Dočista do čista.

 

Asi po sto letech? Pro mě neuvěřitelný a…………vlastně taky nepředstavitelný. Tahám ty čokle všade s sebou a kde to nejde, tam nejdu. Ale – nastala po těch sto letech fakt situace, že to prostě nešlo.

Protože, když si jedete pro nový fáro, tak jako s sebou smečků tří čoklidů vzít nemůžete. Tím spíš, když jedete autobusem 😀 . Jo, mohla jsem zvostat doma a nechat jet Brtnika samotnýho, ale! To se mi nechtělo teda. Jedinej zádrhel byl v tom, že Brtnik přišel s nápadem, že až pojedeme zpátky, “stavíme se za Babinou”. Neboli za mou  mámou. Zkontrolovat, jak moc je rozptýlená 😀 

Ne, že by se mi tam jet nechtělo, nebo jsem z toho byla nějaká rozhozená. Vůbec. Moje potíž spočívala v tom, že právě tam vždycky jedeme s těma ohařema. Je to takový předvánoční procházení, kdy se za ní stavíme všichni, pak si zajdem na jídlo k Pobudovi, což je skvělá restaurace v lesích, prostě pohodička. Loni jsme nejeli, protože jsem byla chcíplotina. A teď příležitost byla, přímo se nabízela, budeme fakt docela blízko, uděláme si okružní jízdu………… jenže…………budu tam bez ohařů!!! A já nejsem zvyknutá výletovat bez ohařů!!! Dokonalý trojma! 😀 😀 Nejsem žádný máslo dvojka za vosmičku, takže jsem se s tím zdárně poprala. .:D To je jasný. A přes to, že ohaříci statečně chrápali celý ten čas doma, užili jsme si oba moc prima vejlet.

Brtnik opravdu po sto letech jel  autobusem. “Dálkovým” :D. Já sice ne, protože tak občas jedu domů, ale je to něco jinčího, než když razíte “do neznáma” a tak jako za hranice všedních dní. I když nejedete od Prahé nikam daleko. Jen do Benátek. Těch nad Jizerou.

Hecla jsem se a ač dovolená, vstala jsem v šest. Jen jsem se hodila do gala a jelo se. Snídani jsme si totiž podle mýho návrhu hodlali dát až někde u autobusáku. Brtnik, ranní ptáče, vytáhnul ohaříky dávno před tím než jsem vstala na pořádnou procházku. Aby pak doma – neošizení – mohli spokojeně bivakovat a chrápat. Naším autem jsme dojeli do Prahé a tam přesedli na eMHáDé. Dojeli na  Černej Most, našli si svoje nástupiště a čas v kolik nám to jede. Mimochodem, to jsem byla překvapená, jak to do Benátek jezdí často 😮 . No a mohli jsme jít na snídani. Stačilo se otočit a vida! Hned u našeho nástupiště bylo nějaké pekařství, kde si člověk může dát dobrou snídni. Tak jsme tam rovnou zapluli. Původně jsme si říkali, že zajdeme třeba do přilehlýho obchodního centra, ale tohle byla lepší varianta. I jsme se tak díky tomu trochu vrátili v čase. Bylo to obyčejné pekařství, žádný ty vymazleniny, které bývají právě v těch obchoďácích. A výhodou bylo, že se nemusíme štrézovat, abychom stíhali, neb vidíme přímo na nástupiště, stačí udělat 4 kroky a jsme u autubusu.  Až přijede a to uvidíme přes sklo.

Přijel, my nastoupili a jeli na ten výlet. Pro Brtnika příjemná změna. Když řídí, což je vždy, nemůže se moc kochat, teď mohl čučet po kraji.  Vymysleli jsme si, že než půjdeme vyzvednout auto, podíváme se trošku po těch Benátkách, když už tam jsme. Času nebude moc, ale trošku se projít stíháme.  Cesta trvala překvapivě krátce, za chvíli jsme vystupovali.  Ještě doma jsem si udělala malej průzkum, kam si zajdeme na kávičku. A našla nějakou kavárničku na náměstí. Na starým náměstí.

To je na kopci a tak jsme se tam vydali.  Přejdete Jizeru a křivolakýma uličkama vystoupáte nahoru.

Měli jsme štěstí na krásný počasí. Nebylo vedro, ale sluníčko pěkně svítilo. A to se to tím pádem procházelo. Prohlížet zámek jsme čas neměli, prošli jsme si tedy aspoň to staré náměstí. Mě bavilo stoupat těma uličkama – pravda, noha moje nadšení nesdílela, ale byla celkem ochotná spolupracovat. Odměnou nám byl pohled na malý, ale útulný náměstí s kvetoucíma sakurama. Ty já mám ráda. 

Kavárna zklamala, byla zavřená. Prej máme přijít až v jednu. Takže smůla, ale všimla jsem si při vystupování z autobusu dole, že tam v bloku pár obchodů je nějaká moderní, ale příjemná kavárna, tak halt zajdeme tam.

Prošli jsme se po náměstí a já vyfotila pár detailů, které mě zaujaly (a které asi nezaujmou nikoho dalšího, i když ty dveře by mohly)

Minimálně Brtnika zaujaly a pojal je jakožto inšpiraci pro výrobu brány v budoucnu, až na to dojde. Mě fascinovaly vzorky na chodníku z žulových dlaždiček. Co práce to muselo dát. A poctivý práce, dodneška to drží. I ten hollywoodskej chodník slávy s hvjézdama. Který tedy rozhodně nejsou filmový, to je jasný.

Fšade bylo mrtvo – ono taky v pátek ve velmi brzkém dopoledni asi nebude nikde nic otevřenýho. Jen to papírnictví, kde jsem se byla ptát, zda tu není někde nějaká jiná kavárna, než ta zavřená 🙂 . Jinak nic. Tak jsme si to prošli, vrátili se dolů a šli si ještě na chvíli, než přijde náš čas, sednout do té kavárny.

To jsme ale výborně udělali. Musím říct, že tam mají nejen skvělou kávu, ale taky ….vynikající… Pražskej koláč! V Benátkách. Nad Jizerou 😀 . Brtnik, kterýžto se jinak velmi drží se sladkým na uzdě, se dneska rozšoupnul a nezaváhal ani vteřinku. Kávička byla tak dobrá, že jsme si po jejím vypití dali dokonce repete. No! 

A pak už šup, jde se na to. Došli jsme do salůnu, kde nás krásně přivítali a bylo to celý moc prima procedura. Obě dámy byly velmi příjemný a byla i legrace. Převzali jsme nový vůz a tadáá, jedem. 

Za tou mámou mojí. I tohle bylo moc fajn. Počasí nám hrozně moc přálo. Pomalu jsme se courali lesem a když jsme došli na místo, říkali si, že si to dobře vybrala. Sedli jsme si na lavičku a vzpomínali na ten náš slavný akt rozloučení. 🙂 Bylo to zasejc jiný, než courat následně i před tím s ohaříkama  lesama. Člověk to vnímal trošku jinak. 

Byl i čas vyfotit si malý něžný překvapení, který  se v lese objevilo. Sasanky a první jarní včelička:

Když jsme pak odjížděli, tak jsem se kochala těma místama, kde jsem vyrůstala a kde je to opravdu moc krásný. I když i tady dostaly lesy na frak, tak zatím se drží. Zase jsem si vzpomněla, jak jsem tam jako malej šprček tříletej jezdila po zadku v listí ve skalních průrvách. Vždycky když tu jsme, je mi malinkatě líto, že tuhle lokalitu jsme vzhledem k dostupnosti do práce museli tvrdě vynechat. Tady je opravdu trošku jiný kraj a já to tam mám moc ráda. Stihli jsme i zajet do městečka, kde mě před stopadesátiosmi lety slavně pokřtili v místním kostele.

A taky zajít si tam na zmrzlinu. A zjistit, že sámoška, kam jsem chodila pro výbornej kulatej a ještě teplej chleba, vypadá stále stejně, ale už ji obývá vietnamský prodejce. Měla jsem tentokrát i čas prohlídnout si pořádně prastarý roubený dům, kde bydlívala “teta Peričová” . Paní s kterou se přátelila moje máma a která mi nahrazovala tak trochu babičku. Dům je evidentně chráněný, ale…………neobývaný  a značně v rozkladu. Což je škoda, protože je to fakt skvost. 

Zaplácnuti zmrzlinou jsme vyrazili na ten oběd 😀 . Mně bylo jasný, že tentokrát si toho oběda moc neužiju, páč porce zmrzky byla vážně obří. Taky že jo.  Snědla jsme dva knedle a veškerý maso a to bylo šécko. Jak malý děti, vopravdu, jak malý děti na výletě. 

Cestou na nás čekala ještě jedna zastávka. Místo, kde se ještě jednou podíváme na dlažbu, která bude krášlit náš dvoreček. Podařilo se mi totiž objevit něco, co vyhoví technicky a co vyhoví i nám. Byli jsme se tam podívat, už když u nás byla před časem Peťa a my ji vezli domů. Byla tam tedy s námi a naše rozhodnutí rozhodně schválila všema deseti. Výhoda je, že tam vidíte tu dlažbu v celku a v prostoru, ne jen jeden kousek vytržený z reálu. 

Tam, aby to nebylo tak nekynologický cestování, na nás při prohlížení a rozhodování čekala malá frbulka. Nic nedala na pánčičky přesvědčování, že o její přítomnost nikdo nestojí a šla si tvrdě za svým. Pravej frbul, no 🙂 Taky měla pravdu. My o její příromnost stáli a drbali jsme o sto šest. Bylo to moc milý stvoření a měla svýho malýho sparring partnera, hošíčka malinkatýho, co sotva chodil. Panička mi vyprávěla, že je fenka zachráněná od feťáků a brali si ji jako tříletou. A……nemohli udělat líp, s malým jsou skvělá dvojka. Což byla velká pravda, bylo moc hezký se na ty dva dívat.

Pak už jen šup zpátky do auta a honem za těma našema psíma dušema. Aby furt jen nechrápali a taky trochu vypadli ven. 

Byl to dlouhej pátek a moc fajn výlet. /Pořád v duchu dumám, jestli to někdy nějak nezopakovat/.