Takový lážo plážo den.

By se dalo říct. Ale je tam jeden podstatnej moment, řekla bych.  Z práce jsem byla volaaká taková nemastná neslaná a tak jsem se nehnala do nějakých výkonů. A ani ohaříky ne. 

Přivítala nás zase ohaří rozverná banda, která se vylila z Domečku. Mám teď velkou spotřebu oděvů, páč Koněv neni pes, ale klokan a skáče. Po celým těle, jak blecha. Hlava, hrudník, nohy…. zkrátka ťapičky všude 😀 . Inspirovala se Taliprtkou, která popadla plyšovýho dalmatina a šla vítat s ním, a ukradla Rumíčkovi jeho žůžovýho nevimcotobylo – asi drak. Už má odklápěcí hlavu a je jen otázkou pár dní, či hodin, kdy odejde do věčných dračích  lovišť. Pro teď ale slouží dobře. Minimálně pro Koněvský účely. Vítání s plyšáky má vždycly jinačí grády.  Jsem hrozně moc ráda, že se vždycky takhle nadšeně vyřítí a nikde žádný štréz.  To je moc fajn. 

Brtnik proběhl Domečkem a vysmahnul na chalupu. Sekat. Nás s sebou v tak početný bandě rozhodně nechtěl. Což mě štvalo, protože na to bude sám. A to já fakt nerada, hodně nerada. Enemže je velikej pán, nepřeperu ho.  A tak jsem poslušně nejela. Popadla tu bandu ohaří – heh ani tentokrát se mi nepodařilo Koněva voblíknout napoprvý. Mám asi nějakou vadu v softwéru. A přitom to vypadá tak jednoduše. Leč nikdy to netrefim. Spořádaně jsme vyšli a spořádaně zamířili směr hřbitov, starý sad a Magistrála. Na Tali je vidět, že depréze trochek ustoupila a nemá tolik tendence se držet dál . Asi , že jako, když ste si tu za mě přitáhli náhradu, tak já vás nepotřebuju 😀 😀 . Ne, dělám si legraci, nicméně je to tak. A já jsem s tím i počítala, že ji to rozhodí. 

A tak jsem jí i pro tentokrát předala jakoby velení, kam půjdeme. Ať může být za důležitou. Dneska žádný běhání, jako včera, jen klídek a pijánko. Pouze pro vižlí radost jsme si dali vysílání nahoru na břeh kraje lesa, páč to ty dva orangutany rezatý baví. Tali se nechtělo, tak jsem ji „nenutila“. Jak jsem předpokládala, tak na rozcestí u skruží nás vedla rovně krajem lesa a nikoliv nahoru úvozem do bukáče. Spokojeně si ťapala vpředu a zkoumala si. Došli jsme pak až do míst, kde cesta zmizí úplně. Od podzimu do jara se pak dá jít lesem, ale teď, jak je to zarostlý a bylo pozdní odpoledne, tak jsem nechtěla riskovat a otočili jsme to.

Po cestě jsem si sebrala větev vhodnou dopravy domů a táhla ji za sebou. Koněv o ni jevila značný zájem a když jsem pak zase zpátky u skruží zastavila a položila ji, pustila se do ní. I řekla jsem si, že to Dennyky natočím. Tak to jsem teda natočila 😀 😀 . Ftipný je, že když jsem si to pak pustila, říkala jsem si: „Fšak jsem na ni houkla pěkně vostý Hééj! Jak to, že to není slyšet?“ No není, dokonale načasováno, naše jekoty splynuly v jeden 😀

(to chválení platilo pro Taliprtku) . Větev jsem zabavila a dostane ji až na konci školního roku 😀 . Šlapala pak vedle mě zas jak ta pokorná Japonka. Až jsem ji sama musela poslat vpřed.

Aleee! Má to malinkej pozitivní výsledek, zdá se teda. Jakej? Uvidíte zítra.