Slýchávám občas, když popisuju, jak to někdy s Tali je.
Mno……….. asi teď teda úplně nebudu. Protože dnes mi Tali předvedla, že ji opravdu pomlouvám 🙂 . Shodou okolností jsem tak nějak probírala, co tak všechno může být příčinou, či příčinami jejího chování. Přemýšlela jsem pak nad tím vším a hodně.
A odpoledne přišel důkaz místo slibůch, důkaz, že ji opravdu pomlouvám 🙂 . Měla jsem dnes – tedy v úterý veliký volno. Z práce jsem šla už v jednu hodinu, protože se muselo něco pozařizovat a já měla nějaký ten přesčas. Takže krása, v jednu jsem bouchla dveřma a tadááá do kšá.
Sešli jsme se pak s Brtnikem na pumpě a následně si dojeli na oběd. Do Kyšic, kde jsme už dlouho nebyli. A po obědě ještě do zahradnictví (nedalo se to vydržet a vezli jsme odtama ale jen 2!! kytky Jen dvě! Jednu do vody a jednu krásnou šalvěj do záhona.) A na kávičku do kavárničky, kam jsme dřív hodně po výletech chodili.
A pak už jsme fordili domů za ohaříkama. A jak jsem jim ráno slíbila vyrazili jsme hnedle ven. Svítilo sluníčko a bylo nádherně jarně. A šécko bylo nádherný, protože ta koza flekatá, to pometlo bláznivý, byla dneska přesným opakem toho, co jsem prodiskutovávala, co mi běželo hlavou. Ona byla můj úžasnej pes!! Takovej, jakýho si člověk přeje. Pes, který vás vnímá, který se raduje POKAŽDÝ, když ho zavoláte??? Chápete to? Ona se radovala? Několikrát dokonce předvedla pětníkovou otočku?? Několikrát zastavila úplně přesně a hned, když jsem jí řekla, ať stojí?? Chápete to?? Ona byla prostě luxusní!! Vnímavá, milá, užívala si, když jsem ji po přivolání podrbala, co jsem řekla, to se stalo, byli jsme tam čtyři a ne jen já a dva psi a ten třetí duchem nepřítomen.
Lehkost s jakou jsem si vykračovala ščastlivě prostorem se nedá změřit. Nedělo se nic moc, ale dělo se šécko, jako vždycky, když se to takhle vyladí. Trošku se pracovalo povelově, ale spíš tak, aby se neřeklo, balonky zvostaly schovaný a byli jsme prostě na výletě. Nespěchali jsme nikam. Veškerý čas, prostor, vesmír, vzduch a slunce – to šécko tady bylo naše a pro nás. A na všech třech bylo vidno, jak si to taky moc užívají a těší se jen z toho prostýho faktu, že jsme. Jen a prostě jsme. Pohromadě.
Mě krom výše zmíněného těšil fakt, že jednak Bubrdlínka fordí s ostatníma, a raduje se a že, jak jsem zmínila, mám s sebou skvělou, veselou, nadšenou Talinku, kterou neotravuju nějakýma požadavkama, naopak jí těší, když ji oslovím. A to jsem ji oslovovala, to si můžete být jisti. Hezky Talinku jsem volala, žádnou Tali jsem nemusela povelovat, ta s náma nešla.
Vyzkoušela jsem si jednu novinku, takový upozornění, hezký upozornění, že třeba směřuje někam, co není vhodno. Tamůůrooo jsem na ni volala 🙂 . A ona na to moc hezky reagovala, vnímala to přesně tak, jak jsem chtěla, aby to fungovalo. Není v tom přísnost, jen lehký ťuknutí, aby přehodnotila svoje záměry.
Začátek cesty jsem šla trasou, kterou s nima ve všední den chodí Brtnik, když jdou spolu. Já tam v podstatě nechodím, ač jsem tam ty první procházky po přestěhování chodívala. A oni byli jak malí harantí. Radostný, že mě můžou vzít někam, kde “jsem ešče nebyla”. Fakt fšicí do jednoho skákali radostně jak kozy nějaký a pobíhali kolem mě. Zas tak trochu pojízdnej cirkus 😀 . Považovala jsem si toho, že mě teda povedou oni 😀 Toooo bylo radosti na Starým Bělidle 😀 😀 (Sultán a Tyrl byli někde fuč 😀 ).
Šli jsme si tak sluníčkem, resp. vlastně za sluníčkem, neb jsme mířili na západ. Až jsme došli na Prudkou louku. Tam mi Tali udělala obr radost. Nejen že se před vstupem na louku sama zastavila a dívala se na mě, k mému překvapení čekala na povel, že tam může vejít, ale hlavně, když jsem si tam pak chvíli hrála s vižlím duem na aportování a jí nechala velkovolno, tak sama od sebe přišla, volat jsem ji nemusela. A to se počítá, velice. A tož jsme si na to aportýrování hráli fšicí dohromady. Vždycky jsem jednomu odešla ztratit aportek a pak ho tam poslala a ostatní dělali diváky 😀 . Přiběhla pak sama znovu, když už jsme loukou stoupali nahoru, jen tak, prostě jen tak. Byl to den plný zázrakůch!
Aby to úplně dokonale završila, tak když jsme se pak vraceli, tak za posedem byl zajíc, který nám vypálil pod nohy. A já měla tři vzorné ohaře. jestli o něm věděla Bubinka, to nevím já, protože jsem čučela na Tali a nemusela říct nic. Stála a koukala jak zajíc běží loukou a pak ho na tu dálku vystavovala. Zadní nožkou teda, ale to až tak nevadí, hlavní úkol splněn.
ZAJÍC je tam, je i když ho asi nenajdete (při levém okraji louky, asi v půlce)
Ví o něm, ví, jen se mi to nevešlo celý do záběru 😀 (o maličký kousek jenom, ale nevešlo, a je zajímací, jak maličký pohnutí foťákem změní světlo fotky)
Bylo to moc milý zakončení tak úžasný procházky. Jo a vlastně ještě jednou ji musím vychválit. To když už jsme byli skorem doma. Nepouštím je teď na loučku u hřbitova, protože jsou tam malí zajíčci. A ona byla tak vzorně uvědomělá, že tam sama nešla?????? 😮 No tak to jsem už úplně čuměla. Tak jsem mohla jít domů pyšná na ten fakt, že mám tři skvělý a úžasný psy. Není-liž pravda?
No jistě, že máš úžasný psy, ale protožes je to naučila, tys z nich ty úžasňáky udělala. Protože to umíš, já ne. Emmě stačí ucítit někde, něco a už je v rauši, nevnímá, ruku by mi utrhla. Zvěř není vidět, ona ji jen cítí a už je napružená. Achjo.
A máš šanci chodit do těch míst často a cvičit to tam s ní? Nejdřív úplně na kraji těch míst, aby Tě vnímala, udělat si pár poslušnostních cviků, oční kontakt, soustředění na Tebe a pak jít kus hloubš do toho prostoru a to samé, plus třeba nějaká hra s oblíbenou hračkou…. ochodit jí to tam, naučit ji Tě vnímat.
To je právě problém, tady v okolí takové místo není. Ale zato tu je spousta psů, má snahu každého pozdravit a to je taky v tranzu. Paničko, já musím, musím aspoň pozdravit …Mno zkouším ji navázat na sebe, teorie je jasná, ale praxe pokulhává… Občas se zadaří…
Asteris,
zkus ty pamlsky, které jsem tady dávala tipem. Předevčírem jsme potkali takovou psí důchodkyni, co už dožívá, měla dříve nějakou dietu, teď mi pani řekla, že už dietu neřeší, že už se to blíží a že jí můžu dát… ale že mají pamlsků doma hromady. Jsem řekla – tenhle nemáte. Babi si vzala, my se rozloučily a vyrazily svižně vpřed. A za chvíli slyším – no kam běžíš?! a se otočím a ta pidi poloslepá důchodkyně na krátkých nožičkách LETĚLA za mou kapsou. Pani říkala, že důchodkyně naposledy běžela před rokem… 🙂
I hnědá občas, když se jí dmou nozdry a vidí, že tohle vyndávám z kapsy, tak přehodnotí… a to je co říct.
Ach…………. děkuji převelice, to jsem si to hezky promítla, takový malý příběh
My to také nemáme kde cvičit… Tak jen odnaučujeme ptactvo. To byla černého veličenstva největší zábava, když mohla rozehnat kavky nebo holuby. Nechávala jsem jí dřív, když jsme byly ještě prosté vzdělání…
Jen když jsem viděla, že ptáče je neduživé, zastavila jsem jí. Mám takhle video, kde před ní pochoduje holoubě a ona pomalu našlapuje za ním a jen se na něj dívá…
Ale teď už jí nenechám rozhánět ani ta hejna a ona je poslušná. 🙂
Jo jooooo, kosáci a holubi, to je vždy můj cvičební matryjálek. Hlavně u Tali mi pomáhali holubi, nebojí se do poslední chvíle, pohybují se v nejpřehlednějším terénu – tedy po chodníku a opravdu mi s učením Tali, která neuměla vystavovat /což u desetiměsíčního ohaře od myslivců dodnes fakt nechápu/ pomáhali. Sídliště mělo hodně dlouho o zábavu postaráno, když jsem – nejvíc ráno před prací – vždy šla cvičit “klid před zvěří” 😀
Talinka je výsledek hlavně Tvého úsilí. Podařilo se a navíc jí dopřáváte o hodně lepší život, než ji původně čekal.👍👏 Ona se vám teď odvděčí.
Jo. Podepisuju se pod Kimi i ostatní, kdo to vidí stejně .
A hlavně – tohle čtení mi dává sílu to s hnědou nevzdávat a nevzdávat. Nedojdeme asi tak daleko, jako vy, kdo už opravdu hodně psího víte, ale i kdybychom se posunuly o kousek, stojí to za to.
Když si vzpomenu jak jsi popisovala veletoče, pohmožděniny na rukou,atd je to obrovská cesta a výsledek nádhera.
eh zrovna jsme o tom mluvily s Peťou, se mi ty cirkusový veletoče zase vybavily. A ten noční strach, co budu dělat, když to takhle bude napořád, když to nezvládnu, jak s takovým psem budeme žít dál – navíc ve městě…..
Peti, teď už to naštěstí nenastane, ale musela by ses od toho citově oprostit a Tali najít jiný domov – u někoho s domem a obrovskou zahradou, někoho opravdu laskavého a zároveň velkorysého, komu by nevadilo, že je svému psovi v podstatě lhostejný…kdo by ji mohl poskytnout spoustu pohybu na oploceném teritoriu a rezignoval by na pokroky a na to, že z ní nebude pes pracovní ani rodinný. Tali měla kliku a co si budeme povídat, Brtník taky :-D.
Neee, to už vůbec nenastane, to byly teď jen neproveditelný úvahy o dobách v těch příšerných začátcích, kdy byla prázdný třicetikilový jelito, co se mnou mlátilo o zem. A já bohužel trpím poměrně velkou zodpovědností jak za psy, tak za jejich chování vůči okolí, přírodě……. a její projevy byly takový, že jsem si – i když jsem ji měla zajištěnou, nemohla být jistá, že se něco nestane – ne že by někomu ublížila, člověku, nebo psu, ale když bych ji neudržela a ona vlítla třeba pod auto, porazila kočárek………… tohle mě deptalo tehdy strašně, opravdu jsem se bála. Ona se prostě rozhodla, vyrazila, řetízkáč dělal prdho a já lítala po sídlišti , vyvlíkla se z postroje jak Houdiny a já lítala po sídlišti…….a pak hrůzou v noci nespala, kdyby se něco blbou náhodou stalo. Lidi, kteří nechají svoje psy bez ovladatelnosti poletovat prostorem a je jim to fučík, mají tu výhodu, že si nepředstavují ani náhodou, že pes vlítne do silnice pod auto a v něm se někomu – třeba malýmu dítěti něco stane. Já bohužel tu představivost mám. No a protože se strašně dlouho nedařilo nějak výrazně otočit kormidlem, představovala jsem si takovýhle život po dobu třeba třinácti let. To se mi fakt nedýchalo dobře 😀 .
A zároven jsem věděla, že bych nedokázala toho psa vrátit – to vůbec, ale ani mu hledat nový domov. Kachna tehdy nadhodila nějakou možnost u někoho, kdo by se jevil, že by to šlo, ale …..mně to nešlo 🙂 .
skvela majitelka ma samozrejme tri skvely uzasny psy 🙂