Přes to šécko, co se poslední dobou událo  a přes to šécko, co nás čekalo…..

To dopadlo naprosto suprově.

Fšicí víte, že jsme již delší dobu majitelé největší díry na celým světě. Pěkně podél celýho Domečku. Kupř. zde překrásný výhled z ložnice:

A taky fšicí víte, co se stalo minulý víkend,  že nám spadla zeď vedle krechtu, která držela ten svah nad ním – zde:

Tadyklenc už je to porovnaný a já mám dokonce rovnou lávku od dveří přes celou jámu a nemusím dělat agility pokaždý, když vyjdu ze dveří Domečku:

No takže logicky jsme se jednak báli, aby se to neopakovalo, druhak bylo jasný, že to musíme pořešit – a to sakra rychle a treťjak jsme se báli toho, aby nám přálo počasí. 

Přálo. A nejen počasí. Myslím, že při nás stáli fšicí svatý.

Já se přiznám, a to nepíšu kvůli tomu, abych si nějak tahala tričko, ale prostě se přiznám, že vůbec nechápu, kde vždycky, když to takhle přijde, dokážu vydolovat tu sílu k téměř mužskýmu výkonu. Jasně motivace je jasná – přece v tom toho druhýho nenechám. Ale…….. prostě nechápu, že to vždycky takhle vydoluju. Protože tohle vůbec nebyla legrace, co nás čekalo.

Byla jsem teda ráda, že se Brtnik nakonec rozhodl k tomu kroku, že se objedná suchej beton a nebude ho vyrábět sám. Hromada suchýho betonu………mega hromada suchýho betonu. Která to aspoň částečně usnadní. Protože ji prostě proženete míchačkou, do který hodíte potřebný množství vody a ten beton tam chvíli pomícháte. Vykydnete do kolečka a jdete plnit ztracený bednění. Který ovšem před tím bylo nutno vystavět do patřičné výšky a srovnat, aby to bylo rovné do všech stran. Což byl heroický výkon. Ne tak to srovnávání, ale to vystavění do výšky. Protože ona ta „bedýnka“ ztraceného bednění, je sama o sobě z betonu. Tudíž těžká jako kráva. Ne, jako dvě krávy. A zvedejte do výšky dvě krávy. Má můj obdiv, Brtnik. Jest to silný muž.

A proto já musím být silná žena a zapojit se taky. Zpočátku jsme mysleli, že budu házet ten beton lopatou do míchačky já a Brtnik bude plnit ty jednotlivý bedýnky, v řadách na sebe . Enemže to bych asi nedokázala. Páč moje velikost je limitující. Nedokážu do tý míchačky hodit potřebný množství materiálu na tý lopatě. Jednak nezvednu plnou potřebnou dávku betonu a druhak toho půlku cestou vysypu.  Rozhodnuto tedy, že budu házet beton z kolečka do útrob zdi.

Nenažradný zdi. Počítat přesně ty kolečka jsme přestali tuším někde u dvacítky. Před započetím prací to Brtnik vypočítal na 26-28 koleček. Já tvrdím, že jich bylo tisíc 😀

Nastavila jsem v sobě robotickej režim takovej a bez přestání nabírala fankou blbej a těžkej beton a házela ho do vnitřku zdi a nemyslela vůbec na nic. Udělala jsem si takovej systém, že jsem vždy zaplnila jednu buňku a jela dál na další, další a další a ………další. Jedno to kolečko opravdu vycházelo na jednu blbou bedýnku. Nasadila jsem vražedný tempo a až na pár výjimek se mi vždy podařilo vyprázdnit kolečko dřív, než Brtnik přivezl naplněné to druhé. Honil nás totiž čas. Máte dvě hodiny času, než beton začne měnit svoje vlastnosti a tvrdnout. 

Zaplnila jsem první řadu a ………jako by se nestalo vůbec nic 😀 . A já už měla pocit, že jsem servaná jak starej plakát 😀 . Řekla jsem si ale, že mě nějakej beton a hladová zeď nedostanou. Hladová zeď doslova, protože házíte betóna jak blbý do jejích útrob a nic moc se neděje. V jednu chvíli přišel Brtnik s návrhem pivní přestávky, abychom si hlavně odpočinuli. S díky jsem ji odmítla, věděla jsem, že pokud přestanu a opustím svoje robotický tempo, už ho znovu nenahodím. 

Tak jsem radši bez přestávky házela. Furt dokola a dokola nabírala do fanky a házela. Jsem na nás pyšná, že jsme u toho stihli ftipkovat a nehádat se. To přišlo až večer, když jsme byli úplně vyřízený, že jsme se štěkli, protože já už jsem fakt mlela z posledního. A poslední, co jsem chtěla, aby se mi někdo motal do cesty, když jsem tančila kuchyní a nebo si šla pro bundu, protože jsem šla pro dřevo, který jsem tam měla připravený a který!! Který tam nebylo, protože ho Brtnik přestěhoval. A to mě rozčílilo velice už. Stejně jako fakt, že moje zapalovací dlouhý sirky nebyly na svým místě u pece a já ji musela roztápět obyč sirkama, který nechtěly hořet. Protože jedete fakt z posledního a chcete věci automaticky co nejrychlejš udělat a ne pátrat  a řešit, kde je to, co jste vždy měli tam, kam jste právě sáhli a ono to tam není. Já chápu, že už toho měl taky plný zuby, ale chápu to až dneska, když to píšu. V ten moment ne.

No ale. Fajn bylo, že když jsme fakt dřeli, byla u toho pohodička. V jedenáct jsme začali a ve dvě hodiny to měli pod střechou. Teda pod plachtou. Aby do toho nenapršelo. Páč!! Páč někdo někde vyslyšel moje úpěnlivý prosby, který jsem vysílala ráno, když krápalo. Prosila jsem, aby se ten déšt trošku opozdil, aby nám bylo umožněno to udělat bez příkoří vody a větru. A přesně to se mi opravdu splnilo. Ještě než přivezli beton, tak pršet přestalo a udělalo se i poměrně fajn počasí, na to, že už byl třetí listopadový den. A když pak v těch čtvrt na tři začlo zase pršet, volala jsem na zahradě nahlas, že děkujůůůůů, že to vydrželo. Opravdu jsem byla někam kamsi komusi vděčná.

Takže nás prostě někdo má rád. Zeď už stojí, a vesele tvrdne a začíná plnit svou funkci. Teď už jen naházet za ni asi tak tunu kačírku a bude to hotový. Ale to teda musím už tu pauzu dát, to se přiznám. Páč dneska je neděle a já jsem bolavá, jak kdybych stavěla Petřínskou rozhlednu. A já přitom stavěla jen Hladovou zeď 😀

P.S. tak až tetkon mi došlo, že tu novou zeď nemám vyfocenou a teď už je pod plachtou 🙁 . Tak to budete muset vydržet do jindy, než o tom zasejc napíšu, páč teď to sundavat nemožu kvůli dešti.

P.S. dva – narychlo jsem nakonec tu zeď vyfotila. Nevím, proč tady vypadá jako trapná zídka a ne zeď, kterou ve skutečnosti je 😀 . Možná proto, že část je zapuštěná už v zemi, to je fakt. A asi jsem to taky fotila blbě z hora. Nicméně věřte mi, že je to, jak pravil právě Brtnik VČZ. Kdo u nás  byl, tak má představu, jak to v tom místě vypadá.