Měli jsme tu před dlouhým časem první článek o odměnách, následně při nedělní procházce kolem Únětickýho potoka, mě napadlo že bych vlastně k tomu původnímu článku, mohla ještě něco připsat. A tehdy to nedopsala. Nemám ráda nedodělky, tak to zkusím dotáhnout i po tý dlouhý době do konce.
Napadlo mě to tehdy v momentě, kdy Tali krásně přiběhla na zavolání, s rozjásaným gezichtem a veselýma očima. Plna očekávání, zdaliž to udělala tak dobře, že přijde ta odměna. Protože zatímco v počátcích se jí odměna pomalu musela “vnucovat”, pak přišlo období, kdy tedy objevila kouzlo pamlsků , ale muselo to být hned teď, jinak to nedávalo smysl – hned teď myšleno opravdu v pikosekundě, bez přehánění. No a pak už jsme se dopracovali k tomu, že jednak tedy se nemusí odměňovat furt, což pak logicky zvyšuje atraktivitu odměn a druhak k tomu, že dokázala vnímnout, že odměna přichází nejen s časovým odstupem, ale taky leckdy za ten mnohem lepší výkon, než jen za to, že teda něco udělala.
A taky, že pokud je to ovšem nějaký velevýkon, že se k němu váže taky veleODMĚNA. A i ta veledoměna může být odstupňovaná. Nejen tím, že dostane klasickej množstevní “jack-pot”, kdy mám v přivřený dlani víc než jednu drobnost. Ale je jich tam vícero a ona si je z té dlaně doluje (což jim taky přidá na atraktivitě, než když je jen v rychlosti vyluxuje z dlaně). Veleodměna může být třeba v tom, že, jak jsem psala minule, vyhodím jí hrst dobrůtek do vzduchu (a jsem moc ráda, že tohle konečně pochopil i páníček i když ne vždy to praktikuje). Tali tohle naprosto zbožňuje. Odměna vyhozená do vzduchu je jedna z těch nej. Veleodměnu jí lze vyrobit i tím, že – jako právě na tom výletě , jsem jí nechala těch pár dobrůtek si chytit při a po zemi zemi. Prostě jí je házím po zemi tak, aby si je mohla ulovit, když letí těsně nad zemí. Což ji pochopitelně hodně baví. Je to lov a stopování v jednom. Protože ne vždy se jí podaří sledovat dráhu letu a pamlsek se jí v terénu ztratí. Zvlášť když použiju něco malýho a tmavýho a i to mrsknu se záměrem, aby se jí to ztratilo . Takováhle odměna ji nakopne a pak se víc snaží. (Ne že by jí to ale vydrželo nějak dlouho). Jdu tím sice proti svému přesvědčení – žádná potrava na zemi, protože vede k většímu bufetění, ale řekla jsem si tehdá, že u ní už je to stejně všechno jedno, neb přes veškerou mou důslednou snahu (nácvik doma, přenesení ven, snaha o zobecnění atd.), se mi to stejně přepsat nepodařilo a asi nikdy nepodaří, takže je to už buřtik. A pro ni, pro ni je tímhle stylem podaná odměna opravdu hodně vysoko. A nejen u ní. I Bubinka naše malá důchodkyně, je na vrcholu blaha, když si může odměnu hledat v trávě. U Bubinky má tahle forma odměny pro mě ještě další rozměr. Pro ni je to jednak oživení procházky a druhak určitý mentální stimul. Určitý druh práce, kdy hledáním zapadlý kořisti namáhá čumes a mozkový závity a tím pádem nám nekrní. A stejně tak i Rumíček, nejhodnější ohaříček tuhle formu odměny oceňuje. Takže nejen druh pamlsku, ale taky forma, jakou ho podáme hraje velikou roli v atraktivitě odměny.
Psala jsem minule, že odměnou může být v podstatě cokoliv, že to nemá hranice. A já tuhle objevila zase jednu variantu. Praktikuju ji při přivolání a na – tedy pro Tali – exponovaném místě. Na cestě mezi koňskýma ohradama. Kdy pro Tali je velkým lákadlem možnost proletět tou cestou a za ohradama vlítnout na louku a tam zběsile myšobádat. A právě zde my si cvičíme to sebeovládání a přivolávání. A já jsem v tomhle místě jako odměnu začala ondynoj praktikovat naši oblíbenou hru 3-2-1 -uuuuutikááámeee! Kdy ohaříci sedí a čekají až odpočítám (jasně, že Tali má tendence se trhnout…. a překvápko – nikdy jí to nevyjde 😀 ) a vydám pokyn k úprku vpřed. Nechám je rozutíkat a letět a pak písknu přivolání. Rumíček vždy, Tali kupodivu zrovna tady taky často, předvede pětníkovou otočku a letí zpátky ke mně. Zase se soustřeďujeme…. odpočítám 3-2-1 a uuuutikámeee!
Utíká i Bubrdle, letíme jako šílenci a já pak zase písknu. Děsně je tohle všechny baví a já pozoruju, jak se to zároveň nenápadně – pomalu, velmi pomalu, ale nenápadně – vpisuje Tali do hlavy. Je mi u ní překvapením, že zrovna tahle hra, která jí dává možnost letět vpřed, je pro ni motivací k tomu, aby pak překvapivě nepokračovala na svoje oblíbené místo a za svou oblíbenou zábavou, ale otočila to a mastila zpátky ke mně. A baví jí to. Teda všechny nás to baví. Takže, jak je vidět i tohle může být odměnou.
S Tali jsem objevila další takovou věc, která se k odměnám váže. Že by člověk asi nikdy neměl přestat ty odměny různě zkoušet v čase. Protože co neplatilo kdysi, může začít platit časem. Tali teď hrozně moc přišla na chuť přetahování o balonek se šňůrou. Dřív nic moc, nebo tak nějak vlažnej zájem, ale teď se nám to otočilo /a já se toho okamžitě hodně chytla a snažím se toho využít na maximum/. Balonek ji dokonce dokáže dostat hezky a ochotně od myšobádání, které ona nerada přerušuje. A je pro ni právě hezkou odměnou a motivací za poslušnost. To je příjemný zjištění. Takže člověk by neměl nic zavrhnout definitivně. Ostatně vlastně i Rumíček je toho důkazem. Zatímco jako mlaďas zcela jasně preferoval jako odměnu balonek a posmíval se tetě Aische a Bubince První, že jsou nenažrankyně a že balonek je ta nej odměna, tak teď, jako moudrej pán už to leckdy přehodnotí 🙂
No tak jsem to tady zase tak sepsala, to svoje odměnový uvažování a zkušenosti a třebas z toho načerpáte i nějaký nápady. A nebo naopak se o ty svoje v komentářích podělíte.