Byl konec měsíce.

A na konci měsíce……..mi přebývaly dvě hodinky přesčasůch! Takže?? Takže??? Takže jasný, jede se domů výrazně dřív. A to i proto, že mě popoveze kolegyně.

Lilo jako kráva . Celý dopoledne to vypadalo slušně a s polednem pápááálááláá slušný počasí a jelo se ve slejváku. Aleééé, aleeeee s tím, jak jsme se blížily k New Bubu deště ubývalo a vypadalo to, že se tady slejvák  už vyřádil.  Kolegyně mě v New Bubu vyhodila přesně tak akorát, aby mi autobus neujel. A on stejně přijel o něco později. A tím mi zase přidělal vrásku, neb jsem nemohla vědít, ešivá stihneme ten přestup. 

Stihli jsme to a já se vezla jako velkej pán směr Domeček. A to i začlo nesměle vyčuhovat sluníčko. Hurarááá. Cestou od autobusa jsem si koupila zmrzku a študovala poctivě naši vývěsní vývěsku. Páč se blíží svoz odpadu. Tak abychom to zase nepropásli jako minule. Vyšlapala jsem kopeček z náměstíčka k nám a šla vysvobodit ohaře.

Ještě, než jsem tak učinila, vplížila jsem se potichoučku domem do šatny, přehodila si hadre za civil a mohla se jít vítat. Taky to bylo bouřlivý uvítání. Nacpala jsem si svou obří ledvinku hračkama a dobrůtkama, ohaříci dostali každej svou občanku a šlo se. Na prahu jsem se přerazila o Mousese, který mě přišel přivítat a kterýho já jsem posléze při odchodu zamkla za brankou. Na západě, nad loukama už se to zase víc než hodně mračilo a tak bylo lepší, když zůstane doma, než aby pak řval, že jdeme dalekooooo a dlouhoooooooo a je mokreéééééj! Ne, že by se ze zahrady, když je branka zamčená , neuměl dostat . To zase von nejni  blbej kosourek. Ale, trošku ho to zdrží, než se dostane k místu, kde může přeskočit na zídku a tak ho to třeba odradí, dumala jsem si a sdělila mu, ať to tady hlídá. 

Nu, asi tušil, co se chystá, tak ani neprotestoval a vzal to zpátky k baráku. My ne. Přešli jsme organizovaně silnici a za ní se z Bubrdlíny zase stal ten Šemýk. Nikdá mě to asi nepřestane bavit. Ona v podstatě možná víc, než toho Šemíka chvílemi připomíná to tělocvičný nářadí zvané koza. Když totiž letí Bubrdle vzduchem, má v jednu chvíli, ty svý noženky natažený zrovinka takhle, jako ta koza z tělocvičny . A zpravidla i podobně dopadá na zem . Hlavně, že má posléze radost. 

A to ostatně fšicí tři. Kroužili loučkou naproti sousedům radostně, jak kdyby nikdá venku nebyli. Rumíček i Bubrdlína se vzápětí dostavili s žádostí o trochu toho balonkování. Jsem ráda, že to takhle Bubi pojala a že jí to samotnou baví, že to nebere jako cvičení, ale jako zábavu. A té je nutno trochek vyhověti. Než jsem vydolovala balonky z ledvinky, dorazila k námi Taliprtka, hýkajíc radostí, že se těsně před tím, krásně vyvenčila . Její způsob venčení, je taková dramatická záležitost. Musí nejdřív několiksetkrát zakroužit ve velkokruzích, pak teprvá zasedne k jednání a následně zase musí zakroužit v radosti nad tím, že jednání úspěšně uzavřela  

Abych její radost znásobila, hodila jsem jí „prdu“ do vejšky, ona se odrazila a levitujíc lovila balónek k úžasu projíždějícího traktoristy. Rumíčkovi s Bubrdlí jsem čutla balonky do prostoru a sama se vydala směr hřbitov. Ne, nebojte, jen kolem něj musíme prostě projít .

Nicméně o tři louky dál to vypadalo, že ten hřbitov budeme potřebovat fšicí. Ač doposud, přes zatažený západ, pořád tak nějak svítilo sluníčko a i když pofukovalo, celkem to šlo. Ovšem jakmile jsme došli na onu třetí louku, ve vteřině se šécko změnilo, z pofukování se stal urágoš, obloha zčernala a posílala dolů bičující provazy čehosi. Jako déšť to teda nebyl.  Sodoma Komora nastala.

No ty bláho, „Ohaříci, otáčíme to a mažeme domů!“ oslovila jsem je. Nikdo neprotestoval a zapadli jsme zpátky na louku č. 2 . Tam ovšem, z nějakého neznámého důvodu, vichr i  ty provazy čehosi značně povolily. Přestože bylo patrný, že na tý sousední louce to trvá dál. Rozdíl pár metrů a remízku mezi námi. Ten ovšem není natolik vysoký, aby mohl dosáhnout tak velký změny. Nicméně to nabouralo mé rozhodnutí se vrátit takhle rychle domů. 

A evidentně jsem udělala dobře. Netrvalo to moc dlouho – tak maximálně dobu, kterou zabere průzkum cca pěti myších děr – a udělalo se zase přijatelně. Takže jsme mohli v pohodě pokračovat tam, kde jsme přestali a vrátit se.  Ohaříci to přijali s nadšením. Byla jsem taky ráda. Já v práci, oni na pelíšku, celý den, to si pak to tělo zaslouží se protáhnout. A tak jsme se šli protahovat. 

A protahovali jsme se moc pěkně a hlavně………zase dlouho. Jojojo, to je ten problém ze změnou času. Zvyklá ze zimního období, vracet se domů, jak se začne smrákat, nehlídám si čas a………smrákání se taky hned tak nedočkám .Takže jsme venku tak nějak dlouho až předlouho. Ale vadí to někomu? Neví o nikom a ohaříci si zatím nestěžovali.

Aby taky jo, když mají furt o zábavu postaráno. Když si nepobíhají, nebo si nehrajeme, tak si stopujou  a nebo cvičí.  Jsem ráda, že se takhle dá zapojit i Bubrdlínka.  Tentokrát jsme se teda spíš flákali. Ale…….. napomohlo tomu to sluníčko, co pak po tom lijavci překvapivě vylezlo. A udělalo se krásně. Víte, to boží ticho na těch loukách! Ticho teda plný cvrdlikání ptáčkůch. To úplně vybízí k tomu, abyste jen šli a kochali se tou nádherou. A tak jsme to tam tak různě prolejzali nahoru a dolů po těch různejch loukách a loučkách. Však si to taky musíme dostatečně užít, než tráva naroste natolik, že loncat tady nějakou dobu nepůjde. To pak zase skončíme v lese a budem si to užívat tam. Máme to ale super rozdělený! 

Na hlavama nám kroužili dva dravci. Nevydali bohužel ani hlásku a já se marně snažila zjistit, o koho jde. Na káně mi to právě přišlo dost velký. Leč nejsem takovej znalec dravců, abych to čistě jen podle siluety stopro určila. Pochopitelně s výjimkou sokola, poštolky  a třeba luňáka. Na obrázcích je mi to jasný, ale pak ve výšce, si jistá nejsem. Tak jsem prostě jen čučela a užívala si tu nádheru, kterou jsem dostala darem. Užívala jsem si ji o to víc, že jsem zase měla s sebou ohaře tři a ne jen dva. Pravda, ten jeden se furt motal opodál, ale nestávkoval a i to je moc fajn. 

A když jsme se pak už vraceli – páč jsme museli, že jo, neb doma už na nás čekal Brtnik – tak na louce u velkýho ořechu se připojoval pak sám a dobrovolně i ten třetí ohařík. Neb Tali se rozhodla, že když my si tam hrajeme, tak vona si taky bude nakonec hrát. No a tak jsme se zase zasekli na místě, místo návratu domů a netrápil nás čas. Však byl ten pátek a měli jsme ho před sebou přehršel. A Brtnik nakonec je vždycky rád, když má chvíli Domeček jen pro sebe a v klidu si tam může vegetit. Tož jsme mu to dopřáli a domů dorazili až kolem sedmý večír. Byli jsme venku jen nějaký ty tři a půl hodiny. Co to pro nás je .