Brtnik musel jít bohužel hned po svátcích do práce a tak jsme doma s ohaříkama osaměli.

Využili jsme to k tomu, že jsme se i nadále poctivě váleli 😀 . Já se konečně vyspala, pořádně, pořádně. Ráno ve čtyři jsem vyprovodila muže svého na cesty a pak hodila šíbru zpátky do peřin. Nejdřív to vypadalo, že jako obvykle se  na mě spánek vykašle, ale ne! Měl pro mě překvápko a vytuhnul mě až do devíti hodin! Krása. Už dlouho dloooooooooouho, opravdu dlouho jsem se takhle pěkně nevyspala. Jsem sova a ač se říká, že co nenaspíš do půlnoci… tak u mě to tak úplně ne vždy platí. Leckdy mě ten dlouhý ranní spánek dá mnohem víc. O ohaříky jsem se bát nemusela, ty ráno Brtnik na chvíli – k jejich velké nelibosti, jak jsem se pak dozvěděla – vypustil na zahradu, abych mohla v klidu spát. A já to s radostí udělala. Dopolko jsme se s ohaříkama, kteří očividně uvítali, že je ráno pánik netáhne nikam daleko, poflakovala po Domečku, koukala na pohádky, pila kafe, jedla cukroví a vůbec svědomitě plnila obvyklý Vánoční program. 
A v půl druhý jsme se k radosti ohaří bandy sbalili a šlo se ven. Před odchodem jsme ještě nabrali nějaký jablíčka a lojofky, protože jsem se chtěla stavět u krmelce. Plánovala jsem, že to vezmeme pod pastviny, na louky, rozdáme lojovky, jablíčka a zaplujeme do lesů. No ale pak jsem to na louce za silnicí nějak přehodnotila a vydali jsme se ke hřbitůvku a starým sadem nahoru směr kostelíček.
Nebyl to úplně ideální nápad, abych tak pravdu řekla. Protože po deštích a sněhu je cesta spíš bahnitý koryto. A jít v tom je malinko adrenalinový sport. Klouže to jako sviň a navíc – těžký sníh, který před nedávnem byl, zohýbal veškeré křoví do cesty. A je to křoví trnitý. Když máte jedno oko tupý a na práci vám zbývá to druhý, není nad to podniknout podobný dobrodrůžo, kdy se smýkáte a nevíte, jestli padnete hubou do šípku a nebo do trnky. Ohaříci to se mnou měli těžký 😀 , vlekla jsem se tak, že i Bubině docházela trpělivost 😀 😀 . Ne kecám, hezky se zastavovala a čekala, až se domatlám za nima. Byla jsem ráda, že je takhle napřed a že předtím zase překonala příkop za silnicí “Na Šemíka”. Vysápala jsem se na cestu pod kostelíčkem a bylo mi jasný, že vzít to kopcem po cestě dál k němu, je pro mě trošku nemožný. Tak jsem všechno ještě jednou přehodnotila a nasměrovala ohaříky, který už se svým 4×4 pohonem byli na cestě v kopci, zase zpátky dolů a vymyslela vlastní hlavou, že půjdeme nahoru jinudy. Vezmeme to úvozem u třetí, ořechový louky. Tam je listí, to půjde.

Posléze mě napadla geniální myšlenka. Nepůjdeme až dozadu, to je zbytečná zábližka. Zkusím cestou najít lesem nějaký vhodný místo, který mi umožní se nahoru vysápat dřív a  třeba i pohodlnějš! Ha!

No, ha! 🙂 Hahahahááá spíš tak jako. Protože místo jsem našla, nemuseli jsme se skutečně kohátat až tam dozadu, ale vhodný úplně nebylo. A pohodlnějš to taky teda nebylo. 
Nicméně! Ohaři naprosto nadšení, nadšení a ještě 1000000x nadšení. Protože se šlo jinudy než obvykle. Protože se šlo mimo cesty. Protože se šlo prostředkem lesa. Nikdo se sice nesměl cárat nějak daleko – “že jo, Taliprde!”, ale jinak………..

Rumíček : Jinak bááájo, to bylo.

Tali: Těch stopiček

Bubi: Toho čmucháního. A vůbec mi nevadilo, že je to krpál jako blásen, jak měla obavy pánčička.

Rumíček: No šak si taky ta Šipka přece, ne?

Bubi: Jistěže, jistěže, jsem Šipka. A letím vpřed a vstříc dobrodružství.

Tali: No to já sem taky chtěla……letět fpřééééd dobrodružstvímu, ale bylo  mi to zatrženo pánčičkou. Že prej jako “Brzda, Tali, brzda!”

Rumíček: No to se nediv, jako, však…….

Tali: Fšak vona sama je brzda! Prej “Pocem! Pomůžeš mi!” drapla se mě jak klíště a musela jsem ji pod kostelíček vyvláčet jak ….jak… valach sosnu v lese.

Rumíček: Hluchej valach ale. Páč kdybys měla zapnutý uši, mohla sis poletovat jako já, víš? Takhle si dělala vlek. Jehehéééé seš vlečka!

Tali: A ty seš pitomej!

Bubi: Nehádejte se zas. Však tam bylo přece krásně.

A to teda bylo, jestli se zase můžu přihlásit o slovo. Bylo nádherný počasí, jak pro mě připavený, za odměnu, že jsem nemohla ven. Svítilo sluníčko, nefoukalo a bylo báječně. Vydrápali jsme se lesem hned za kostelíček a pustili se cestou do Bukovýho chrámu. A hned na jeho začátku nás čekalo překvapení. Když jsme vlezli do lesa, viděla jsem opodál dva lidi se psy na vodítku. A říkala si-asi jsem opravdu vjédma 🙂 , že jestli tam bylo srnčí, mohli nám ho tak pěkně poslat do cesty. A koukala jsem kolem sebe. A! Opravdu jsem vjédma, protože jsem se nemýlila. Naprosto těsně před námi se nám naservírovaly dvě srny, které lesem přebíhaly pod námi.

Tali si tak vysloužila moc a moc velkou pochvalu. Stejně jako Rumíček. Oba stáli jak přikovaní a jen se dívali. Zda o nás srny věděly, nevím, ale rozhodně nepospíchaly. Ta jedna se pak zapikolíkovala pod terénní vlnou, na který stála Tali. A ta jen  nehnutě stála a dívala se na ni. Opravdu jako dobu. Až to vypadalo, že se odtama asi nehneme. Bubi nevěděla o ničem, ta mi celou dobu hypnotizovala ledvinku 😀 .  Tiše jsem Tali na dálku chválila, jak je šikovná, jak jí to jde a měla jsem velkou radost. Pak bylo trošku těžší ji ovšem od tamtud dostat. Já jsem na srnu už neviděla, ale bylo jasný, že tam stále je a pro Tali bylo naprosto nepřirozený, že by měla odejít ze své pozorovatelny 🙂 . Nakonec se ale na tiché, zcela nekynologické (abych na ni netlačila) přivolávání otočila a přihopíkala radostně k nám. Je jasný, že odměny lítaly vzduchem. Pro všechny tři. I pro tu Bubrdli, kteráž – nejspíš???, ale vím já?? – netušila ničehož, ale zase se držela hezky u mě.

U mě se ovšem držela jen v momentech, kdy se stálo. Jinak mi v praxi předváděla to, o čem hovoří její nové jméno – Šipka 🙂 . Ano Bubíšku, tu Šipku si zasloužíš právem, protože ……. ostatně posuďte sami! A pak řekněte 🙂 (toho funění si nevšímejte, to není buvol, to jsem já, právě jsem se vysápala nahoru a čekám, až mě doběhnou plíce 😀 )

Je pro mě moc hezký vidět ji takhle, jak si fordí, jak si – stejně jako ostatní – s nima čuchá, zkoumá a jak je jí dobře. To je vlastně taky jeden z vánočních dárků, který jsem dostala (a že jsem jich dostala hodně, Jéžišek se musel splést, tak hodná jsem rozhodně nebyla), že je Bubi takhle zase ve formě.

 

Bez problému s námi zvládla celou tu dvouapůlhodinovou procházku po lesích a loukách. Kdy jsme to nejdřív prošmejdili nahoře v lese za kostelíčkem, kde si užili nejen čmucháníčko,

ale Rumíček s Tali  taky trošku toho aportování v těžký terénu. Jednu chvíli jsme se tam tak trochu zase zamotali, že jsem musela na chvíli vytáhnout telefén, aby mi ukázal správnou cestu k silnici, kterou jsem potřebovala přejít, abych se dostala tam, kam jsem měla namířeno. Jsem moc ráda za to, že se podařilo všechny tři ohaříky vychovat tak hezky, že když docházíme k silnici, pochodují všichni se mnou, pak si sednou a přeběhnou hezky na povel. Udělali jsme tak tím pádem trošku představení třem projíždějícím autům, kdy všichni řidiči zvědavě okukovali vzorně sedící svatou ohaří trojici.

Ne všichni ovšem po přeběhnutí silnice zvostali svatými, neb Tali se nám trošku hodlala vydat na průzkum.  Tak pak měla chvilku smůlu a ke své nelibosti pochodovala zatčená u nohy. Opodál je totiž kaliště a tak mi bylo jasný, co má za lubem 🙂 . Nejsem včerejší. A tak jen smutně čučela, jak si ti dva pobíhají. 

Rumíček měl ve hře svůj žužlopichlo balonek a byl tudíž Blažej. Čutání žužlopichlobalonku v hlubokém listí patří mezi ty nejžádanější zábavičky. Kazila mu to trošku Bubinka, která se vždycky šla podívat na to, co to tam má a on měl obavy, aby o svůj balonek nepřišel. Nemusí se bát, Bubinka má větší zájem o dobrůtky. Tudíž nakonec vždycky mohl plachtit za vykopnutým balonkem někam do kšá. A vůbec nejlepší prý bylo, když se balonek odrazil a letěl zase někam úplně jinam.

Aby to Tali nebylo moc líto, že je zatčená, tak jsem jí pak taky začala výkopovat balonek. A tím pádem náš sestup byl o tom, že jsme se tím svahem postupně “prokopali” až dolů ke krmelci. Ten byl dneska plný voňavého sena a v korýtkách byla pšenice, tak jsem jablíčka nechala ještě v tašce a šli jsme lesem dál dolů na louky k mým krmítkům. U toho prvního je takový velký placatý kámen, tak jsem jablíčka nechala na něm. Však on si je někdo rád dá. Jak jsme přicházeli začala jsem pískat svůj ptačí signál a v křoví to začlo hned rajtovat. 

Mám radost, že se ptáčci naučili. Nevím, zda tihle z lesa lítají k nám – vlastně nevím vůbec, jak a kde zjistit, jak velký je jednotlivý ptačí rajón a jak ptáčci vlastně zalétávají takhle v zimě za potravou daleko – a tak se v zimě snažím jim tam pravidelně do krmítek nosit přilepšení. Tentokrát byla všechna tři prázdná. Narvala jsem do každého z nich dvě lojovky a s tím posledním už jsem byla kousek od cesty u pastvin. 

Ještě chvíli jsme si tady hráli s balonkama a Bubinka si vyčmuchávala dobrůtky v trávě a pak už jsme vyrazili domů. Máme to teď takový složitější – z louky, kterou jsme chodili dřív se stalo políčko a tak tam nechci chodit. Musíme vždycky tedy přes silnici kolem kapličky a jednou ze tří malých louček, které jsou tu  kaskádovitě nad sebou, sejít k vesnici. Tam na konci louky vždycky posadím ohaříky na kraj a protože louka je hodně nad silnici, spustím se dolů napřed vždycky v momentě, kdy vím, že nikde není auto. Zkontroluju, zda opravdu nic nejede a pak zavelím chodník. Ohaříci seběhnou dolů a přepádí silnici na druhou stranu. Ten den tam byla na procházce nějaká paní a procházela přesně v momentě, kdy jsem si ohaříky naštelovala na kraji louky. A pevně jsem doufala, že je touha po kontaktu s jinými lidmi, z povelu neodpálí. Neodpálila. A paní byla asi taky moudrá, neb na nás promluvila přesně až v momentě, kdy jsme dokončili přesun 😀 . Toho jsem se bála, že něco pozitivního řekne a ti tři to neustojí. Moc pak ohaříky pochválila, že jsou hodní a poslušní. No to jsou. Hlavně ti dva Rumíček a Bubi. Protože Taliprdnice se odpálila ještě někam do kšá zkoumat naveženou hlínu. A vrátila se až po velkém hromování. Ale jinak jo. Jinak jsou hodní a poslušní 🙂 . Doma pak poslušně totiž přepadli Brtnika, kterýžto to dobou piloval pod ořechem dřevo. Počkala jsem za brankou, až si nás všiml a pilu vypnul a ohaříky na něj posléze poštvala. Poslechli jako jeden pes a šli ho přepadnout.

Přidal se i Mouses a tak jsme pak šli domů v plným počtu. Zatopila jsem v Pomněnce a mohli jsme si zase společně užívat ten sváteční čas.