Mám ráda (a kdo ne, že jo? 😀 ) dny, kdy všechno suprově šlape od rána.
Když vstanete a šécko jede jako dobře namazanej stroj a vy v pohodě stíháte nejen věci, který jindy dáváte jen s vyplazeným jazykem, ale ešče krom toho stihnete i věci jiný. Jako to úterní ráno. Stihla jsem šécky svoje ranní úkoly a ešče mi zbylo velký okýnko pro velkomudlání ohaříků před odchodem. A byla jsem i včas u vozidla, neb náš velitel vozu má dycinky velký ujímání, když se mi to nedaří – a to se mi, přes moje velký snažení, jako nedaří furt, protože se pro něco furt vracím, nebo se mi něco vysype a tak jako podobně. Proto jsem vždy radostná, když se nějaký zdržení namane jemu. Ne, že bych byla škodolibá, to jako zase vůbec, ale je úlevný vědět, že v tom nejste sami. Že i neskutečně dochvilný člověk má své dny.
Takže tetkonc jsem byla naopak radostná z toho, že se mi to hezky podařilo a vyjíždíme na pikosekundu přesně. Páč to zase následně udělá radost veliteli vozu………. nebo ne, radost asi ne, pro něj je to přirozenost, tak to jako nemůže tušit ani v nejmenším, jaký boje já mám vždycky ráno, ale prostě min. není rozvrkočen a den mu začíná bez škobrtání.
A bez toho škobrtání pokračoval i dál. Mně minimálně. V práci jsem odvalila, co jsem potřebovala a odcházela s čistým stolem. Domů jsme dorazili bez zdržování po cestě a komplikací nějakých a tam mě přivítalo to naše ohaří stádečko radostný. Mezi dveřma jsem jim rozdala plyšáky, co jsem posbírala cestou do branky a udělala jim tím veeeelikanskou radost. Takže bylo nutno rejdit zahradou a na venčení nebyl zase čas. To je musím často vyloženě donutit, aby šli a vypustili se. Abych já měla klid, že po celým dni ulevili útrobám a mohla se jít pak honem převlíknout, abychom mohli vyrazit.
Popadla jsem ledvinku, balonky, telefén a po dlouhý době vzala piškůtky. To abych udělala radost především pani Bubrdlínový. Ta dycinky naprosto ešče víc ožije, když jsou na pořadu dne pičkůtky a je nejradostnější vižlí důchodkyně pod sluncem a v přilehlým vesmíru 😀 V podstatě pak nemáte pro vižlu kam šlápnout, jak úporně se vám to rezatý ščestí motá pod nohama 😀 😀
Vyrazili jsme směr kostelíčkový kopec. Ne nadlouhooo, ne na dlouhoooo, protože mě čeká práce na stavbě, ale ohaříci musí dostat svou dávku venčení. Takže nepůjdem až nahoru, courneme se po cestě pod ním, ve stínu stromů.
Přešli jsme disciplinovaně silnici a zanořili se do starýho sadu. Pod velkou jabloní si Rumíček vyžádal svůj balonek a že si ho bude pouštět pěkně sám po cestičce dolů. Pustil si ho asi dvakrát, a když jsem se od něj otočila na Bubrdli a Taliprtku, který čekaly, až půjdeme dál, viděla jsem kousek od nás, nad námi vzdalující se obláček prachu, tryskající nožénky a zadnici černoprdelníka jozefpčího.
Nikde nikdo. “Ahá, tak to jedem zase? Další ztracenec? 😮 ” Taliprdnice se vydala na průzkum, musela jsem ji důrazně stáhnout zpátky. Zastavila se a na houknutí se vrátila. To už jsem zaslechla hlasy a posléze viděla i slečnu a kluka. Slečna vedla bassetíka na vodítku.
Jo, aj – zapomněla jsem říct, jednu důležitou věc! Na dnešní prochajdu se s námi totiž vydal po hodně dlouhý době i Mouses, kterej se rozhodl, že je vedoucím velitelem výpravy a naše bezpečí leží na jeho bedrech. Vydal se s ocasem vztyčeným vpřed. Což vzhledem k tomu, co volala slečna nebyl úplně dobrej nápad, neb józefpčice byla kočkovrah. Jejich kocour dobrý, cizí nutno eliminovat. Kluk vzal nakonec milou kočkovymýtačku do náruče a Mouses v poslední moment dal na moje volání, ustoupil do křoví a směřoval k nám.
Já jsem cvakla obě ohařice preventivně na vodítko a Rumíčkovi dala čekej. Přeci jen smíšený psí pár v protisměru a my ve složení dvě feny a pes, když se neznáme, je to bezpečnější. Tali by se mohla rozradostnit a Bubi naopak by mohla dojít k názoru, že smečku je třeba ohlídat, když to neobstaral Mouratec……. Takhle jsem je měla pod kontrolou. Bassetík byl krásný mlaďoučký trumpeta, jozefpčice v náručí byla značně načuřená, že jí do toho páník hodil vidle. Pozdravili jsme se a já si až pozdě uvědomila, že jsme se někdy na příště třeba mohli domluvit na setkání v lepším místě, bez kocoura, aby měli ohaříci možnost družení. No tak třebas nějaká příležitost bude.
Vyšli jsme nahoru na křižovatku a ohaříci jasně vypálili směr kostelíček. “No pro tentokrát prt, velebnosti, jdeme tady dole, nejni tolikatě času.” poinformovala jsem je, zatímco k nám dodusal mouratec, kterej se zdržel vzadu.
Byl pro dnešní den jak naspídovanej Gonzáles. Lítal sem a tam, napadal ze zálohy, honil větvičky, vybíhal na stromy, až jsem dumala, co si kde v zahradě lupnul, že mu to tak lítá 😀 . Je megaftipnej, jak strašlivě dupe. Jak teď s námi nikde na dlouhou prochajdu dlouho nebyl, úplně jsem zapomněla na ten jeho specifickej dusot imitující stádo rozzuřenejch hrochů 😀 . Takže jsem se několikrát lekla, co to za náma letí za nebezpečnýho tvora 😀 😀 .
Protože jsem věděla, že procházka nebude ultradlouhá, rozhodla jsem se ji udělat tentokrát necourací, ale gymnasticko poslušnostní. Prvním bodem na trase byl přeskok větve od javoru, který se sklání z cesty dolů. To teda bylo čistě jen pro mladší dva ohaříky. A oba se tužili moc hezky. U Tali to teda občas postrádalo eleganci, ale to je vedlejší. Ona nemůže za to, že se měla narodit původně jako kopyto a pak si to rozmysleli a udělali z ní pejska 😀 .
Aby Bubinka nebyla škodná a nestála tam jen tak, měla dřepkins. Pochopitelně taky s odměnu, jako ti dva. Pak jsem po těch dvou chtěla, aby mi ukázali, jak dělá kočička a vyběhli kus po té větvi nahoru. Mouses nechápavě čučel, co to jako má být-pes na stromě? Taky už si mohl zvyknout, za ty roky. Pak si taky vyběhnul nahoru. Mnohem výš teda, až do koruny. A nechtěl za to ani korunu 😀 . Aspoň jsem ho pochválila, jak šikovnej kosourek von je. Pak sestoupil elegantně dolů. Kde se bere elegance v hrochovi, to nechápu 😀 .
Popošli jsme o kus dál a tam , kde se do lesa od cesty zvedá břeh se běhalo nahoru po povelu. Pěkně fšící. I Bubrdle. Nahoru, sednout, dolu, nahoru, sednout, dolu. Žádný flákáníčko. Mouses se štrachal opodál u cesty.
Pak chtěl Rumoušek svůj žižlopichlobalonek, ale měl smolikof, panáček. Nechal ho někde dole ve starým sadu. “Jsem zvědavá, ešivá ho najdeme.”, dodala jsem mu k upozornění, že si ho ztratil. Minuli jsme jednu louku pod námi, druhou a na tu třetí jsme si zašli. Jen na kraj, kde je nižší tráva. Přeci jen, je čas mláďat, tak netřeba nějak rušit případný obyvatele. Ale tady nahoře je přehled, tak lze.
A využila jsem toho k trošce poslušnostního aportýrování. Všech tří ohaříků. Mouses se mrcasil kolem nás a nadával. Už mu to přišlo zase “Mooooc dlooouhoooo a mooooc dalekooo!” . Kecá nebylo to ani jedno, ani druhý, hroch jeden línej. A já musím říct, že jsem byla s naší prací velmi spokojená. Nejdřívějc jsme aportýrovali přímo na tý louce, ale pak ……………. jo, pak vlastně ešče něco mezi tím. Zas jsem málem zapomněla. Aportýrujeme si tak – a musím říct, že Bubrdlíně to jde čím dál tím lepčejš. Někdy teda předstírá, že jako nemá šajna, a je jí to vzhledem k věku zcela nekynologicky tolerováno a dostane se jí pak šance z toho elegantně vybruslit 😀 , nicméně dneska pracůvala jako profik. No a najednou jako kdybych slyšela hlasy. Hodím rychle voko za záda a jo. Koně. Svolala jsem ohaře jak na zasedání národů a pro jistotu si ty dvě hlídala. S koňmi byly dvě jezdkyně, asi máma s dcerou. Paní hlásila, že koně jsou na psy zvyklí, já to odkývala s tím, že s tou flekatou a starou je jistota jedině kulomet 😀 . Ne trochu to přeháním, ale prostě jsou tři a nechci aby se něco semlelo. Kůň je prostě kůň. A taky se to vokázalo 😀 😀 . Ale kupodivu to nebylo zásluhou ani jedný z těch dvou pekelnic.
To Mouses nakráčel na cestu. Opět s ocasem do nebes vztyčeným a hlásil, že TADY JE MOUSESOVO!!! 😀 . Ryzák, který šel vepředu to hodlal akceptovat, zapíchnul se tak, že to asi jezdkyně nečekala a hlavou dělal, že “Nene, nene.” “To je kočka ty pako!” dostalo se mu informace 😀 😀 Mouses si užil svých pár minut slávy a poté zalezl do vysoký trávy (hele, vono se to rýmuje!) Koně odjeli a já vzala tedy ohaříky taky na pěšinu a tam jsem využila vysokýho porostu mezi loukou a pěšinou. Usadila ohařistvo na zadnice a těm dvěma jsem házela vyloženě tak, aby přes porost neviděli ničehož a museli hledat. A ve vysoké trávě, která umí pachy schovat. Hezky se na to koukalo. Bubišková měla výhodu, mohla aportýrovat čistě jen na cestě. Tali to bavilo a to taky je moc fajn záležitost.
Když jsme dali koníkům dostatečný náskok v odjezdu, taky jsme se sebrali a zamířili už domů. S ještě jednou zastávkou. Pro Rumíčka, kterej se zastavil u svýho oblíbenýho místa, kde je prudkej svah z lesa a já mu tam často musím čutat balonek nahoru, aby si ho mohl pouštět dolů. No enemže tetkon neměl co pouštět, když si balonek nechal, jouda jeden, dole v sadu. I vytáhla jsem z ledvinky aspoň zplacatělej balonek, kterej házím Bubrdli a kterej Tali prokousla. Hodila jsem mu to nahoru a on to šikovně zase poslal dolů. Nadšenej, že tady mu to běhá, ta téměř dvourozměrná parodie na balonek. Tak jsme si tam párkrát hodili, pak jsem hodila i Bubiškový a Taliprdnici a mazalo se domů, neb hola hola, práce volá. Čekalo na mě armování a to máte drátečkůch, než to navážete. Něco pro mě a mou netrpělivou duši 😀 . Ale betonování pozedního věnce se blíží a tak musím stát při svém muži a pomáhat seč síly stačí. 🙂