A prima sólofka.

A taková nečekaná. V úterý po dovče šel s ohaříkama Brtnik, protože já v noci moc nespala a byla jsem hotofson. Tak se šel s nima projít sám. Já zatím doma vybalila, zatopila a hospodařila si tam s Mouresem, kterej se hnedle přikýbloval.

No a v úterý jsme si to evidentně prohodili, páč to byl zase hotovej Brtnik, ale spíš tak mentálně z práce. A protože to vždycky hrozí, že se to pak s Tali nepovede a člověka to rozhodí ještě víc, vymohla jsem si, že on si vezme Rumouška a půjdou se spolu kucí terapeuticky projít a Taliprtka půjde se mnou. Zajdeme na louku a ona si tam bude počítat myše. Ani se nezpěčoval, sbalil Rumouška a šli. Já zase zatopila, vybalila nákup u čehož mi Tali i Mouses nadšeně asistovali a pak jsme vypadli taky. Všichni tři. 

Já jsem do kapsy strčila zánovní házedlo, který jsem pořídila Rumíčkovi a počítala s tím, že ho beru spíš tak jako pro Mousese, který ho má taky rád. Potěšilo mě, že Tali od prvního momentu fungovala moc pěkně. Dávala si záležet, aby si mě hlídala, než dojdeme k Mousesově zahrádce, kde jim dávám vždycky volno. I si sama sedla a koukala na mě. To jsem zase koukala já 😀 .

Svý velkovolno dostala a my si šli tak pospolu s Mousesem. Za domem jsem mu párkrát k jeho radosti hodila házedlo, který si ulovil a následně od něj vystartoval, jak když ho házedlo bude honit 😀 . Pak jsem vyzkoušela, jakpak nám bude Tali reagovat na tichý přivolání, když má čumes v myšoďurce. A………reagovala tak, že si vysloužila odměnu z nejvyšších. Kus suchýho tvrdýho rohlíku, hozenýho do vzduchu. Při výskoku to vypadalo, že se radostí ve vzduchu zauzluje. Tak jsem tý její radosti trochu využila a chvíli jsme si házely. Teda já házela jí. A ona pro to nadšeně lítala a posléze se házedlem mlátila do hlavy. Alespoň na chvíli normální pes . I když to tak nezúčasněnýmu nepejskaři nebude připadat. Protože při pohledu na psa, kterej magorsky poskakuje na místě a mlátí hlavou a tím pádem se mlátí jakýmsi gumovým granátem hlava nehlava……….. to mu asi nebude připadat normální 😀 . Ba naopak. Za normálního bude považovat psa, co stojí hodiny s čumákem v díře. Leč já to vnímám takhle. Pro mě je pes radostně poskakující a bičující se jako trotl, lepší varianta než narkoman, co ječí, když nemůže strčit nos do myší díry. Teď to trošku přeháním, uznávám, páč Tali už tuhle pozici dávno opustila, nicméně prostě je schopná se do týhle činnosti tak zamknout, že  nebude vnímat. 

Tudíž pokaždý, když se takhle rozehraje, je to fajn. Aby se jí to zase moc nevochodilo, sebrala jsem si pak házedlo a jen tak jsme šly. Mouses nás někde uprostřed louky kupodivu opustil a když jsem došla k úvozu, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Zastavila jsem se na hraně louky a uprostřed mírnýho sněžení pozorovala jehněčí školku. Je fajn, moct si tohle dovolit – nechat Taliprtku – Taliprtkou, protože víte, že se pinoží kolem a čučet na Néšnln Džijógrafik. 

Základní trojku tohodle ministádečka už delší dobu pozoruju. Nejdřív teda vlastně byli jen dva. Černý jehně a rarášek s černým tělíčkem a bílou čepicí na makovici. Drželi se spolu už jako malý a prvně jsem je zaregistrovala, když spolu dováděli a vzájemně se přeskakovali ještě jako malinkatý špunti, kterým to hopsání úplně ještě nejde. Bílý jehňátko se ostýchavě pohybovalo kolem a spíš se drželo máminý sukně, která si ho i tak jako hlídala. Zanedlouho ovšem tahle barevná trojkombinace už držela pospolu a byla to silná trojka. Teď jejich řady rozšířilo ještě jedno černý jehně stejné velikosti a pak malinkatej černej špuntík. Napadlo mě jejich řádění pro vás natočit, ale ……….. ono toho moc vidět není, už jen jak si tak společně běží.

Ale aspoň víte, jak to u nás trošku vypadá, jaký mám rozhledy a výhledy.

Tali se pak vlastně i chvilku koukala se mnou a když jsme sešly do úvozu, držela se tak nějak přirozeně kolem mě. To u ní není běžnej jev tuhlencto. Tak jsem ji taky chválila, jaká vona je žiškovná. A opravdu byla. Nikam neodletovala a i bez připomínání se držela sama od sebe na cestě. A když jsem pak na konci úvozu vytáhla házedlo, tak jí radostí švihlo 😀 😀  Měla jsem ji na hlavě a řvala jak prokopnutá 😀 . Hned jak to šlo, jsem jí mrskla dálku do oranice. Jak jsem předpokládala, letěla jak magor, drapla v letu mezi hroudama házedlo a při dobržďování se zlomila málem vejpůl. Následovalo obří  kolo /let oraništěm má pro ni neodolatelný kouzlo/ a pak sama dolítla za mnou a že ešče. „No, tak jo, ešče!“ a házedlo ještě xkrát letělo vzduchem a vždycky se mi vrátilo v hubě vytlemence. Pak jsem lišácky házedlo sebrala, protože jsem chtěla vědět, jak bude reagovat, až ho vytáhnu na louce. Na louce plný myšoďurek.

No a zatímco jindá by ji to nějak moc nebralo, nebo kolikrát ani trochu ne, tak dneska se zase mohla přeskočit, jak moc chtěla házet. Pochopitelně jí bylo vyhověno. Párkrát enem, aby …. však víme – dobrýho po málu. A pak si jdi, holka, zkoumat ty myše.

Šla, ale………. když jsem jí tam pak nechala, a zamířila domů, tak aniž bych ji musela upozornit, že už je čas k návratu, sama se dovalila za mnou a dožadovala se pochválení, jak to udělala dobře. Jasně, že se jí tý pochvaly dostalo. Podrbala jsem jí po makovici a řekla jí, jak bezva to udělala. No a tak jsme si tak spolu ťapaly úvozem a ona byla jako ten Rumoušek. Jí by opravdu vyhovovalo být jednopsem u jednoho člověka. 

Domů jsme se dostavili fšicí v podstatě ve stejnou dobu. Jen Mouses chyběl. Říkala jsem si, že je nejspíš doma, protože jsem tam viděla auto. Jeeenže, nepřišel ani s večerem. Což už bylo divný, takhle dlouho by ho doma zavřenýho nenechali. Buď by byl venku odpoledne, když jsme se vraceli a nebo pak večer. Ale do rána by ho od odpoledne doma logicky nenechali. Cinkla jsem teda vnučce paní sousedky – teď už můžu napsat Olče, protože jsme si potykaly – abych zjistila, jestli je Mouses doma. Prý není, v sedm večer šel ven. Hmmm, hmm, tak jsem to čas od času zkontrolovala a když furt nic a na volání nereagoval, vydala jsem se ho s Rumouškem hledat. A Rumoušek je šikovnej dedektýf – vyhledal ho vzadu na sousedovic zahradě. Mouses se k nám nadšeně přidal a šel spinkat do tepla. No a já mohla spokojeně usnout.