Takže vážení a milí, páteční hadači. 

Sem se zase literárně vyřádila. Dneska máte za úkol hledat v textu česká města. Snažila jsem se tam dát taková, která by nejspíš měli fšicí znát. Tak snad se vám to bude líbit.

Starej pardál v akci

V nevelký dědině, na jejím úplném konci, byl malý baráček s velkou zahradou. A tu střežil leta letoucí vlkošed, neboli vlkošedej Německej ovčoun jménem Portos. Jak jeho jméno napovídá, byl Portos pořádný kus psa.

Kdysi dávno chodívali s páníčkem na cvičák, kde střihal perfektně poslušnost, obranu i stopy. Dneska už je jeho nejoblíbenější cvik ovladatelnosti povel Lehni! Ale i přesto, i dneska zastane dobře svou práci. Už jen to, že na dvoře stráží takový kus psa, většinu pobertů odradí.

Ne tak ovšem pobertu jménem Tibor Otmar. Ten o sobě říkal, že chce-li bere, co mu přijde pod ruku. A měl spadeno na mladé králíky, které měl Portosův páník jménem Pavel, ve stodole. Počkal si, až Pavel rozmělní krajíce tvrdého chleba spravedlivě všem obyvatelům králíkárny a pak si řekl: “Du, báječná příležitost, Pavel je pryč a krmí Portose.” Vkradl se do zahrady a plížil se ke stodole.

Jenže! Než stačil udělat pár kroků, stál už Portos před ním. Jako duch co ve tmě se zjeví. Bezhlesně vycenil zuby a skočil po Tiborovi. Ten jen srabácky zaúpěl “Ú!”.  Štějnutí starého Portose, který mu zařval do obličeje, ho k smrti vyděsilo. V tu chvíli určitě neměl o Bohu mínění zrovna pozitivní, ale i tak při něm stáli všichni svatí.

“Nech mě být, nech mě, pro boha svatýho, být”, Tibor zbaběle žebral. “Skočím mu po krku!”, říkal si Portos. Nakonec ho ale zlehka cvaknul zubama do zadele a pak se jen díval, jak Tibor bere nohy na ramena  a přímou cestou se snaží co nejrychlejš zdrhnout. 

Portos pak stál hrozivě u branky, aby si to náhodou Tibor nerozmyslel. Pavel k němu doběhl, šťastný, že to tak dobře dopadlo. Děkuju ti ty můj kámo starej! drbal vděčně Portose za uchem. “Tak to vidíš a já si myslel, že už patříš do starýho železa” pravil Pavel. “I myšlenka na mladou, silnou ovčáckou krev mě občas napadla”

Portos na něj koukal a myslel si “To zas jako přeháníš, ne? To jako pr!” “Aha!” odpověděl mu očima páník. “No tak to víš, že po dnešku už mě to ani nenapadne.” řekl nahlas a dodal: “Pojď, půjdem zkontrolovat ty ušáky!

U stodoly na ně čekalo překvapení, protože tam našli úplně nový kolo, který tam Tibor nechal a taky pěkně naditou peněženku. “Téda, Portosi, to máme dneska ale štěstí. A víš co, já ti za ty peníze koupím pořádnou flákotu.

Vyděšenej Tibor seděl tou dobou ve škarpě na druhým konci města a hořekoval: ” To je tak hroznej den, tak hroznej den, nechal jsem tam kolo, mou celou výplatu a mám ukousnutej kus zadku.

Jojo, i starej pardál umí jít do akce 🙂