My měli v pondělí šněřovačku. 😀
Neboli jsem nás o tom volném dni poté, co jsme doma dotačně dojednali, vytáhla zase ven na louky u pastvin. A jak jsem si den před tím užívala tu zimu, tak pro dnešek jsem si řekla, že si užiju i zimu i jaro. A budeme tudíž chodit po těch loukách cik-cak nahoru a dolů, sem a tam.
K veliké radosti ohaří bandy. Páč voni jsou sice lítací jak draci, ale taky mají rádi se někde šmrdolit, na chvíli se zapíchnout, pak se zase poposunout o kus dál a klidně se vrátit a zkoumat ten původní plácek…
A tak jsme začátek procházky strávili hlavně jarně. Neboli na té prosluněné části luk. Doprovod nám dělala zase skupinka kání s tím jejich nezaměnitelným vyjé-vyjé. K mojí velký radosti a překvapení to na loukách dost čvachtalo. A to i právě v té horní části, kde by člověk čekal, že to rychle zmizí dolů. Tak ne, myslím, že by tu možnost zabruslit si, ocenila i olympionička Sáblíková. Občas se mi na druhou stranu podařila nějaká pěkná krasobruslařská figurka v ceně tak 3×10 bodůch. Záda naštěstí dobrý, nic si z toho nedělaly. Jsem nečekala, že na tom zatravněným porostu to pojede taky.
Hlavně pak, když jsem se loukou spouštěla dolů k remízkům, který tak nějak ty louky dělí spravedlivě na ono jaro a zimu. V zimní části to bylo zajímavější o ten mokrý a též velmi klouzající sníh. Na to ovšem nereflektoval rezatý magor, který mi skákal pod nohy s velkou touhou si ještě zavýkopovat, dokud je s čím. Jemu bylo jedno, že mám v gumáčkách tím pádem potopu. 😀 A Tali bylo jedno, co to tam provozujeme. Páč pod sněhem byl evidentně čilý cestovní ruch a tudíž velká zajímavost. Vlastně může být člověk rád, že ji tahle blbinka neoslovuje, páč si nedovedu představit, že by mi pod ty nohy skákali dva. Navíc jedna s razancí razícího kladiva. Myslím, že to bych neustála ve zdraví a bez zlomenin. I tak je to s tím rezatým škudibíkem leckdy na hraně. Enemže – nedopřejte mu to, když víte, že zas až za rok. A jako by to věděl i on, řádil jak opravdivej blásen. Až jsem se bála, že mě prokousne v tom ajfru gumáčky.
Pak jsem dala do hry balonek a to se k nám přidala už i docentka Talířová. A zrovna, když jsme byli v nejlepším a já pak přesměrovala hru v práci, zahlídla jsem , že se loukou naproti, kde jsme předtím byli my, pohybují dva myslivcoidní lid a dva ohaři. Už jsem je tu jednou viděla. To s sebou měli pointra a jagouše a dost jsem při tom skřípala zubama. Protože nechali čokle lítat prostorem. Co dělal jagouš nebylo moc vidět, protože ani on nebyl moc vidět, zato pískáního bylo slyšet dost. A pointr naférovku vytáhnul z velkého remízku, kam se chodí zvěř schovávat , minimálně dva zajochy. Teď si to šinuli směrem k nám. Doufala jsem, že budou natolik ohleduplní, že nás v práci nebudou rušit. Nejdřív to vypadalo, že ano a že míří do lesa. Pak to otočili a zamířili na louku, kde jsme pracovali. Ohaři měli pochopitelně slušnej rozptyl, hlavně ten němec. Tak jsem si svoje ohaříky usadila a Tali pro jistotu cvakla na chvilinku na vodítko, protože bylo vidět, jak je pro tentokrát hyn z těch psů. To cvaknutí na vodítko mělo hlavně ale jiný důvod. Mám velkou jistotu v tom, že to byli původní majitelé Tali, ostatně shodou okolností nebydlí vůbec daleko. A poslední, na co jsem měla a mám náladu je, se s takovými lidmi znovu potkat. Taky se mi nervozitou rozbušilo srdce, protože se znám 🙂 . I proto nemám zájem je vidět znovu, byla bych hodně upřímná, kdyby na to došlo. Nebo by bylo i jasně čitelný z mýho gezichtu, co si o nich myslím.
A tak jsme to otočili a šli na druhou stranu i se svou prací a svýma balonkama. A voni ať táhnou, víte kam 🙂 . Navedla jsem ohaříky na tu stráň, kde jsme byli předtím a kde pak pobíhali ti dva cizí ohaři. Aspoň si počuchají. A taky jo. Skenovali jako diví. Tak jsem je nechala a sama šla na kraj lesa, protože vím, že tam leží krásný bukový větve. S těma se to topí. Dvě jsem si tam vytáhla a než jsem stihla jít zpátky za ohaříkama, byli oni u mne. Pojala jsem myšlénku, že to lesem vysápeme cesta-necesta nahoru, přejdem silnici a vrátíme se domů přes les a pak přes louky u koní.
Enemže, to bych s sebou nesměla bacit do bláta, jak to klouzalo. „Takže tenhle výzkum si necháme na jindy a vrátíme se jako lidi normálně přes louky.“, nakázala jsem si a s radostnejma ohařiskama zas z lesa vyšla ven. Byla jsem na ně moc pyšná, protože stačila velmi tichá komunikace. Velmi tichá oproti tomu, co probíhalo na loukách pod námi! Hlavně, že myslivci. A navíc – pokud sem jezdí cvičit, tak bez dovolení, to už vím, mluvila jsem s naším hospodářem. Radost z toho neměl. Protože se navíc hodně pohybují v místech, kde má posed. A tak jsem byla pyšná na svoje nelovecký lovečáky, poslušný a šikovný. Protože jsme si ještě pocvičili podávání holí. Nechám vždycky upadnout ty větve, co s sebou vláčím a chci po nich, aby mi to podali. Nikdá člověk neví, kdy se to může hodit, že jo.
No a pak už jsme si to pyšně štrádovali domů tím počínajícím jarem a těšili se k peci, kde už bude teploučko.