Já vim, už byl. Vo Velikonočkách.

Ale todle byl náš Velkej pátek s ohařema. Co velkej, byl obří! Páč!

Páč to byl pátek hned po těch dvou dnech svátků a já si dopřála ten luxus, vzít si volno. A to volno nestavební. Brtnik musel teda jet do prasé, ale tak to zase chytlo ten nádech, že to byl čas čistě jen můj. Teda do tří hodin, než se Brtnik vrátil . Neb on umí vstát velmi brzo. Na rozdíl ode mne, kterou zabíjí i těch každovšednodenních 4:31, kdy mě mučí budík.

Takže jsem si v ten pátek logicky dopřála další den, kdy můžu spát na Pražáka. A že to mám oprávněný, takhle si vyspávat,  mi stvrdilo několik mnoho sousedek ve vesnici, páč prej takhle brzo vstávat, to by je zabilo 🙂 a tak se dospat musím. Tož poslušně dospávám, aby mě to tak neničilo. Takže devátá to jistila. A myslím, že to uvítali i ohaříci, který taky ve všední dny takhle musí vstávat a považujou to jako já, za mučení nejvyššího stupence. Navíc, je o víkendu Brtnik nenechá spinkat jako mě, alébrž je třeba v sedum vytáhne a jdou courat po okolí. Pravda, oni se zase dospí, když my jsme v práci. To je fakt. Nicméně fakt je i to, že stejně jako já, milujou si přispat. Tudíž, nikdo si nestěžoval. Jen ohledně snídaňový nedostatečnosti padly nějaký protesty, ale ty jsem utlumila tím, že jsem každýmu vrazila jeden dingáč doplněný o informaci: “Dojíte se na vejletě, beru s sebou spoustu pamlsků a nakrájený jablíčka, takže kdo bude hodnej, nebude rozhodně hladovat.” Sobě jsem nepodala nic, stejně sem klustá, tak mi to neuškodí, když budu hladovat.

No a šlo se. A to fakty jako doslova. A v několika ohledech. Za á – Tali si totiž pro ten den s sebou vzala asi kotvu, takže nijak extrémně nepoletovala. A za bé – po dlouhý době se nikdo z ohaříků téměř nedožadoval nějaký práce, takže se opravdu hlavně šlo. A byl z toho supr výlet. Pravda, nevzdálili jsme se nějak daleko, takže je otázka, zda tomu říkat výlet. Ale, protože jsem se pak chtěla  – až bude velký vedro a budeme se vracet – vyhnout loukám a tomu, že zase polezeme někudy do kopce, procourali jsme opravdu křížem krážem náš kopec, co není kopec a pokračuje pořád dál a dál a můžete ho po cestách křižovat donekonečna a strávit tam času, jak kdybyste šli Prahu-Prčice. A celou tu dobu jste v lese.

Na cestách, cestičkách, 

ale i necestičkách. To když je opustíte a jdete mezi stromy jen tak. To ostatně mají ohaříci nejradši, když opustíme cesty a cestičky a oni můžou zkoumat les do hloubky. 

Zas ale …. na cestičkách občas někoho potkáte. Třebas skupinu důchodců se dvěma hafanama. Musím zde pochválit ohaří smečku, že přes to, že ledva nás ten menší hafan zahlédl a začal řvát jak prokopnutej (a řval, rep. řvala, neb to byla fenka,  celou dobu, co ho měl majitel v náručí), tak všichni tři zareagovali na moje houknutí, zastavili se a my jsme v první moment sešli z cesty do borůvčí, kde jsem všechny usadila. Abych důchodcům umožnila klidný průchod. Větší pejsek byl upnut na vodítko a všichni se dali za hlasitýho vyštěkávání  pidipsice zase do pohybu.

Když nás míjeli, ohaříci vzorně seděli – Tali jsem si pro jistotu trošku jistila za obojek, bývá radostná ze psího setkání a to při její velkosti nemusí být každýmu psu vítaný. Ale jak se ukázalo, tak pesan, který ťapal na vodítku taky stál o kontakt a tak jsem po dohodě s majiteli mohla dát ohaříkům zelenou k seznamování. A my se trošku příjemně zapovídali. Věřím, že i pesani hodili řeč. Pejsek byl rozumnej voříšek a nejvíc z něj byla odvázaná Taliprtka. Kdyby mohla, bere ho domů 😀 . Ona jemu taky nebyla lhostejná, ač byl kastrovaný. A tak z toho bylo příjemný setkání, za který jsem byla moc ráda. Jednak to naše výletění oživilo o další rozměr a druhak moc pejsků na družení nepotkáváme, tak jsem za každou takovou příležitost ráda.

Když jsme se rozloučili, vydali jsme se cestou nad “Vlčí strání” a šli po ní dál a dál, až na konec, kde les “končí” a je tam kus pole. Tam jsem se bez říkání otočila, kousek se vrátila a odbočila doprava. Nechala jsem na ohařících, aby si mě hlídali. Kupodivu to byla první Taliprtka, kdo zjistil, že jim mizím a začal dusat za mnou.

Bylo tam božsky. Jistě i proto, že Taliprdnice byla příjmová-neboli na příjmu a byli jsme tam všichni  pohromadě.

Došli jsme do míst, kterým říkám Malá tajga. Tenhle kousek lesa obsadily břízky a nízký podrost z borůvčí, tak to tu opravdu tu tajgu připomíná. A ohaříci to tu mají rádi. Rejdí se šňupákama po zemi a čtou, kdo tu šel, kdo se zastavil a co tu dělal. Byli jsme bohatí časem, tak jsem jen stála, nechala je rejdit a dívala se na ně. Když se dosyta dočmuchali, zavedla jsem nás ke krmelci, aby měli zase jinčí věci na bádání.

Překvapila Taliprtka. Nechtěla bádat, něčeho se tam bála. Couvala, dělala tanečky a že nenene. Chybělo jen aby se vzpínala  jak konik 😀 . To nebylo nutno, netlačila jsem na to, prostě jsme se otočili a šli jsme pryč. Co člověk ví, že pes vidí, vnímá. Nějaký důvod měla. 

Pak se mi podařilo lehce zakufrovat. Nějak jsem se zamyslela a bylo to. Nevěděla jsem, kde jsem a kam tak jako zamířit. Protože už byl čas návratu. Chtěla jsem si doma hodit nohy na stůl, udělat si kávičku a chvíli opravdu vyloženě pro sebe, než přijede Brtnik. No ale kudy tudy do Bavorova jako? Telefén prt, nebyl signál. Zaposlouchala jsem se, jestli neuslyším v dálce nějaký auto, že bychom šli jako k silnici, ale nic. Tak jsem to riskla odhadem. A! Vijolá, odhadla jsem to dobře, nebyla jsem marná! Jak jsem si našla směr, kde by měla být silnice už jsem se měla čeho chytit a posléze jsem našla cestičku, která mi přišla povědomá. Pustili jsme se po ní a jo! Dovedla mě na jednu z těch větších cest a to už jsem se chytla úplně. 

“Tralaláá, tralalááá sem se neztratilaaa.”, mumlala jsem si polohlasně. Pak už hlasitějš, protože cesta vedla mlázím…… a co kdyby…..prase, že jo, tak aby vo mě vědělo. Došli jsme k posedu a od něj už mazali směr kostelíček. Těšila jsem se na kafe.

Jenže!

Když jsme ke kostelíčku došli, praštila mě do frňáku taková ale krásná vůně, že jsem na kafe rázem zapomněla. Kvetla totiž lípa, veliká stoletá, bohatě obsypaná a stále ještě tam bylo spousta květů, které se daly trhat. “No jo! Já jsem pako, já si málem zapomněla natrhat lipovej květ! To sem fakt kopyto. Jdu tady po kolikátý už a nevzpomenu si. Tak nic, ohaři lehnout do stínu a já jdu trhat.” V ledvince jsem měla papírovou tašku, tak bylo i do čeho. Do tý vůně jsem se úplně potopila. A přestala vnímat čas, bylo to dokonalý. Jen já, strom, závoj vůně, bzučení včel a už nic. Byla jsem ráda, že ohaříci jsou tak hezky vychovaní, že jsem mohla vypnout a opravdu se zcela potopit do toho okamžiku. No okamžiku……..heh, byli jsme tam pěkně dlouho.

Ohaříci si aspoň trošku odpočinuli ve stínu, nicméně byli pak rádi, když jsem je uvolnila a šli jsme si ještě natrhat třezalku. Musím si naložit do oleje. Na studni už zraje ta naložená do vodky na tinkturu, tak ještě olejíček musím vyrobit. 

Natrhala jsem si pugét a pak už jsme šli spadnout dolů k nám. Ohaříci se šturmem dovalili ke dveřím Domečku a netrpělivě tam stepovali, abych je už konečně pustila dovnitř. Chybělo jen moje oblíbené – aby tlapkama bouchali do dveří a volali “Pusťte bratry domu, pusťte bratry domu!” . Nasáčkovali se do chládku předsíně a tam se vyvalili na podlahu. A já si šla uvařit zaslouženou kávičku a vyhodit kopyta na stůl.