No! Huž je toooolik moc světla. Že i ve všední den si s Rumíčkem můžeme na Filajku vyrazit.

Zatím tedy pravda jen v pátek, kdy jsem doma dřív,. A musíme jít svižným krokem, jako jsme šli minulej pátek.Žádný flákání,ale! Stíhá se to. To je tak příjemný. Přišla jsem dom, vytáhla ohařiska na vyčůrání a když přicházel páník akurát z práce, frkla jsem mu Tazimůru a my si s Rumíčkem vyrazili. A ani jsme si to nemuseli zkracovat tím, že pojedeme kousek tramvají. Hezky celý pěšmo jsme to stíhali.

Prosvištěli jsme to sídlákem až na konec a u kraje Filajky koukám, že……… sněženky lezou!! A už jsou vidět trošku i bílý kvítky!! Jaro už se někde v koutku chystá. O kousek dál se na chodníku povalovali dva malý klučinové. Ty už asi jaro měli úplně. Když jsem k nim došla, pravila jsem jim ” Hele kluci, já teda nechci dělat chytrou jo, ale řekla bych, že je to ještě dost studený ta zem (a to jsem nezmiňovala to bahno, kterýho bylo na chodníku požehnaně a ze kterýho jistě budou maminky dost nadšený, až si ho na bundách donesou domů 😀 😀 😀 ) a že si koledujete o to, že budete nemocný.” Vyskočili na nohy a prej: “Já už sem!” hlásil ten jeden. “Mám kašel a rýmu!” “No, má!” přizvukoval ten druhej. “No to seš teda fakt výbornej.” pochválila jsem ho 😀 “Až budeš kašlat jak tuberák, tak si vzpomeň proč :-)” Hihňali se. No aby ne, že jo. Nicméně už si teda nelehli a šli se věnovat Rumíčkovi, kterýho pochválili, jak je krásnej a ten jeden dokonce určil i správně rasu. Rozloučili jsme se a mazali si po svých.

Na louce u Filajky přišly ke slovu kroužky a chvíli jsme si tam s nima řádili. A taky jsme se mimoděk stali výchovným prvkem. Opodál se právě maminka snažila přesvědčit malou svéhlavičku jménem Helenka, že už je na čase odebrat se domů. Helenka byla zcela jiného názoru a hodlala na Filajce ještě setrvati. Dle odhodlání minimálně do skonání dnů 😀 😀 Zabodla se na místě a každej argument byl marnej. Až do chvíle, kdy jsme se “nenápadně” začali přibližovat my. Nejdřív jsme ji teda s Rumíčkem zaujali, ovšem když jsem se zeptala, jestli půjde s námi (a předtím jsem na maminku, která už byla opodál, zagestikulovala, aby neměla strach, že jí dítko ukradneme 😀 ), tak nám milá Helča krapítek znejistěla 😀 . Přitlačila jsem trošku na pilu a pravila, že když nechce jít s maminkou, tak my si jí vezmeme s sebou. Odhodlání zůstat na Filajce do skonání světa a dnů ji opustilo a po kratičkém popřemýšlení se dala do pohybu směrem k mamince. 😀 😀 Ono to přeci jen není vono, že jo, když vám do badatelský činnosti kecá někdo jinej, navíc cizák 😀 .

No a my se zase mohli věnovat svýmu. Neboli kroužkům . Když jsme zašli už přímo do lesoparku, zaměnila jsem zábavu za trochu tý práce a na cestičkách milý kroužky porůznu schovávala a vysílala Rumíčka hledat. To nás baví velice. Občas jsem mu to ztížila a kroužek dala do výšky, aby si trochu pocvičil nejen nos, ale taky mozkový závitky. Došli jsme k naší oblíbený trampolíně, kde jsme si pochopitelně museli zaskákat. Borderkolie, která se tam na náš zašla podívat, byla naší činností krapítek překvapená. Ještě jsme se tam trochu pocourali, trochu si zaházeli kroužky ve zvlněným terénu, což vedlo k Rumíčkovu velkému nadšení, protože kroužky tady běhaly a odskakovaly značně neočekávaně a pak jsme si zašli ještě do sadu.

Je umístěný ve svahu a tak …………….. no jasně, tam to běhalo bengálsky. Tak bengálsky, že Rumíček naznal, že si půjde kroužek pouštět sám. Jeeenže, jenže. Kroužek není balonek. Pleskne s sebou na bok a ….. stejně jako ten plyšovej medvěd se nehne a nehne, i kdyby se na něj sebevíc rozčílil 😀 . To si neměl dovolit, takovejdle šlendryján, a tak se Rumíček na milej kroužek vybodnul. No ono taky už se nám začínalo trošku smrákat. A protože v lesoparku se pohybují nejen srnky, ale dle stop a rozrytí taky prasata, otočili jsme to k domovu. Nerada bych, aby nás tam někde mezi sosnama naháněla matka prasnice. A cesta domů je něco přes dva kilásky, takže to bude akorát. Než dojdeme domů padne tma. A taky padla.

A doma pak padnul Rumíček. Příjemně unaven zážitky se svalil na pelíšek a těšil se na véču.