. A nebo Tali zase udělala nějaký svoje čárymáryfuk, což občas dělává. Má v sobě krom svojí potrhlosti i něco, co paradoxně psům s obavama, kteří jí blíž poznají,  dává určitou – řekněme jistotu, podporu.  Že se nemusí tak moc bát. Trošku sice jo, ale to jen jednou jedinkrát, se Thierry ozvala. A je navíc dost možný, že do ní Tali ve svý pohrkanosti vrazila. Ale jinak?

Pohodička. Sice bylo občas hrozně ftipný pozorovat ty její očička v hnědých kudrdlinách, když šla třeba Tali kolem. 🙂 To bylo roztomilý. Jinak ji opravdu musím pochválit, ba co víc spíš velevychválit, protože hezky zvládala obavy z toho, když si k ní šel někdo z těch dvou letmo čuchnout. A myslím, že si procházku užívala úplně stejně jako ostatní. Tali dělala hodně času vůdkyni smečky a já občas paní přísnou, to když některý ze psů chtěl moc prozkoumávat křoví. Protože – prasata. Lidi v tuhle dobu lozí všade a bylo mi jasný, že zvířata nemají klid. A lehce bychom se mohli dostat do problémů.

A to by byla škoda, škoděnka, když byl tak krásnej den a pohodička. Zavedla jsem nás nejdřív nad „Vlčí stráň“ a Elli, stejně jako naši ohaři, přesně v tom stejném místě, kde to dělávají oni, stála a zírala z cesty strání dolů. Copak to tam může být? Zatím se to nikomu nepodařilo vybádat. Došli jsme na kraj lesa a tam jsem nás stočila doleva, že se budeme courat touhle částí lesa až ke kostelíčku. A taky sbírat nějaký ty houby, že jo. Klouzky a praváci. Se hoděj. 

Čoklidi si pobíhali a prolínali, nikdo nic neřešil a my si mohly povídat. A jen tak pro jistotu mít na nich oko. A taky trošku borůvky třeba sbírat, že jo Talinko?  A nebo…….

„Nebo honit bižona!“

Jo! A nebo honit bižona 😀 😀 . To už jsme se vraceli a chtěla jsem odbočit zase doleva, abychom se dostali na jinou cestu, než po které jsme přišli. Jenže v dálce jsme na ní zahlédli dva lidi a malou bílou koudelku. Hm zcela neovladatelnou koudelku, ve tvaru bišonka,  která se vydala k nám. Trapně jsme se s Thielli domnívaly, že když se vrátíme zpátky na tu původní cestu a zmizíme bišonkovi z dohledu, tak to tím vyřešíme.

Tak ne. Bišonek byl jinýho názoru a najednou se u nás zjevil. Uřícenej, jak to za námi rval, uši rozevlátý, po jazyku si skorem šlapal. Trošku ho zaskočil ten počet psů, ale opravdu jen trošičku. Proto se chvíli váhavě zastavil a čučel na nás.

„Bižon! ČAAU BIŽONÉÉ=É!“ vypálila Taliprtka smykem vpřed

“ ČŮŮŮS FLEKATÁ! “  Letěl jí bišonek v ústrety. 

A pak mi to sepnulo. To je ten pes o kterým mluvil ondynoj Brtnik, že spolu s Tali hrozně řáděj, když se potkaj. Ale fakt jako hrozně. A taky nám to předvedli. Bižonovi bylo jedno, že vona ho kutálí, hamtá po něm a jiný hrozný věci. Byl ščastliv. Ne tak Rumíček, do kterýho to Tali , ve svým svatým nadšení ze setkání s Bižonem, napálila. Nevěděl, že to byla Tali, to nestihl vůbec zjistit a tak zahromoval na prolétávající bílou kouli chlupů. Požádala jsem ho, aby se na to vykašlal a zbytek naší smečky upozornila, aby se držel stranou, že jinak je Tali smete, neovládá se. V takovýhle moment je to min. o utržení vazů v koleni. A to jsme tady nechtěli. Ti dva si toho řádění užívali dost dlouho,  neb bižonův páníček asi moc nespěchal, i když byl na kole. Omluvil se, že je pes mlaďoch, vyzvednul si ho a odjeli. A já si říkala, jak je Thierry šikovná, protože jak její pánčička pravila , je tohle předně velikost psa, která jí vadí. Nu tak teď nevadila, asi nestačila stíhat. Ostatně to nikdo z nás, ti dva rozpoutali takovej kolotoč, že nestíhal nikdo nic, já ani dejchat 😀 😀 Odlapenej bižon zmizel s páníkama v dál a my se mohli vydat jejich cestou. 

Došli jsme k mýtině, za ní odbočili ještě doleva, a vzali to oklikou do bukovýho chrámu. Asi jsem nemohla Ellince udělat větší radost, než nás zavést do úvozu plnýho spadanýho listí. A tak jsem na vlastní oči viděla, jak plove v listí a hází tam šíbru. Což jí natolik rozradostnilo, že začala lítat a vzala do hry Taliprtku. A opět jsme radši teda stály a hlídaly si, kde kdo letí a kam letí a jen jsme se tiše snažily přežít. Bylo to moc hezký pokoukání na ty dvě, který se potkaly teprve dneska a přes to spolu lítaj, jako dvě magorky.

Jak jsem v to odpoledne Thielli několikrát říkala, je pro mě pohled na takovouhle psí pohodu ve smečce moc  fajn na duši.

Bylo to fakt odpoledne plný pohody. A já jsem za to hrozně vděčná. Jak za sebe, protože po odchodu Bubinky to bylo takový nadechnutí, tak i za ohaříky, protože i pro ně to bylo náročný období a teď měli k dispozici takovou velkou změnu – dvě nový kámošky, nový lidi na drbání. Tolikatě nových zážitků.

Krása to byla, krása Thielli. A já za ni moc a moc děkuju.

Na paloučku u kostelíčka jsme se na chvíli zastavili, abych se mohla tou tichou krásou tady pochlubit a pak už jsme se spustili dolů krpálem, kterým jsem se před tím vyřítila já nahoru. Tali měla při návratu trošku potíže, protože v lese jí s největší pravděpodobností něco poštípalo a tak se musela úporně ošetřovat. Nemohla jít, musela ležet a vyblízat si nohu do ztracena. Tak jsme měly s Thielli o zábavu postaráno, musely jsme ji pořád povzbuzovat, postrkovat, aby se vůbec dala do pohybu.

Akorát, když jsme přicházeli, vyšel z branky Brtnik, protože musel jet dokoupit nějaký potřebný komponenty k další elektrikářský práci, kterou u nás provozoval tenhle víkend kamarád Ríša. Nahlásila jsem Ríšovi, že se nás vrací nepatrně víc 😀 😀 😀 , zavolal, že ano a šel se pracovně schovat do krechtu, kde právě életrikářsky řádil. Nemusí moc cizí lidi a pejsky jako vůbec 😀 😀 Nemá totiž psy moc rád, proto mu ti naši neustále lezou na klín 😀 😀

Šla jsem čoklidům napustit čerstvou vodu do lavoru, který jsem pro venkovní pití před časem pořídila. Vejde se tam asi sto hektolitrů vody, což teď ti čtyři notně uvítali. A my si po náležitém mém pochlubení se, jak to v Domečku máme, daly kafe. Pohodička pokračovala – čtyři psi si tak nějak polehali, posedali, chodili se mudlat, prolínali se a bylo nám prostě a jednoduše fajn. A přesně tohle jsem potřebovala. Já i ohaříci. Takže ještě jednou Thielli – díky moc.

A vy ještě vydržte a nedivte se tomu, že hlásání není moc opatřeno obrázky.

Neboť!

Thielli poslala tolikatě obrázkůch s bublinama, že je prostě dám do samostatnýho článku, ať se řádně pobavíte! Takže…zítra!