A pozdějš a pozdějš.

Začínám zas chodit domů z procházek. Tak, jak se po kousíčkách posunuje moment, kdy padne velkotma. Páč malotma nevadí, to ještě vidíte  aji dokonce i ty fleky nebo špatně rozeznatelnýho rezatce a můžete se tak pohybovat krajinou. O mnoho déle, než třeba před týdnem.

A to nám všem třem činí radost a převelice si to užíváme. Páč už nemusíme jen tak na louky přes silnici. Máme vícero možností už. Jednak teda. A pak i v tomhle místě za silnicí můžeme už dojít dál. Třeba až na tu Prudkou louku a nemusíme ji prosvištět, abychom se stihli vrátit pohodlně domů. Můžeme si jít pěkně na pohodičku, jako velký páni. Ba dokonce i sejít dolů k rybníku a narvat si tam dlouhou rákosovou trávu a řádit pak s Rumíčkem, až má z toho jazyka na vestě a hlavně je z něj Blažej. Páč coursing s rákosovou trávou, to je jeho vášeň převeliká. Propadl jí již coby vižlí robě a celoživotně jej to neopouští. Pokud zkusím předstírat slepotu, tak hluchotu už předstírat nemožu. Stojí totiž u porostu a kvoká.

Tali je občas taky zapojena, aby to neměla tak myšotóní. Teda monotóní s myšma, abych to uvedla na pravou míru. Ne, že by jí to vadilo. Ale nechci, aby trávila procházky jen s rypákem v zemi. Nemá tu správnou vášeň, ale taky si ráda zaběhá. To balonek už je lepší zábavička ale. Tam se teď dostala do pozice Nositelete Nobelovy ceny 😀 . Páč si nosí. Balonek. Tele naše. Konečně po sto letech. Tak to je myslím už na tu Nobelofku 😀 . A vydrží ho nosit  pěkně dlouho. Chodí s držkou vydutou a zpoza pysků jí svítí zelená 😀 😀 jak na semaforu.

A to jsem zase já ten Blažej. Protože mám dva normální /no dobře, to ponechme stranou 😀 / ohaře a to je pro mě převelice moc a děkuji několiksetkrát denně někomu, že se mu mě zželelo a nadělil tomu flekatýmu stvoření konečně trochu toho, čeho je mi třeba. 

„DĚKUUUJŮ!“ volávám si minimálně v duchu a zhluboka nadechuju ten momentálně krásně mrazivej vzduch a čistím si tak nejen mysl, ale taky plíce. A pak ……pak ten nashromážděnej vzduch z plic vypustím prudce ven.

A!

Zcela vyděsím flekatý stvoření s rypákem zabodnutým někde uprostřed myšího tankodromu, kterej ti hlodavci vytvořili uprostřed louky. Flekatý stvoření, který do tý doby bylo zcela zaujato výzkumem se  s úlekem vznese asi 45 čísel na zem, tam chvíli levituje a pak vyděšeně žuchne zpátky na zem.

Je mi moc líto, že tuhle scénku nebylo možno nikde a nijak zachytit. Dalo by se to používat jako silné antidepresivum 😀 😀 😀  

„Jehéhihihýý škyt.“ Dohýkám a dám se do pohybu, protože to už nastává ta malotma a my musíme zamířit domů, páč nemám ani čelovku, ani oni nemají obojky, abychom si posvítili za tu tmu. Ale! Už jen chvíli a svítit nebudeme muset. HURÁÁÁÁÁÁÁÁÁ!