Byl konec měsíce.

A na konci měsíce……..mi přebývaly dvě hodinky přesčasůch! Takže?? Takže??? Takže jasný, jede se domů výrazně dřív. A to i proto, že mě popoveze kolegyně.

Lilo jako kráva 🙁 . Celý dopoledne to vypadalo slušně a s polednem pápááálááláá slušný počasí a jelo se ve slejváku. Aleééé, aleeeee s tím, jak jsme se blížily k New Bubu deště ubývalo a vypadalo to, že se tady slejvák  už vyřádil.  Kolegyně mě v New Bubu vyhodila přesně tak akorát, aby mi autobus neujel. A on stejně přijel o něco později. A tím mi zase přidělal vrásku, neb jsem nemohla vědít, ešivá stihneme ten přestup. 

Stihli jsme to a já se vezla jako velkej pán směr Domeček. A to i začlo nesměle vyčuhovat sluníčko. Hurarááá. Cestou od autobusa jsem si koupila zmrzku a študovala poctivě naši vývěsní vývěsku. Páč se blíží svoz odpadu. Tak abychom to zase nepropásli jako minule. Vyšlapala jsem kopeček z náměstíčka k nám a šla vysvobodit ohaře.

Ještě, než jsem tak učinila, vplížila jsem se potichoučku domem do šatny, přehodila si hadre za civil a mohla se jít vítat. Taky to bylo bouřlivý uvítání. Nacpala jsem si svou obří ledvinku hračkama a dobrůtkama, ohaříci dostali každej svou občanku a šlo se. Na prahu jsem se přerazila o Mousese, který mě přišel přivítat a kterýho já jsem posléze při odchodu zamkla za brankou. Na západě, nad loukama už se to zase víc než hodně mračilo a tak bylo lepší, když zůstane doma, než aby pak řval, že jdeme dalekooooo a dlouhoooooooo a je mokreéééééj! Ne, že by se ze zahrady, když je branka zamčená , neuměl dostat 😀 . To zase von nejni  blbej kosourek. Ale, trošku ho to zdrží, než se dostane k místu, kde může přeskočit na zídku a tak ho to třeba odradí, dumala jsem si a sdělila mu, ať to tady hlídá. 

Nu, asi tušil, co se chystá, tak ani neprotestoval a vzal to zpátky k baráku. My ne. Přešli jsme organizovaně silnici a za ní se z Bubrdlíny zase stal ten Šemýk. Nikdá mě to asi nepřestane bavit. Ona v podstatě možná víc, než toho Šemíka chvílemi připomíná to tělocvičný nářadí zvané koza. Když totiž letí Bubrdle vzduchem, má v jednu chvíli, ty svý noženky natažený zrovinka takhle, jako ta koza z tělocvičny 😀 😀 . A zpravidla i podobně dopadá na zem 😀 😀 . Hlavně, že má posléze radost. 

A to ostatně fšicí tři. Kroužili loučkou naproti sousedům radostně, jak kdyby nikdá venku nebyli. Rumíček i Bubrdlína se vzápětí dostavili s žádostí o trochu toho balonkování. Jsem ráda, že to takhle Bubi pojala a že jí to samotnou baví, že to nebere jako cvičení, ale jako zábavu. A té je nutno trochek vyhověti. Než jsem vydolovala balonky z ledvinky, dorazila k námi Taliprtka, hýkajíc radostí, že se těsně před tím, krásně vyvenčila 😀 😀 . Její způsob venčení, je taková dramatická záležitost. Musí nejdřív několiksetkrát zakroužit ve velkokruzích, pak teprvá zasedne k jednání a následně zase musí zakroužit v radosti nad tím, že jednání úspěšně uzavřela 😀 

Abych její radost znásobila, hodila jsem jí “prdu” do vejšky, ona se odrazila a levitujíc lovila balónek k úžasu projíždějícího traktoristy. Rumíčkovi s Bubrdlí jsem čutla balonky do prostoru a sama se vydala směr hřbitov. Ne, nebojte, jen kolem něj musíme prostě projít 😀 .

Nicméně o tři louky dál to vypadalo, že ten hřbitov budeme potřebovat fšicí. Ač doposud, přes zatažený západ, pořád tak nějak svítilo sluníčko a i když pofukovalo, celkem to šlo. Ovšem jakmile jsme došli na onu třetí louku, ve vteřině se šécko změnilo, z pofukování se stal urágoš, obloha zčernala a posílala dolů bičující provazy čehosi. Jako déšť to teda nebyl.  Sodoma Komora nastala.

No ty bláho, “Ohaříci, otáčíme to a mažeme domů!” oslovila jsem je. Nikdo neprotestoval a zapadli jsme zpátky na louku č. 2 . Tam ovšem, z nějakého neznámého důvodu, vichr i  ty provazy čehosi značně povolily. Přestože bylo patrný, že na tý sousední louce to trvá dál. Rozdíl pár metrů a remízku mezi námi. Ten ovšem není natolik vysoký, aby mohl dosáhnout tak velký změny. Nicméně to nabouralo mé rozhodnutí se vrátit takhle rychle domů. 

A evidentně jsem udělala dobře. Netrvalo to moc dlouho – tak maximálně dobu, kterou zabere průzkum cca pěti myších děr – a udělalo se zase přijatelně. Takže jsme mohli v pohodě pokračovat tam, kde jsme přestali a vrátit se.  Ohaříci to přijali s nadšením. Byla jsem taky ráda. Já v práci, oni na pelíšku, celý den, to si pak to tělo zaslouží se protáhnout. A tak jsme se šli protahovat. 

A protahovali jsme se moc pěkně a hlavně………zase dlouho. Jojojo, to je ten problém ze změnou času. Zvyklá ze zimního období, vracet se domů, jak se začne smrákat, nehlídám si čas a………smrákání se taky hned tak nedočkám 😀 .Takže jsme venku tak nějak dlouho až předlouho. Ale vadí to někomu? Neví o nikom a ohaříci si zatím nestěžovali.

Aby taky jo, když mají furt o zábavu postaráno. Když si nepobíhají, nebo si nehrajeme, tak si stopujou  a nebo cvičí.  Jsem ráda, že se takhle dá zapojit i Bubrdlínka.  Tentokrát jsme se teda spíš flákali. Ale…….. napomohlo tomu to sluníčko, co pak po tom lijavci překvapivě vylezlo. A udělalo se krásně. Víte, to boží ticho na těch loukách! Ticho teda plný cvrdlikání ptáčkůch. To úplně vybízí k tomu, abyste jen šli a kochali se tou nádherou. A tak jsme to tam tak různě prolejzali nahoru a dolů po těch různejch loukách a loučkách. Však si to taky musíme dostatečně užít, než tráva naroste natolik, že loncat tady nějakou dobu nepůjde. To pak zase skončíme v lese a budem si to užívat tam. Máme to ale super rozdělený! 

Na hlavama nám kroužili dva dravci. Nevydali bohužel ani hlásku a já se marně snažila zjistit, o koho jde. Na káně mi to právě přišlo dost velký. Leč nejsem takovej znalec dravců, abych to čistě jen podle siluety stopro určila. Pochopitelně s výjimkou sokola, poštolky  a třeba luňáka. Na obrázcích je mi to jasný, ale pak ve výšce, si jistá nejsem. Tak jsem prostě jen čučela a užívala si tu nádheru, kterou jsem dostala darem. Užívala jsem si ji o to víc, že jsem zase měla s sebou ohaře tři a ne jen dva. Pravda, ten jeden se furt motal opodál, ale nestávkoval a i to je moc fajn. 

A když jsme se pak už vraceli – páč jsme museli, že jo, neb doma už na nás čekal Brtnik – tak na louce u velkýho ořechu se připojoval pak sám a dobrovolně i ten třetí ohařík. Neb Tali se rozhodla, že když my si tam hrajeme, tak vona si taky bude nakonec hrát. No a tak jsme se zase zasekli na místě, místo návratu domů a netrápil nás čas. Však byl ten pátek a měli jsme ho před sebou přehršel. A Brtnik nakonec je vždycky rád, když má chvíli Domeček jen pro sebe a v klidu si tam může vegetit. Tož jsme mu to dopřáli a domů dorazili až kolem sedmý večír. Byli jsme venku jen nějaký ty tři a půl hodiny. Co to pro nás je 🙂 .