Jo, tahle dovolená je hlavně o střeše. Ale i na Maltu a Písky dojde, tím jsem si jistá.

Dovču jsme zahájili v pátek supr prochajdou a následným válením se  na gauči s proseccem v ruce a čučením na tydlevízi. Páč o víkendu nás jasně čekala šichta.

Donosit – a to bez existence schodů –  ještě značnou část věcí z půdy. Jako třeba…..jako třeba………knihy. Hodně knih, mnoho knih. Krabice knih. A taky cédéček. Páč jsme jich za ty roky nasbírali dost a dost. 

Brtnik má tu rozbitou nohu – ještě stále a pořád. A schody nejsou. K dispozici je jen žebřík.  A my dva a naše ruce. Takže jsem holt v sobotu statečně napochodovala k žebříku a vylezla nahoru. Pro mě opravdu trápení.  A při přendávání  cédéček z banánový krabice do pevný krabice, v který se to mělo transportovat, mě napadla spásná myšlenka. Ne krabice! Ne krabice, v který se to dolů po žebřiku bude dostávat dost blbě. Alébrž………..! Alébrž obří tašky od Ikei.  V těch to budem posílat dolů v pohodě přece! A na čem to budeme spouštět dolů? Na nefunkčním ostřiženým prodlužováku. To unese i tunu! 

Brtnik byl nadšen a já hrdobec. Musím neskromně říct, že můj mozek umí vymýšlet poměrně dobrý nouzový řešení. Můj první majstrštyk přišel ve věku asi třinácti let, kdy už byla moje sestra odstěhovaná a my s mámou zůstaly doma samy. A hned ten první rok se na Vánoce stalo, že prostě stojánek na stromeček nebyl k nalezení. Na místě, kde ve sklepě vždycky byl, teď prostě nebyl a nebyl ani nikde v celým sklepě, kterýžto jsme převrátily na ruby a nebyl ani v celým vesmíru. Vánočky byly v ohrožení. Lítala jsem po okolí, zda bych u někoho nesehnala nějaký navíc a logicky – nesehnala. Štědrej den a  my neměly jak postavit stromeček. Pak mě ovšem oslovil duch fšech kutilů a já popadla takovou tu stoličku “dojačku” , ta má v sobě otvor na uchycení, aby se dobře nosila. Popadla jsem pilku, otvor zvětšila tak, aby šla stolička nasunout na spodek stromku, nebožáka jsem tam ještě pojistila tak, že jsem do něj skrz židličku nahulákala obří hřebík, celý to postavila, na stoličku dala jakousi dečku zelenou, aby to splynulo a pro další sichr ještě přivázala stromek k topení. Do-ko-na-lý!  Vánočky zachráněny.

Nu a od tý doby mám často takový nouzový nápady, který se dají výborně použít. A tak i teď, ty tašky a prodlužovák. Byste koukali, jak to lítalo. Sami sebe jsme nestíhali 🙂 . A na pondělí, kdy měli tesaři přijít a začít, nám toho zas už tolik moc nezbývalo. On by nebyl problém to čistě přemístit. Na to kapacity byly. Co chybělo, a chybí, jsou kapacity  prostorový. Rekonstrukce sklepa se zastavila a tak není moc prostoru, kam věci dobře umístit. Obývák je taky “v rozpuku” teprvá, tam se taky nic dát nedá……..  takže místo není a vy hrajte tetris, skládáte a jde to o to pomaleji.

V pondělí přišel šéf tesařů a majitel firmy – výbornej a ftipnej maník – doměřit si všechny detaily, aby mohli přesně nařezat trámy. S těma, že přijedou v úterý, kdy začnou shazovat střechu. Jenže.

Se vokázalo, že počasí je proti nám. Na úterý se nahlásil déšť a na středu ešče větší a nevědělo se přesně, kdy se ta čína spustí. Takže dohodnuto, že přijdou až ve čvrtek. Úterý propršelo a ve středu dopolko svítilo jako blásen, bylo typicky letní počasí. To stejný po poledni. Brblala jsem si v duchu, že teda, kdyby bývali byli začli v těch osm hodin ráno, že by udělali podstatnej kus práce. Takovýho ztracenýho času!! Heh.

Ve tři hodiny jsem si to přestala říkat. Spustilo se něco příšernýho. Ve vteřině jsem svůj názor přehodnotila a byla jsem ráda, že se i pro dnešek nedělo nic. A ještě víc ráda jsem byla druhý den, když jsem viděla, jaký objem práce a kolik času zabralo, než se střecha zbavila starý krytiny, než se jeřábem umístily nový trámy a než se konečně střecha zaplachtovala.  To by se rozhodně nestihlo, zakrýt střechu, do tý doby, než začlo pršet. A to pánové přišli už v šest ráno. O dvě hoďky dřív.

My to ráno přijeli v půl pátý z koncíku. I tentokrát to bylo božííííí. Jen ta Vídeň je prostě vlažná taková. Jsem zvyklá na větší atmosféru  v publiku A taky lepší organizaci teda. Byl nejen problém najít správný vchod,  ale ochranka, která má dávat pozor, aby to na place někdo nepřeháněl…….. nic. Takže když nějaká partička  maníků z Chorvatska dělala neskutečnej brajgl, tak zatímco v Prahé – a na to jsem hrdá, jako patriot – přijde maník a pokud nepomůže první varování, tak druhý už nepřijde a vazoun si velmi rychle sjedná pořádek, tak ve Vídni – prt.  Což bylo takový nepříjemný, protože si člověk musel hlídat záda. I tak to odnesla moje úhylova pata, kterou mi někdo slušně trefil. Ale hošíčci to jeli do plnejch a to bylo nejdůležitější. Zatímco cestou tam jsem pozorovala krajinu a musím říct, že v Rakousku jsem obdivovala mozaiku políček a polí, na kterou u nás člověk ještě moc nenarazí, tak při zpáteční cestě jsem místo pozorování hvězdnýho nebe radši vytuhla, protože mi bylo jasný,  že spánku bude následující den nedostatek. A taky jo….. Čtvrtek byl konečně ten startovní den v naší střešní dovolený.