Ba dokonce veleradost!

Vypadá to totiž, že bychom se s Bubrdlí mohly i dohodnout, jak to s těma zvířátkama tedy povedeme.  Ten pátek to bylo třetí den úplně natěsnačku za sebou, co jsme měly výcvikový štěstí.

Jsem za to pochopitelně hodně ráda, protože čím víckrát se nám takhle bude dařit, tím líp. A tentokrát se nám dařilo jako hodně. Domů jsme s Brtnikem dorazili z práce s kapkou zpoždění, ohaříkům jsem předhodila pár kuřecích skeletíků, aby se zabavili  a  před odchodem jsem se ještě zdržela při obdivování díla pana Zedníka. Vystavěl už až nahoru obě zdi oddělující momentálně vstupní chodbu od schodů do sklepa – ty tam jsou – a schodů na půdu, tak ty tam nejsou 😀 . Mocinky moc se mu to povedlo a nejvíc ta horní cihlová část, kde bude obří dřevěný rrrrraaaamštááájn logo 😀 😀 . No to uvidíte, jak to bude pjéhný.  

Když jsem dostatečně doobdivovala, narvala jsem si ledvinku, popadla nějaký hračky do kapsy bundy a šlo se. Bubrdle se dycinky hrozně na tý naší louce za Domečkem rozradostní. Pádí jako pitomá tam a zase zpátky a tváří se jako ščastnej dement. Tali běží hned na opačný kraj louky nad úvozem  a jde se rovnou fedrovat padančatama. Rumíček mě doprovází a hopíká si kolem.  No hopíká….heh v tý zvoraný louce je to spíš parodie na hopíkání. No , padančata chtějí fšicí a tak prostě musíme udělat dvě hromadný zastávky.  První u žlutý, druhou u červený jablůňky. Teprve poté se mohlo jít dál. 

A kam jinam v současnosti, kdy odpoledne už se za chvíli přehoupne do podvečera, než na louky. Z batůžku jsem vyndala u vojtěšky šťopku, cvakla na ni důchodkyni výtržnici a šlo se. Ovšem pak se zase stálo, protože za námi zaburácela čtyřkolka 🙁 nějakýho místního maníka, který, jak jsem pak zjistila, jel do lesa kácet nějaký dříví. Mno, tak až mi pak zelenej mužik bude zase chtít vysvětlovat, jak se svými psy ruším zvěř, když se pohybuji krajinou,  tak ho požádám, aby si spíš pohlídal tyhle řvoucí obludy. Páč to není poprvé. Ale….víme, jak tyhle věci chodí, nicméně, argumentík se bude hodit.

Nechali jsme ho odburácet a já si řekla, že dneska to bude se zvěří tím pádem na prt. A tak se čutalo, házely se dálky  a jen tak pozvolna jsme se blížili k onomu remízku, kde “roste” srnčí 😀 . Jak jsme se blížili, přišlo mi na mysl, že pokud tam to srnčí bylo, tak možná naopak ten řev čtyřkolky ho tam mohl zapikolíkovat a budu mít tím pádem štěstí. 

Sem vjédma! 

Byly tam! Dva kousky! A Bubrdle vám zareagovala úplně suprově. Asi úplně nejlíp za celou tu dobu našeho snaženíčka. Zastavila se hned – skorem ani se nedala do pohybu a koukala na mě, ešivá takhle je to správně.  A JUCHÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉÉ!!” Mocinky moc čikovná si byla Bubrdléé!” říkala jsem jí, když se přiřítila ke mně. Kéž by, kéž by, kéž by.

Ony dva kousky byly zase vysoce spolupracující, takže se během odbíhání zastavili kousíček od nás, aby si jistily situaci. Mně tím pádem daly další možnost s Bubi popracovat. Suprrr, suprrrr to bylo. Takhle se mi to líbí, koukáme se, kocháme se, nehejbeme se. Zato čtyřkolka se dala pak do pohybu. A tím pádem i to srnčí. Konec cvičení, volná zábava. Vydala jsem se k hraně lesa, protože jsem si tam před pár dny nechala “dojít” dva křemeňáčky. 

Překvápko! Bylo jich tam pět. Takže to je zase na další kulajdu /Budeme asi brzo překulajdovaný? 😀 Ale tak co, prostě se nakulajdujeme na rok dopředu./ a hlavičky na másle. A ten jeden byl obří, musela jsem ho minule přehlédnout. Radovala jsem se jako malej smrad a opatrně je vydloubávala ven. “No, kucí rezatýýý,  půjdete do batoha místo dříví. Holt dneska žádný domů neponesu.”………………..”Nebo jo??? Co támdle ty dva dlouhý klacky? Místo trekovek? Pravda, trochu přerostlých trekovek – přece nebudu troškařit, ale při troše dobrý vůle je tak použít můžu.” Když nebude Bubrdle dělat nějaký vylomeniny. Drapla jsem větve a šlo se. 

Ještě s mezizástávkou na čutání balonku pro Rumíčka a nějaký to odhození Kiwiho pro Tali, aby nebyla jen tak ladem. Rumoušek si ščastlivě bordeřil, Tali pak počítala myše a Bubišková si poletovala na šťopce koukolem. Až se pak tak jako rozpoletovala mocinky moc, neb jsem se ukolébala a musela jsem tudíž kopnout do vrtule, neb mi s koncem šťopky vždy o přesně půlkrok krok unikla. Flákla jsem klády na zem a rozhořčeně se řítila za ní, neb odmítla reagovat. Když jsem pak konec šťopky zadupla, otočila se na mě rozhořčeně, co jako dělám krávu a prudim, dyk si jen tadyklenc čuchá.  Sdělila jsem jí svůj názor na věc a upozornila ji, že od tetkon jen “TADY SE MNOU!” Její pohled komentovat nebudu, páč by to bylo asi jedno dlouhý pípnutí 😀 Hlavně, že tedy požadavek vzala na vědomí. 

Zase jak ta Polednice jsem se pohybovala krajinou, až jsme došli k vojtěšce. Tam jsem si u pastvin všimla na cestě osoby a následně ešče detekovala psa – jozefpčika. No vzhledem k tomu, že ohaři tři + dvě velký větve+batoh s houbama na zádech = jsem v nevýhodě, zastavila jsem celou karavanu a postupně je posedala u sebe. Počkáme. Osoba se nehýbala, pes taky ne. Vedli pravděpodobně nějaký rozhovor. Přišlo mi to, že osoba přemlouvá psa k tomu, aby se vydali dále a pes odmítá. Nakonec vyhrál pes a šli zpátky k silnici 😀  Inu, jozefpčik. Tak aby to nevyargumentoval. 

Dala jsem jim náskok a když zmizeli z dohledu, vyšli jsme pomalu směr vojtěška-cesta-silnice. A úvoz. Se zbytky toho srnce, co se tam povalujou, aby lákaly Bubrdli, který vždycky sdělim “FujTyPrase!” Tentokrát jsem zkusila preventivně nekynologický “Varrrruju Tě, Bubice, varrrrrrRuju tě!” a dobrý, zabralo to. Na oplátku jsem jí dala jablíčko, který jsem pro ni načala. A než se zase fšicí tři nafedrovali padančatama, natrhala jsem si já do kapes krásný šípky na čaj a přihodila do výstřihu dvě jablíčka. Taky na čaj. Doma jsem ho pak – ještě na normáním sporáku – uvařila a mohli jsme si dát do nosu. Miluju tenhle podzimní čaj, je to taková domácí lahoda. A už se těším, až právě bude pravidelně stát na šporheltu obří hrnec s toudle dobrotou –  stranou od žáru, ale dostatečně na teple, aby si mohl každý nalít, když dostane chuť. A že už se to blíží.