Změna je občas důležitá.

Nejen pro člověci, ale taky pro čoklidi. Pravda, o psech se říká, že mají rádi stereotyp, ale není stereotyp, jako stereotyp.

Takže pokud se bude jednat o to, že dlábes se podává v nějakou dobu, že na procházky se chodí v nějaký časy, tak jo, to rádi mají, páč tak mají svoje jistý. Ale………..koho by bavilo chodit pořád na tatáž místa? Jen toho, kdo není zvídavý. A to pes rozhodně teda je. Takže sice uvítá, že si obejde pravidelně svůj rajónek, kde si to označí, tak jak mu velí příroda, ale……….. když ho člověk vezme na prochajdu taky jinam, vždycky mu tím udělá radost.

A to jsem se snažila osvětlit Brtnikoj, když jsem nás mu nacpala do auta. Původně jsem se v kanclu těšila na to, že jakmile dorazíme domů, vezmu ohaříky a půjdeme na louky. Zase chytat to Déčko a hrát si. Cestou z práce jsem si ovšem řekla, že když to teď zase bude na nějakou dobu poslední krásný odpoledne (neb trnky už kvetou a to je pak vždy a neoddiskutovatelně o tom, že se hnedle udělá ziminka), pokusím se přemluvit Brtnika, aby šel s námi. I se mi to vlastně podařilo. Do momentu, kdy při vystupování z auta před Domečkem vyhrknul, že…….. “Dyk já musim za kominikem! Povezu mu přece ty peníze.”

Malinkatě odbočím, ale jen malinkatě. Nicméně musím, protože pan kominík je děsně fajn člobrda. Je to totiž nejen kominík, ale taky profihasič záchranář a sympatickej chlap. Moc fajn se s ním povídá a je na něj spolehnutí. Což je devíza. Veliká. A k našemu překvapení, aby mu člověk cpal prachy, páč na ně nepospíchá. Enemže my máme rádi čistej stůl a ač ještě není úplně hotovo, tak Brtnik chtěl, že se nebude s placením čekat, až bude hotovo, ale zaplatí se matroš (uuuuž máme doma připravenej krásnej černej komínek!!) , ale taky část prací, které už proběhly v souvislosti s přípravou na pec. 

Teď zpátky k tomu autu. Jak jsem tak u něj stála, napadlo mě, že místo toho, abychom vyrazili tedy s ohaříkama osamoceně na louky……….. bychom se mohli Brtnikoj nasáčkovat do toho auta taky.  Mohl by nás někam popovézt, abychom se prošli taky někde jinde, než jen pořád u nás.  Ne, že by tu nebylo krásně, ale proč psům nedopřát taky změnu. Mají ji rádi. O tom právě pochyboval Brtnik, kterýžto tedy nemohl dělat nic jinýho, než trpně čekat, až nasedneme (ešče sem se musela vrátit po telefén, balonky…. a tak jako podobně). Nejvíc pochyboval v momentě, kdy jsme vyjeli z našeho údolí a mířili k městečku po silnici, která nad ním vede. 

Chtěl nás vysadil u lesa, což jsem odmítla s tím, že to je prostě jen druhá strana našeho kopce přece. A že tam to známe. I když ne přímo tady, ale prostě známe. “Sim Tě, těm je šumák, kde se venčej.” Meldoval. Trvala jsem si na svým, že chceme někam úplně jinam. A že mám pravdu , mohl vidět v momentě, kdy nám zastavil o notný kousek dál u cesty, která vede pod lesem k takovýmu malýmu rybářskýmu rybníčku. Tady jsem mu loni k narozkám předplatila místo na chytání, aby mohl relaxovat a ešče jsem ho tam nedokopala, tak se tam půjdem aspoň podívat my, řekla jsem si.

Jako vždy jsem před otevřením kufru vydala ohařům jasnej pokyn, že se čeká. Zpravidla je můj požadavek v pohodě vyslyšen. Tentokrát ovšem – vzhledem k tomu, že jsme byli na zcela neznámém místě, byli tak natěšení, že jsem si musela na svém trvat trochu hlasitěji 😀 a po výstupu z kufru jsem si pro jistotu Taliprtku pojistila úchytem za kšandičky. Přeci jen jsme stáli kousek od silnice. No, páník viděl, že pravdu mám prostě já a že jim rozhodně není jedno, kde se venčí. A že pes uvítá každou podobnou změnu. Mě jen udivovalo, že o tom po letech strávených se psy na dovolených může ještě pochybovat. Leda, že by mu stavění sežralo mozek 😀 , jinak si to neumím vysvětlit.

Odjel do kšá a my vyrazili podél lesa. Sluníčko tak krásně svítilo a louka vedle cesty byla místy nádherně a šťavnatě zelená.  Tam jsem i s ohaříkama zamířila. Vzhledem k tomu, že už začíná doba hnízdění, držela jsem jinak ohaříky na cestě, protože ve stařině může tou dobou být dost zabydleno. Ale na šťavnatý nízký zelený travičce jsme si mohli zablbnout. A taky jsme to udělali. A Tali k mému překvapení pro dnešní den pochopila naši společnou hru s Rumíčkem na odhazování. 

Jak den před tím moc nechápala, že je fajn, po nalezení pamlsku se vrátit, protože poletí hned další, tak pro dnešní den jí to doputovalo do makovice a tak s Rumajzlíkem na střídačku vybíhali za odhozenejma dobrůtkama a bez vybízení se vraceli zpátky. Toooo mě tak baví, tyhle blbinky.  Na to jak byli oba ohaříci nadšení z poznávání novýho, ta byla Tali celkem i fajn ovladatelná., když jsme poté pokračovali dál.

Jen jsem ji pro jistotu, když jsme docházeli k rybníčku, kde seděli rybáři, cvakla na vodítko. Aby čirou náááhodou neměla nějakej přiblblej nápad, kdy bych musela být za hlasově důraznou. To se k rybaření vyloženě nehodí. Okoukli jsme, jak to u rybníčku vypadá a vydali se pomalu na cestu zpátky. Netrvalo to dlouho a koho to nevidí oko mé jediné? V dálce jde proti nám pánik. Tak jsem na něj poštvala psy!  Skorem vám ho uštvali 😀 . Vrátili jsme se fšicí ten kousek zpátky k rybníčku, aby si pánik uďál představu, kde by si mohl zachytat, když se k tomu konečně rozkolíbá /a já bych moc ráda, aby se rozkolíbal a na chvíli z toho stavebního kolotoče vypadnul a sednul si někde v tichosti a sám  a jen tak čučel na splávek/.

Pak při návratu Tali na chvíli sjela z cesty a ve strouze na kraji louky zvedla koroptev. Byla jsem ráda, že neposlechla svého, loveckého hlasu, ale mého, důrazného 😀 . Bylo na ní vidět, že se po dlouhé době otevřela lovecká pandořina skříňka 🙂 . Abych ji zavřela a jí dala možnost přešaltovat mozek jinam, vyndala jsem z ledvinky balonky a po cestě k autu jsme sis nimi hráli. Bylo opravdu nádherný odpoledne a já jsem byla ráda, že jsme v něm po dlouhý době zase všichni čtyři a že je pohodička. 

U auta jsem zjistila, že jsem hladová ……….no jako vlk. A protože jsme byli kousek od New Bubu, tak jsme si řekli, že jídlo, který na nás čeká doma v ledničce, ještě počká i do zítra a zajedem si pro výbornou pizzu.  To vůbec nebyl špatný nápad. Jídlo jsem objednala rovnou z auta a než nám ho připravili, dali jsme si kávičku. Ještě lepší nápad.

Doma jsme se pak fšicí nadlábli – ohařiska pochopitelně jako první, páč než jde jíst hospodář, musí dřív dostat nažrat dobytek 🙂  . A to včetně Mousese . Kterej byl tím dobytkem opravdu dokonalým. Páč přišel odněkud z uhlí, nebo co  a haxny měl černý jak prase. A už se mohlo jen tak povalovat, neb nastal mezitím večer a už nebylo moc prostoru na to, pouštět se do nějakých větších akciček. Zvlášť, když jsme chtěli vidět poslední díl dedektýfky Stíny v mlze. Špuntli jsme si dobrý pití a tak to byl takovej pohodovej den, to pondělí.