Rumíček: jako kráva?

Talinka: Nemusim?

“No fakt nemusíš! Je nám pak všem dost dobře. “

R: Jako tetkonc v pátek, co?”

“No přesně! Jako tetkonc v pátek, kdy jsem si s váma po dlouhý době vyrazila já. Protože se mi už stejskalo po lese a pořádný procházce.”

T: “No a nám se po tobě taky stejskalo! Teda po  procházkách s tebou!”

“No jo, no. Však víte, že nechci nechávat Bubinku doma samotnou a tak vám to vynahrazuje pánik”

R: “Jako jo… ale……….. furt jen deme! Akce žádná, práce žádná!”

T:  “A mě to taklenc zase ale tak moc nevadí, lítám si a nic nemusim.”

R: “Co kecáš? Dyk si tetkon byla taky celá natetelená, že se něco pracovně děje, že hledáme, aportýrujeme a cvičíme.”

T: “No to jako zase jo! To musim říct, to mě bavilo. Bylo to moc prima, a hodně mi to šlo teda. A pánčička měla velkoradost, že sem napojená.”

R: “Tak vidiš! A vidiš taky, že když se chováš příčetně a ne jako kráva strakatá, tak ….”

T: “No tak co?…. Musíš furt dělat mudrlanta chytrýho? Já bysem Ti přála nosit můj kožich!”

No, tak jsem se ke slovu zatím moc nedostala. A to jsem se chtěla  zdůvěřit, jak  moc fajn procházku jsem si  po dlouhý době v ten pátek užila. A jedním z  důvodů bylo právě i to, že byla Tali zase po nějaký době naprosto příčetná a normální.  A já si tak mohla užívat práce a spolupráce se dvěma ohaři, které to těšilo stejně jako mě. Poslední dobou jsem hlavně s Bubinkou, snažím se jí vynahradit to, že už nikam moc nevyráží a udělat jí to odpoledne trošku zajímavější. Tím pádem ……….. jak jsem psala, stejskalo se mi po dlouhý procházce a po lese. Doteď to bylo hlavně po loukách. Tak jsme se v pátek s Brtnikem prohodili. Myslím, že mi jedno vynechání Bubinka odpustí. 

Vzala jsem ledvinku, balonky, vodítka a šlo se. A Tali, opravdu, jak kdyby věděla, jak moc je to pro mě důležitý, byla za příčetnou a vnímavou. Bylo jen málo momentů, kdy jsem musela přidat na důrazu. A to ještě jen tak na půl plynu. Vyšli jsme starým sadem na cestu pod kostelíčkem a po hodně, hodně dlouhý době se vydali až nahoru k samotnýmu kostelíčku.

Cestu nahoru jsem geniálně využila k procvičení povelu čekej, kdy jsem ohaříky zastavovala, uvolňovala a nebo je držela v povelu  Se mnou. Mohla jsem se tím pádem vydýchat 😀 . V tom nejprudším úseku jsem využila toho, že Tali ne úplně dokonale šla právě v povelu Se mnou a jako “trest” jsem ji čapla za obojek a nechala se všivácky “vytáhnout” nahoru.  Ty uvožovky jsou tam správně, protože bych ji pochopitelně nenechala, aby mě doopravdy nahoru táhla a škrtila se, ale ona i jen taková malá podpora stačí (to potvrdí každý, kdo někdy vzpíral třeba činku vleže, že když už nemůžete, stačí, aby vám tam někdo pomohl doslova dvěma prstama a pak to dáte).

Nahoře bylo tak krásně!!!!! Odpolední sluníčko osvětlovalo louku u kostelíčka a ohaříci si spokojeně šmejdili kolem mě. To ticho!

No, to ticho! Ovšem jen do momentu, kdy se nahoru nařítily motorky!!!! Řev jak u magorů. Okamžitě jsem si postahovala ohaříky k sobě a posadila je na cestě. Motorky se zastavily. Nevím zda proto, že nás jezdci viděli a nebo proto, že někdo jel za nima a vynadal jim, protože jsem slyšela dohadování a pak nastalo ticho, jen jedna motorka odjela někam dál. Nevím, ale byla jsem za to ráda. Nejen proto, že ustal řev, který rušil to krásný ticho. Ale taky kvůli zvěři. Bylo totiž už kolem šestý hodiny a v tu dobu by už les opravdu měl patřit zvířatům. Protože kdy jindy už? (podotýkám, že my se chováme v lese tiše a zvěř nerušíme)  A taky jsem si představila, že jak si tak půjdeme po cestě, tak někde jinde motorka vyplaší třeba bachyni se selaty, oni  poletí vyděšeně a …………. narazí na nás. To bych fakt jako nechtěla zažít. Viděla jsem onehdá fotky jezevčíka, který měl smůlu, že se jeho smečka přesně do podobné situace dostala. Někde jinde lidi vyplašili bachnu se selaty, oni letěli do pryč a narazili na majitelku smečky jezevčíků při venčení. Nebyl to hezký pohled na staříka jozefpčíka, kterýho si bachna v tom stresu podala. (naštěstí, se přes seniorský věk a obrovskou ránu podařilo dát pesana do pořádku, nicméně to, čím si ten pejsek musel projít, byl masakr). Byla jsem tudíž ráda, že nastalo ticho. Božský ticho.

U starýho dvojitýho buku jsme si s ohaříkama střihli agilitní cvičení, kdy jsem je posílala v různých směrech, aby obíhali strom, motali v něm osmičku, střídali se, čekali až doběhá ten druhý a bylo to moc fajn. 

I potom to bylo fajn, protože jsem si mohla jít doslova s rukama v kapsách a užívat si lesa a ohaříků. A aby si to užívali i ohaříci, tak jsme poté, co jsme si střihli pár aportíku, sešli z cesty a zanořili se do lesa. Bylo to opravdu moc prima. Když jsme docházeli k posedu, který je na křižovatce cest, přišlo na řadu zas pořadový cvičení a hlavně povel “Seš dalekooo!” , který se snažím Taliprtce už roky nahrát na hadrdisk co nejpevnějš. A dneska? Dneska to bylo dokonalý! Tuten povel značí psovi, že se vzdálil moc a jediný, co se po  něm chce, je, aby se přiblížil. U předchozích psů byla i možnost zůstat stát a počkat , až psa dojdu. Bylo na něm, co si zvolí, ale nesměl to zneužít. A nezneužíval. U Tali se mi osvědčilo, že je lepší, když se vrací. Volně. Nemusí doběhnout, jak při přivolání a předsednout, stačí, že se dostaví tak někam k mojí osobě. A tentokrát se dostavovala moc výborně.

Protože už bylo celkem dost hodin, nechtělo se mi jít podél posedu mlázím, kde může být zvěř, stočila jsem nás proto dolů strání v bučině. Oba dva nadšeně rotovali listím a u jedné z jam vzniklé možná těžbou zdejšího písku, možná bombardováním, které tady taky probíhalo, jsem zase vytáhla aportíky a oba si dali trošku do těla, když lítali obří jámou dolů a nahoru. Pěkně hezky na střídačku a druhý si vždy střihnul čekáníčko. Dobře nám to šlo. Já si cestou bučinou sebrala pořádný dvě tlustý bukový větve, který jsem používala jako hole a doma pak je nařežu na topení. Takhle člověk domů natahá za rok topení, ani neví jak, však už víte 🙂 . No jo natahá, natahá. Jenže to pak cestou nesmíte narazit na houby, že jo.

Páč zatímco jsme si po cestě ke Kikině-což je buk v kterým má hnízdo strakapoudice Kikina – hezky procvičovali povel Stůůj! – a tady musím ohaříky a hlavně Taliprtku, kvůli který, jsme to pilovali,  moc pochválit, protože nejen , že jim to oběma pěkně šlo, ale hlavně je to – především právě Tali, která se pak vždy radostně vracela pro svou odměnu – bavilo. Tak ……….ale to už jsem se do toho sakra zamotala. Zkrátka, zatímco jsme krásně cvičili to Stůůj, tak já zahlídla nejdřív jednoho hřiba a pak druhýho. Oba pořádní kusani. Se budou hodit. Ne pro nás, protože já zatím ještě po loňským extempore houbovým,  tyto ještě nemožu pozřít a Brtnik to vůbec nejí,  ale měla přijet Petrs. A protože si minule na chalupě hodně mákli, chtěla jsem se nějak revanšovat. A jak jinak, než vajíčkama, který velmi oblibujou a………. domácí jsou domácí, zvlášť ty od mojí paní nakladatelky, kdy slípky vyrábí krásný vajíčka.  A pak taky právě houbama, protože smaženice z hříbků? 🙂 . Vytáhla jsem svůj plátěný pytlíček, který nosím v ledvince a uložila tam oba velkohřiby. A tím pádem jsem potřebovala jednu volnou ruku.  A tím pádem jsem musela jednu tu větev nechat tam, kde byla a tím pádem jsem přišla o otop 🙂 Leč lepší hřib v pytliku, než větev v ruce, to je jasný 🙂 . 

Ohařiska se najednou z ničehož nic nadšeně přikohátali a tak jsem jim řekla, že maj hledat další houbičky 🙂 . Nadšeně se oba rozběhli prostorem a…………podali mi oba ty dvě bukový větve, který jsem odložila opodál 🙂 . Tak jsem jim pěkně poděkovala, jednu větev tedy odložila, druhou popadla a jako starej druid šla lesem dál.

Na louce u kostelíčka mě čekalo překvapení. Velký, velký překvapení. Protože!!!

Tali – ta Tali, která nikoho nikdy k ničemu nepotřebovala a vždycky si především jela svoje a maximálně se člověk mohl radovat z toho, že hezky poslouchá, tak tahle Tali, která teda nikdy na ostatní venku nemá čas………….tak ona spustila hru??????????? Chápete to někdo? Já teda ne!! A pořád jsem z toho unešená. Hopsala tam jako magor, řvala tam jako magor a dělala výpady, jako magor. Rumíček byl zaskočen a tak nevěděl nějak co s tím??? Tak jsem do toho vstoupila já a naznačila útok 😀 . Tali začla řvát jako kráva 😀 . Byla jsem nadšená. A to jsem jí na začátku vyprávění říkala, že …. nemusí furt dělat tu krávu, že jo? 😀 😀 . No jo, nejni kráva, jako kráva.

A tak jsme si poprvé? Myslím,že ano, že poprvé – hráli pořádně venku, nejen doma, nebo poblíž domova, ale úplně pryč. Útočilo se, řvalo se, bojovalo se. A bylo to úžasný. Jen jsem si to  – vzhledem k pokročilý hodině – nemohla užít do plnejch. Protože jsem nechtěla, aby Tali svým řevem rušila ten úžasný klid lesa a louky. Ale skvělý to bylo.

Co skvělý? ÚÚÚÚÚŽASNÝ!

A na Tali taky bylo vidět, jak moc si ten okamžik a vlastně i celou procházku užívá a užívala.

Tož můžeme doufati, že jí tenhle pocit na nějakou dobu zase osloví a že jí to vydrží 🙂