Na to, jaký je Tali neurvalý “kopyto” , který málo co zaregistruje, opravdu překvapila.
Přijeli jsme domů, otevřela jsem dveře a myslela jsem, že Bubinka tam spí. A nikdo nešel vítat. Spinkala, spinkala spánkem tak hlubokým, že už ji nic nebolí. Rozhodla to za mne.
Seděla jsem u ní na bobku a hladila jí, Rumíček s Tali byli v jídelně. Šla jsem před dveře říct Brtníkovi, že Bubinka už není a pak mi začla téct voda z očí. Došla jsem pro ty dva a postupně je kolem Bubinky vyvedla ven a vrátila se k Bubi. Měla jsem v duši smutek, ale stejně jako u mámy jsem byla ráda, že ji netrápí nic a odešla v klidu. Věděla jsem, že se blíží čas, kdy budu muset už rozhodnout. Den před tím nás vítala jak vítávala donedávna, chtěla jít ven, projít se za branku, nadlábla se a já v tom viděla paralelu s mojí mámou, která se tehdy najednou stejně zaktivovala a potom zanedlouho tiše odešla.
Pak jsem vyšla na zahradu a vzala Rumíčka s Talinkou ven, za branku. Aby tam nebyli, až bude Brtnik Bubinku přenášet do chladu garáže. Potkali jsme Olinku a tak měli ohaři možnost trošku vyventilovat to, co se děje. A já se mohla rozbulet naplno, neb oni neměli čas mě vnímat. A nebo taky jo……jak se ukázalo za chvilinku.
Protože Tali pak byla u plotu, v držce svojí obrovský měla žlutýho plyšovýho psa od Dennyky a upřeně na mě zírala. Usmála jsem se na ni přes mokrý voči a ona běžela s plyšákem k nám. A pak šla se mnou pokojně domů, stejně jako Rumíček, aniž bych musela komukoliv, cokoliv říkat. Byli tam oba s námi, když Brtnik kopal hrob, a já si s nima hodně hrála, protože náročný to bylo pro všechny.
Pak šel Brtnik pro Bubinku a když ji nesl, šla Tali celou dobu s nima, svůj čumáček u jejího. No, pak neřvěte, že jo. Rumíček stál opodál. Znal to, Tali ještě ne. Brtnik Bubinku hezky uložil a já… nesmějte se mi a to ani trošku…. jsem jí tam dala její milovaný dobrůtky. Rohlík a pičkůty. Najednou přišel Mouses, sednul si na kraj jámy a koukal dolů, pak se o mě otíral a najednou jsme tam byli úplně všichni. Bylo to takový poklidný. Na to, že tam byly Fleky. Pak jsem se chopila lopaty. Tali si lehla opodál, ležela a pozorovala. Rumíček se účastni nabírání a házení hlíny. Moures tam ještě chvíli byl a pak odešel.
Udělala jsem, co jsem musela, Brtnik přinesl krásný kámen a do země jsme dali krásnou šalvěj. Řvala jsem, to je asi jasný. Byl to pláč smutku ale, nebyl to pláč zoufalství. Tak jak mě to naučila Bubinka První. Je to její zásluha.
Pak jsme si šli chvilku sednout a nalili si pití. Ohaříkům jsem házela plyšáky o sto šest. Resp. posléze už jen o 53. Protože Tali se sebrala a šla si dát chilli papričky – neboli si stoupla k sudu s vodou, kde jsme udělali pití pro včely a snažila se nějakou chytit. Pako. Přes naše snahy pochopitelně koupila pigáro a šla se válet do trávy. Brtnikovi jsem řekla, že dneska nechci žádný okřikování – to když se ohaříci začli masit a on se bál o záhon. Jedno mi byl v tu chvíli nějakej záhon, byli jsme teď a tady a oni si zaloužili, aby po nich nikdo nic nechtěl.
A stejně jsem to měla, když jsem je pak k večeru vytáhla ven. Na louky. Část už je posečená a tak tam zase můžeme bez obav. Vzala jsem jim balonky a Tali byla celou dobu tak milý stvoření, že jsem místy radši ani nedýchala. To hlavně proto, že ona obvykle, když jste KáÓčko, reaguje úplně opačně. Nějakým způsobem člověku vždycky zasolí a zatímco vižlík vám dělá oporu a dodává energii, ona si ji klíďo píďo naopak sebere.
A dneska ne. Asi prvně v životě. Vlastně ne, to kecám, prvně se dokázala částečně chovat příčetně, kdysi dávno, když na chalupě odhučel Brtnik sanitkou a já tam s nima osaměla ve čtyři ráno. Když jsem je pak šla venčit požádala jsem tehdy tu šílenkyni, aby aspoň jeden jediný den v životě si dala pauzu, že na to nemám. Tehdy mě vyslyšel psí bůh Sirius a klaplo to. Dneska to ale nebylo o Siriovi, ale o ní samotný. Darovala mi moc krásný momenty v tom podvečeru na posečený louce. Byl tam takový tichý klid. A já …….mohla brečet, nemusela jsem být ve střehu, mohla jsem ji věřit, opřít se o ni.
A pak večer udělala něco – speciálně na ni – hodně zvláštního. Začla chodit domem s plyšákem v hubě, to leckdy značí nutnost jít ven. Zeptala jsem se jí a ona mi odpověděla – šla si stoupnout ke dveřím. A pak vyšla pár kroků, na podestě se zastavila a koukala na mě. Nešla nikam dál. Zeptala jsem se jí co chce, ať mi to ukáže. A ona mi zase odpověděla. Pomalým krokem /to u ní neznáte/, šla dopředu a vedla si mě.
K hrobu Bubinky. Nekecám.
A nekecám ani teď, když napíšu, že jsme tam spolu nejdřív chvíli jen tak stály, až by člověk, kdyby nešlo o Tali 😀 , řekl že přemítá. A pak šla a po centimetrech pročuchávala místo Bubinky odpočinku. Nevynechala nic, ani kámen, ani šalvěj , jedinou hroudu hlíny a ani ten březovej věneček, kterej jsem před tím na kámen položila. Když to všechno prozkoumala, otočila se tiše a ……..šla zase domů. Řvala jsem, to je asi jasný. Jsem jí za to všechno, co ten den udělala, moc vděčná. Taky jsem jí poděkovala.
Když jsem pak zalezla do postele nemohla jsem spát , čuměla jsem na okno na svíčku ve stojánku se srdíčkem a pak najednou, já vůbec nevím, jak se to stalo, byl to zvláštní pocit, jsem prostě šla s Bubinou těma hvězdama. Prostě jsme se mezi nima spolu procházely. Byla to naše poslední procházka? Nevím. Ještě jsem nespala, ale nebyly to ani moje vědomý myšlenky. Pak jsem zase bloumala tmou ložnice a vzpomínala na ní. A řekla jsem si, že ji musím nechat běžet. Vrátila jsem se do momentu, kdy mi, krátce po svém příjezdu k nám, tehdy vzala kramle i se stopovačkou a letěla – důchodkyně prej! -letěla jako šíp přes jednu louku, švenkla to na druhou a vlítla do lesa. Celou tu dobu řvala jak prokopnutá 😀 . Bylo to tak rychlý a nečekaný, že se ve mě zastavily hodiny a já prokoučovala ten moment, kdy jsem na ni mohla dosáhnout. Bylo mi jasný, že jsem v průseru.
Pak se za pár okamžiků objevila Bubrdle na kraji lesa a bylo jí fučík, že v průseru je ona 😀 😀 . Vykračovala si svižným krokem spokojená sama se sebou. Tehdy to moc ftipný nebylo, ale teď? Stála jsem znovu na tý louce, teď už bez obav a nechala ji letěť a řvát, řvát jak na lesy. A bylo to moc hezký.
Tak jsme s Talinkou, každá po svým s Bubi rozloučily. Moc hezky. A u Tali překvapivě.
Moc,moc,moc krásný…….,krásně jste se všichni rozloučily…
jinak Duxík má v hrobečku pantofle moje a hračky,Gero plyšovýho obřího slona….
až časem mě došlo,že se to nerozloží jak piškotky a rohlík….
Piškotky a rohlíček, to byla Bubinky velká vášeň.
Víš že je úplně jedno, že beru prášky proti bulení,teď vůbec nezabraly.
Já vím, Zlatko. Dumala jsem, jestli tohle psát, ale zase Tali se v tom celým zachovala tak zvláštně, že jak jí často “pomlouvám”, tak jsem chtěla, aby bylo vidět, že není jen černobílá (pravda, je hnědobílá 😀 )
🌼
Hezky, ja myslim, ze ty zviratka si to tak uvedomujou, ze jim odesel kamarad.
No, o tohle se asi budu Mayo přít. Kdyby si to Rumíček neuvědomoval, nebyla by tu Tali. Doufali jsme tehdy, že se to rozstřelí dovolenou, ale po návrtu domů byl zase hodně smutnej pán. A Tali, ta Tali bláznivá a všechno rozbíjející? teď, to co dělala a jak se chová – je prostě jiná. Ona pak i nějaký ten den vždycky prvně kam běžela, když vyšla z domu, byl Bubi hrob. Vždycky šla nejdřív tam.
Však sloni taky oplakávají svoje druhy.
No vsak pisu, ze si to uvedomujou, vsak jsem to taky parkrat videla.
😀 😀 😀 sem slepá (můžu se schovat za svou oblíbenou informaci o 4:31? 😀 dneska nakonec 46 teda) 😀 😀 myslela jsem, že právě píšeš neuvědomujou, asi mě zmátlo to slovíčko tak. Jasně, viděla jsem tak, mozek přečetl dál zápor a bylo to.
Vždyť co psala Fifi? Jak Růženka uvadala a uvadala… když Troldík odešel..
No ano, je to jak přes kopírák u nás, pejsek uvadá, tak mu pořídíme parťáka….. a pak se jdem oběsit. Takhle přesně před osmi lety to začlo u nás 😀 . Brtnik pak furt říkal Rumoušovi- musels čučet do toho rohu bydlíku furt? A tvářit se tak hrozně? Tak tetkonc to máš! 😀
já si teda myslím,že je dobře,že jsi to napsala,protože,kde je napsanej začátek,musí být i konec-dovezení Bubišky krásně popsaný a odejíti Bubišky krásně popsaný….
Proto jsem přijala za svou pohádku o Duhovém mostě – ti, co nás opustili jsou tam šťastní.
Taková smutná, dojemná chvíle a já myslím na kraviny. Mám to tak dycky, nejspíš potřebuji tu tíhu kapku odlehčit a včíl si představuju Brtníka, kterak provádí na pozemku výkopové práce, Talinka ho pozoruje s očima navrch hlavy a rázem je z ní nehodnější zlatíčko na světě. Bo co kdyby….
Asi takhle, viď Kuskusi….. 😀
Boží obrázek 🙂
🙂 věděla jsem, že oceníš 🙂
Kuskusi,
já myslím, že jde obojí. Že jde takový hezký psaní oplakat a stejně tak se nestydět za to, že člověka napadne i kus humoru. Dyk nás tady humor pořád provází. A ty, Kuskusi, jsi dobrá, že to takhle přiznáš… protože “nekorektní” myšlenky máme všichni, ale spíš se tváříme, že je nemáme vůbec 😊
Taky mi tečou slzy…ale vlastně asi nejsou úplně smutný.. krásně jste to zvládli – všichni 🥰.. Je to vždycky moc smutný, když nás ti čtyřnozí kamarádi opustí – ale čas se prostě naplní a s tím nelze bojovat…. Ale báječný je, že Bubi byla poslední dva roky moc šťastná a spokojená – z té závěrečné fotky to úplně sálá.. a to je nejvíc.. ❤️
P.S: Ony ty strakatý dámy jsou velmi empatický – ale svým způsobem (jak je to napsáno v tom předchozím článku: Tali: Já bysem Ti přála nosit můj kožich…”)
Ano, přesně tak, jsou to smutný slzy, ale je tam vědomí toho všeho, co jsem psala. Jsem moc ráda, že jsem jí směla tohle poskytnout
Jojooo, přála bysem Ti nosit můj kožich- myslím, že málokdo by chtěl nosit jejich kožich 🙂
Bubinka hodna, ze nakonec nenechala rozhodnuti na tobe. Premyslim, co se asi muselo honit R+T v hlavinkach, kdyz tam s ni byli o samote nejakou dobu, sice asi o pokoj dal, ale i tak to vnimat museli, oni to vlastne vedeli o hodne driv. Stejne jako Ruzice vedela, ze Troldik je jinej a nemocnej, stejne jako Kremylek vedel, ze je Bajitko nemocny (ale ta cuza cerna po Skritkovi sla ve zlym, nemocnej kus si nezaslouzi zit).
Huf uf, tyhle rozlouceni jsou tezky. Nechat odejit pejska ze svy duse, srdce nekdy jde a nekdy ne. Bulim tu, samoze, protoze zjistuju, ze jsem se porad nesmirila s odchodem Trolditka. Vic nez 7 mesicu a porad to nejde. Asi se z toho budu muset vypsat, ostatne Lika ceka na clanek hodne dlouho.
Neboj Fifi, nijak ti dva netrpěli- Ano – min. Rumíček to věděl a Tali se podle něj řídila, večer před tím šli oba spát do předsíně a ráno tu předsíň přenechali Bubince. Nebyli vystresovaní, byli klidní. Když to bude – řekněme ve smečce vlků, taky ty ostatní nikdo nebude držet stranou, je to přirozená součást běhu života. Odchod Bubinky byl přirozený a já jsem v tomhle případě ráda, že jsem nemusela volat pana veterináře, který slibil přijet, nebo ji někam vézt (což jsem vůbec nechtěla, věděla jsem nějak šestým smyslem, že tohle není ta správná cesta). Ne kvůli sobě jsem ráda, ale proto, že mohla vydechnout v klidu, tak jak je to přirozený. Ještě nikdy jsem to takhle nezažila a je to to, co bych přála každýmu pejskovi. Krátký rychlý odchod poté, co jsem byl naplněn životem. Zní to asi debilitně, ale líp mi to popsat nejde.
Smířit se s ochodem Troldíka bude trvat dýl, než obvykle. Bylo to jiný – jak tím napojením vás dvou, tak tím odchodem. Moc dobře si pamatuju, jak bolí roztržená duše a jak dlouho trvá, než trošku – s velkou jizvou -sroste. Tak řečeno s Cimmrmanama – Táhni (tu káru s Pepinem) a srůstej – v srdečním svalu.
Ja se nebojim, ze by ti dva nejak trpeli, to slovo me ani nenapadlo. Spis by me zajimalo, jak to vnimali, takhle jsem to myslela. Jestli vydechla Bubi v pohode a spanku, to je muj sen nekdy se psem zazit a nemuset prave zarizovat a rozhodovat. Zatim se mi tohodle privilegia nedostalo.
S Troldou je to ve mne fakt tezky, po Dorotce to bylo srdecni zvire. Ale tak Pepin cloveka zahalet nenecha, ja uz ani moc nesmutnila, to jen pri psani sem vyse se mi samovolne ta voda do oci nahrnula a doslo mi, ze uzavreno to este neni…
Pac a pusu Rumickovi a Talince, uzivejte si peknej vecir. (Btw, kdyz to prehrnu do cynickyho Kremyla, tak ta se s Dorotkou taky rozloucila. Mi po asi trech hodinach od pohrbeni slecny Sadlovaty v noci prinesla jejiho ptakopyska, ktery s ni byl zahraban. Kremylek tu hracku proste chtela. 🙂 )
Křemýl teda byla ranař 🙂 🙂 .
Po odchodu Ešínka ve mně byl hroznej kráter, hroznej, byla jsem ráda, že mám Bubinku a právě si nedovedu představit, že by jako nový ščenátko místo Rumíčka přišla třeba Tali, to bych prostě nezvládla, to vím. Takhle přišla Tali v blbou dobu, kdy jsem neměla kapacity, ale přijít tehdy, tak bych to nejspíš nedala. Tak vím, jak Ti je, a jak je to pak na jednu stranu těžký, dávat dohromady vztah s takovým elementálem. Zas na druhou stranu za to ten elementál nemože, to je jasný, ale………. šlo by to líp, kdyby nebyl takovým elementálem.
Urcite by to lip slo, ale kopie ci klony se zatim nevytvari. Hele, ja mu odmalinka zapsala na hardisk v podstate jen jeden povel, kterej byl schopnej tenkrat vnimat v klidu domova pred zradlem. CEKEJ! A je to vlastne startovaci cara, porad mu ten zapsanej povel zapisuju v dalsich a dalsich situacich… No nic, to patri jinam. Zdar vsem elementalum! 🙂
💔
Petro, krásně jsi to napsala. Vidíš, ona i Tali umí být zlatíčko, jen zatraceně dlouho trvalo, než byla schopná to ukázat.
Bubinka odešla tak, jak bychom si to přáli všichni.