To byl cíl našeho třetího výletu.

Bylo dobře, že jsem se tak nějak dopředu nezajímala o délku trasy  😀 . Ale………. stálo to za to. I tentokrát jsme vyráželi bez auta, pěšmo přímo z penzionu. 

První kousek cesty po silnici, tak si aspoň ohaříci procvičili pochodování u nohy. A pak přišla volnost. Pastviny a les a louky. A taky lavička. Ta by se bývala byla hodila spíš časem, tak jako ke konci spíš.  A zase krásný domky. 

Kus za pastvinama jsme potkali dvě slečny s koňma a pesanama. Třínohý jack russlík, že by s námi šel. No, myslím, že by za nějakou dobu svoje nadšení přehodnotil. Nicméně vypadal, že nemá s ničím a nikým problém. Frajer to byl.

Na jednom z rozcestí jsme se míjeli s paní, vnoučaty a jozefpčikem. Jožefpčik skončil v náručí a děti volaly – “Dalmatin!” 🙂 . Inu fleky.

Zanedlouho se milej dalmatin proměnil ve vodníka a já měla co dělat, abych tuhle proměnu ustála s čistým štítem. Došli jsme totiž do míst, kde maličkou asfaltku lemovalo po pravé ruce pár domků – jak jinak, než krásných a po pravé straně lemovaly silničku tůňky. Ke každému domku jedna tůňka. A zde se milej dalmatin dost přepočítal. Jak zbleskly fleky vodičku, hrnuly se tam a jejda……… 😀 😀 😀 😀  směju se ešče tetkonc. Škodolibě a velmi 😀 😀 . Protože, to co se jevilo jako neškodná a mělká tůňka, byla sakra hluboká tůň. Takže………milej dalmatin tam zahučel po hlavě a já se mohla počůrat smíchy. Ten první moment zachycenej teda nemám, ale myslím, že si to domyslíte, výraz na poslední fotce je dost výmluvný 😀 :

Za chvilku se do našeho řehotu otevřely dveře domku, ke kterému tůňka patřila a vyšla paní. Kvůli ohaříkům, který se jí moc líbili.  A zatímco ona nám chválila ohařiska, my jí chválili domeček a to všechno kolem. Není divu, že jo?

Taky bylo co chválit. Tůňka proti jejich domečku byla nejkrásnější. Posuďte sami:

Tůňky dříve sloužily obyvatelům jako zdroj vody a letos v nich po třech letech je zase konečně té vody dostatek.  Bylo to příjemný povídání. Když jsme se rozloučili, zamířili jsme na konec silničky, minuli hezký křížek a dřevěnou sochu čápa:

A pak na nás čekal takový trošku náročnější úsek. Po poměrně rušné silnici. Nerada takhle se psy pochoduju, na druhou stranu, zas příležitost na procvičení opravdu soustředěné chůze u nohy. Každopádně jsem byla ráda, když jsme už hupli  do lesa.

A tam jsme taky setrvali značnou část cesty.

Kdy správný směr opět hlídal velitel výpravy :

A jeho asistentka:

Počásko akorát a tak se nám dobře šlapalo. Trasu jsme měli nakoukanou v mapě, neb mně nějak nechce fungovat připojení. V Německu vůbec, tam jsem bez šance a v příhraničí, jak kde.  A tak jsme to nastudovali ještě před odchodem a já navíc části map prosíravě ofotila!!! Takže jsme se měli čeho chytit. Prošli jsme lesem, napojili se nejdřív na nějakou cyklotrasu a z ní po nějaké době zašli zase na neznačené cesty lesní, kterýma jsme se promotali až na značenou cestu modrou, po níž vede Stezka Českem. Po té jsme se ostatně na naší dovolený motali dost často. Tady vede přesně po hranicích.

A tak jsme si tak po těch hranicích putovali a chvíli u nás, chvíli u sousedů, kteří mají na trase sem tam hozený dřevěný odpočinkový domeček, leckdy zajímavě zařízený. V jednom dokonce ubrus, vázička s kytičkama. V pohodě tady přečkáte i značnou nevlídnost počasí. Můžete si číst a taky vnitřně popřemýšlet, protože v každém je vždycky citát z Bible.

My si tam vždycky na chvilku sedli, dali odpočinout nožkám a ohaříkům, který se zpravidla vypleskli na zem a na chvíli vytuhli. 

Někteří tak, že to bylo slyšet, někteří tak, že to bylo dokonce i cítit 😀 😀 . Viníka jsme neidentifikovali.

Zato jsme pak zaslechli hlasy a tak jsme oba ohaříky taktně vzbudili a měli je pod kontrolou, kdyby náhodou chtěli – sice jen tak na oko, ale i tak, prohlásit domeček za naše vlastnictví.

Byli to naši krajani a bylo z toho příjemný setkání.  Jak se ukázalo byla to teta, babička a jejich synovec/vnuk. Žádnej uřvanec, normální dítě na výletě. Které s sebou ty dvě braly na výlety, protože jeho rodičovstvo prý nic. A bylo moc hezký se dívat na toho klučinu, jak je s nima rád, jak nečučí do mobila a nedržkuje. Užívá si to. A to už je ve věku, kdy by se dalo čekat, že tohle bude to poslední, co ho bude bavit.  Zaplať nadbůch za každý normální dítě.

Poradili jsme jim – teda já ne, Brtnik 😀 – kudy mají jít dál. Mířili ke stejnýmu cíli. Taky jsme se pak dál po cestě různě míjeli a navzájem předcházeli, podle toho, jak šel kdo v ten moment rychle. My se na rozcestí ještě chvilku zdrželi, neb tam byl potůček a tůňka /tentokrát nehluboká 😀 / a tak se ohařiska chvíli ráchali jak děcka. 

Což bylo dobře, protože další úsek vedl do kopce a posléze krajem lesa. Ten sousedil s obřím polem kukuřice. A tudíž bylo po ohaříkách striktně vyžadována chůze po pěšině. Páč, co kdyby prase, že jo. A s germánským se nedomluvíte už vůbec 😀 😀 .

Jak vidíte – i tady jsou pyramidální kameny.

Vystoupali jsme na Liščí vrch, překročili Pašeráckou stezku a dorazili k domečku s názvem Dreiherrensteinhutte. Tedy chatka u Třípanskýho kamene. A……..ten nikde. To už tam byli i naši souputníci a taky marně hledali. I spojili jsme síly a nakonec Brtnik našel. Bylo to ještě kousek cesty opodál. Musím teda říct, že germánský tůristický značení je obecně dost žalostný. Náš systém, je dokonalý a obdivuhodný. I to, jak je udržován. Závidět  nám může celá Evropa a přilehlý okolí. 

Každopádně to místo má svoje kouzlo a atmosféru:

Tady jsme se se souputníky rozdělili. Oni pokračovali dál po český straně a my se vydali do Germánska. Vymyslela jsem to já, že se tam stavíme na jídlo. Asi to nebyl jeden z mých dobrých nápadů 😀 . Jak ale posléze pravil moudře Brtnik, my jsme udělali maximum pro to, aby to dopadlo dobře.  Že to nedopadlo, už asi tušíte. 😀 .

Krom toho, že cesta byla  špatně – ne nebyla špatně, nebyla vůbec! – značená, takže jsme váhali xkrát, zda jdeme dobře, tak to byl taky pěknej kus cesty.  Poměrně s kopce. Takže bylo evidentní, že zpátky to bude celý jak? No jistě, nejste duchem chudý, takže víte. A to nebylo šécko. Jedno pozitivum to ale mělo. Viděli jsme krásnou veverku. Mocinky moc roztomilou. Pokusila jsem se ji nejen vyfotit, ale taky natočit! Asi je zbytečný, abyste ji hledali, mně se to nepovedlo, ale byla tam, fakt jo.

 

O chvíli později jsme si díky debilitnímu značení udělali malou zacházku. Do kruhu, kdy nás cesta vyvedla zas zpátky na rozcestí, kde jsme se rozhodovali, kudy teda jít dál.  To bylo moc fajn, takováhle zacházka. Protože.

To už jsem věděla, že nohy toho mají dost. Ani ne tak, že by mě bolel pohyb, či ta zrasovaná noha, co mě bolí už skorem rok, ale otlačily se mi na obou nohou malíčky a prsteníčky. A dávaly o sobě razantně vědět. 

Moc jsem se těšila, jak si sedneme dole v městečku v restauraci, kterou jsme si našli na mapě a ověřili si, že mají otevřeno a statečně scházela do civilizace, kde jsem se hodlala občerstvit, odměnit a odpočinout si před návratem

Mnooo. 

Jedinej, kdo se trošku občerstvil byli ohaříci, kteří se mohli napít z říčky.

My měli víc jak smůlu. V tý germánskýn díře nebyla otevřená ani jedna z uváděných restaurací!!! Nic, neměli tam ani potraviny. Hlavně, že bankomat jo.  A taky suvenýry, nebo co to bylo. Asi tam nejedi, nebo co. Nebo žerou ty suvenýry, nebo co.  Ale nic jinýho tam nemají a všechno zavřený. 

Propadla jsem deprézi a nemilý náladě. Proto jsem Brtnikovi oznámila, že tetkonc budu radši delší dobu zticha. Proč kazit výlet ostatním, že jo. Přede mnou vidina tý cesty do kopce. A takovou dobu. Tak jsem zatla zuby a řečeno s Cimrmany táhla. A kupodivu to šlo. Za víc než překvapivou dobujsme byli zpátky nahoře. U Trojpanskýho kamene. A tak jsme si tam šli na chvilku sednout. Dobře na duši to udělalo  a nohy dostaly šanci chvíli nedělat nic. 

Když jsme se pak lesem vydali dál,  potkali jsme člověka.  Ten měl evidentně z ohaříků obavy, tak jsme si je stáhli stranou, aby mohl v klidu projít a pak jsme pokračovali dál. Našli jsme zelenou značku, která vede do Lipové, kde jsme nejen bydleli, ale je tam taky moc dobrá restaurace u Pytláka, kde nás určitě zachrání od smrti hladem, a vydali se po ní. 

Když jsme došli do míst, kde se křižuje s cyklotrasou, napadlo nás to švenknout po ní a trošku si to jednak zkrátit a hlavně se vyhnout tomu, abychom pak v závěru museli k restauraci pochodovat delší dobu po dost rušný silnici. 

Cestou jsme dostatečně dopředu uhnuli náklaďáku, který jel pro dřevo a nemusel tak zpomalit, když nás míjel a mohl stoupat dál v pohodě do kopce. Poděkoval nám a naopak, když jsme ho došli u nakládky, zastavil nakládání, abychom my zase mohli v poklidu s ohaříkama projít. Mám ráda vstřícný lidský gesta.

Kousek dál jsme viděli  na vytěžený planině zajímavej osamocenej strom:

 

Ohaříci si našli ve strouze vodičku a tak se mohli zchladit.

Jak já bych si tam bývala ráda strčila nožénky! Jenže mi bylo jasný, že to už bych je pak do těch bot taky nemusela zpátky dostat. A  přes to, že se mi taky chtělo jít dál bosky, tak mi bylo jasný, že to není dobrej nápad. Dojít tím pádem domů v noci, když máme domluvený grilčování u Dennyky, A tak jsem dál statečně šlapala v obuvi se žalmy zpívajícími prstíky.

I přes to se mi dařilo dál vnímat krásu tohodle kraje

Došli jsme k Solandskýmu rybníku, kde byl den před tím Brtnik chytat ryby. Po sto letech byl na rybách (a já se ten den válela na zahradě u apartmánu, povídala si s prima paní domácí, jedla její buchty, drbala jejich pesana a učila naši madam, která za ty čtyři roky, co nebyla na dovolený,  zapomněla, že i v cizím prostředí bude v klidu spát na pelechu a nehlídat.) U rybníka jsem teď nějak nabyla dojmu, že už je to za pár. Že už brzo budeme u toho Pytláka, kde si sednu, najim, napiju, odpočinu. A tělo, který do tý doby jakž takž šlapalo dál, vzalo tuhle myšlenku za svý. Chyba, velká, chyba,  to už tělo tudíž začlo protestovat a nás čekal ještě kus cesty.

Kolem kraviček, kolem koníků, kolem krásnýho domu:

A pak po ne krásný silnici. To už jsem fakt pojala pocit blížícího se skonu 😀 . Naštěstí k tomu nedošlo a já naopak zcela vysílená došla k tomu pytlákovi. Když přišla slečna servírka, která nás obsluhovala den předtím, ujistila jsem ji, že jsme to stále my, jen mrtvý 😀 . Smála se a obratem nám přinesla pivíčko.  Mohl si ho dát s chutí i Brtnik. Neb pro nás zanedlouho přijeli Dennyky s Romanem a odvezli nás na tu grilovačku. Zaslouženou!!! 🙂