Den práce.

Neboli my jsme šli do práce. A ohaříci tam poprvé bivakovali sami dlouhodobějš. Sice si to střihli v noci taky, to jo, ba dokonce v neděli v noci aji s Mousesem, ale to jsme furt byli doma.  Teď osiřeli nadobro 😀 . A já furt v práci přemýšlela, jak to Koněv zvládne. 

No a zvládla. Jak jsem odemykala, slyšela jsem jak řve za dveřma a skáče na ně. To jsem na ni teda houkla, páč ty dveře jsou nový takový, pěkný 😀 . A zatím odolný.

Ven se vyřítila ohaří lavina – dobrý bylo ale třeba to, že jak se ty dvě kozy přetlačovaly mezi otvírajícíma se dveřma, kdo bude první venku (heh, Koněv měla tady smůlu, snažila se velice, ale Tali je přeci jen větší 😀 ), tak tam nevznikla žádná třenice. Lavina se vylila na zahradu  a tam se rotovalo, skákalo a taky řvalo. Puzení muselo ven.

 No a tak šla pochopitelně ven i ta banda ohaří. Byli bychom vyrazili hned, mnohem rychlejš, ale….. měla jsem problém s ježkem v kleci. Resp. s  hadem jménem Koněv a jejím postrojem. Nešlo mi to navlíknout. Dílem proto, že se to jelito furt mele a dílem proto, že se to nějak podivně navlíká – jednu nohu jo, druhou ne, nebo tak nějak. A pokaždý, když jsem jí to nasadila, bylo to našišato.  Musela jsem na ni huknout, aby se zklidnila a chvilku stála a já to mohla štelovat. Vyšlo to jen čistě náhodou 😀 a my mohli konečně vyrazit.

Pěkně hromadně si to posedalo před brankou a stejně pak i za ní. Koníková pochopitelně na vodítku flexovým.  Louky jsou narostlé a mnohde už i zabydlené, takže směr procházení je jasný. Starým sadem nahoru pod kostelíček  (a zde to vypadalo, že nikam daleko nedojdeme 😀 😀 )

a buď pokračovat dole pod ním a rozhodovat se kam dál až potom, nebo to vzít přímo krpálem nahoru. Zbaběle jsem zvolila tu první možnost. Pěkně nejdřív po rovince po magistrále. Tak říkáme s Brtnikem týhle cestě. Magistrála. Je celkem širší, rovná, pohodička. A tý roviny jsem já využila.

Páč jsem nás sešikovala a pak se rozeběhla. Budeme běhat! Vždy jsem vydala pokyn „Tempo, tempo!“ a běželo se. Chytla se i Koněv. Po chvíli jsem se vždycky zastavila a zavelela „Ké mněé!“ Musím Koníkovou pochválit, pěkně jí to šlo. Když jsme se zastavili, vyslala jsem je občas ať hópnou z cesty nahoru do lesa a zpátky. Abychom trochu té gymnastiky zařadili. I tady se Koněv chytla. Nevím, zda to doma občas takhle dělají, ale vypadala hned, že ví oč jde.  Doběhli jsme na rozcestí vedoucí do lesa a já si všimla, že tam po cestě peláší zajíc. Sůůůůpr! Dem!

A namířila jsem nás přesně do těch míst, kde se pohyboval. A čekala co Koněv. Výborně. Čumes dolů a jela. …. „Koný, keé Mněé!“ VÝ-BOR-NÁ BYLA, výborná. Nebylo to na pětníku, ale to taky  nikdo nechtěl. Šlo mi o to zjistit, jak moc se do toho potopí a jak moc je ochotná vnímat. Musím ji pochválit. Nu ešče chvíli a asi jí tu nástěnku, jak jsem slibovala v diskuzi, svěřim 😀

I když… i když!!!! Má vlastně jeden vroubek, frajle rezatá!  Při jednom z odměňování za příchod vystartila po Tali. A to si naběhla teda, protože nestihla dokončit a už měla mou ruku na svý rozjetý kušně. Drapla jsem ji za ten sosák a mocným hlasem se otázala, co to dělá, spratek jeden rezatej!! Sdělila jsem jí, co si myslím o ní a celý její rodině a pokolení a vyhodila ji do pryč. Čučela, frajle, co se jí to stalo se světem. No, ne, vyskakovat si na ostatní nebude, to můžu jen já. Bylo to velmi rychlý, ani se nestačila nadechnout, pistolníci z divýho západu by čučeli, byla jsem jak kobra. Pak jsem ji přivolala, přicupitala jak pokorná japonka a už se o nic nepokoušela, jak jsem jí doporučovala.  😀

Vystoupali jsme úvozovou cestou

nahoru do bukovýho chrámu a tam to stočili doleva. Směr domů, přece jen – je všední den, měla bych něco uvařit, tak abychom nepřišli domů moc pozdě………. 😀 . No jo, no. Když Rumíček chtěl něco kutit. Nemožu za to. Ale teda ve třech něco kutit, kdy se všichni tři předháněj, kdo bude první a z toho jeden je na flexině………..tak to už je fakt pojízdnej cirkus. A asi jsme tak i působili na paní s batůžkem, která se tam v tichosti zjevila na vedlejší pěšině. Teď musím pochválit Taliprtku. Jindy mívá tendence dělat hlídacího psa, teď stačilo říct, že má zůstat a ani se nehnula. Zablafala jen Koněv, ale pak taky poslechla.

Dali jsme si ještě malou zastávečku u kostelíčka. Protože jsem tak porůznu zahazovala šňůrku od klíčů a vysílala ohaře, aby ji hledali. Tady se nám s Koněvem úplně nedařilo. Jednak se lekala toho, když jsem šňůrku odhodila  a druhak to nebrala tak, že by ji měla hledat, najít, podat. V podstatě ji vyignorovávala. To hledat, najít, tam si dejte úvožofky, páč jí jsem to pochopitelně neztrácela doopravdy, chtěla jsem jen vidět, jak bude reagovat, páč je chytrá jak opice. Zítra to tedy zkusím s něčím jiným. Protože vím, že talíř a jiný věci hledá a najde. Tak uvidíme, jestli ji ta šnůrka vadí, jestli je to v ní.

Spustili jsme se kopcem dolů, přešli spořádaně silnici a pak už všichni tři mazali k brance a přepadnout Brtnika, kterýžto pracoval na stropě krechtu a vařil tam lepenku. Když dovařil, sedli jsme si spolu na lavičku a dali si piviště, ohaři se nasáčkovali k nám, Rumíček mi furt dokolečka myl gezicht  a panovala všeobecná pohodička. A doufám, že bude panovat i nadále.

P.S. případné chyby a nedostatečnosti omluvte, jako vždy – trošku nestíhám 🙂