Mohli jsme si s ohařema říct, jako manželka Rudolfa Hrušínského ve filmu Slavnosti sněženek.

Jen s tím rozdílem, že nás Brtnik nevezl na traktoru, neřikám mu táto ,nevezl nás kolem vesnice a taky jsme nepotkali prase.

I když!! 😀 😀 

Taliprtce, která okamžitě k zákazu zamířila, jsme tak mohli osvětlit, že v tomto prostoru není evidentně žádaná 😀 😀 😀 😀 

Byl krásný den, takový lehoulince jarní:

A my se konečně vydali, když se minulý víkend nejelo, do těch Malých Kyšic, kde to máme rádi.  Pro tentokrát jsme auto nepíchli u restaurace Lika, alébrž dole u Netopejra. Kde jsme měli v plánu po procházce zaparkovat i sebe a dát si tam dlábes – na ceduli psáno kančí, jelení, dančí…. těšila jsem se moc.  A na výlet taky. Máme to tady rádi a opravdu jsme tu dlouho nebyli. A Bubinka ještě vůbec ne. Byl to její první velkovýlet. 

Celej v lesích, enem začáteček, kousíček se šlo po takový tichý silnici, kde si alespoň mohli ohaříci pocvičiti chůzi bez vodítek u nohy. Tali ťapala s páníkem a já si vzala zrzavý duo.  Že to Bubi šlo líp, než mě natočení videa, je evidentní 😀 . Nevím, jak mi dokázala ze záběru zmizet , ale byla tam! Nelžu. Ostatně je to vidět na samým začátku videa.

Došli jsme na konec silničky, kde nás minulo jen jedno auto a já si zase udělala, už asi po desátý, fotku mýho oblíbenýho výhledu. Je to tady totiž jako na horách a tyhle místa mě vždycky zachraňovaly, abych se z města nezbláznila:

No a mohlo se vyrazit:

Kolem nás lesy, sem tam louky a Bubrdle mohla začít poznávat:

Jak vidíte na fotkách, ten den se opravdu necourala a hodně času byla takhle vpředu. Bylo úžasný ji vidět, jak si to metelí. Dělá mi to sakra dobře na duši. A stejně úžasný a na duši dobře činící bylo i to, jak skvělá byla zase Tali. Ještě pořád je to pes, který si je vědom a co je podstatný, že si je vědom rád, toho, že je tam s námi. Nebyla tam s námi TááÁÁLYJéÉ!, ale moje Talinka. Pejsek, co má radost, že ho zavoláte!

Byla to taková vám nádhera, že se to popsat prostě nedá. Totální klídek a pohodička po všech stranách. A to i těch lidských. Protože všichni ti, které jsme potkali-nebylo jich mnoho –  byli normální! Co mi udělalo radost, byly dva páry mladých lidí. Naprosto normálních mladých lidí, žádný vod regálů, co si vyrazili, prostě obyč mlaďoši. Jedny jsme potkali přímo v lese a druhý při návratu, kdy oni byli evidentně na začátku cesty. Vždycky padl úsměv a pozdrav z obou stran. Milý osvěžení.  A tetkon pozorte, dokonce i pan kolista byl! Byl to kolista, žádnej byčiglista. Normální člověk na kole, žádnej pako polykač kiláků, co vás smete z cesty a ešče vám vynadá.  Protože……..protože jsme se potkali na úzký cestičce- pod námi voda, nad námi břeh lesa. Když jsme ho viděli, on zpomalil, my přivolali ohařiska, posedali jsme si je u cesty a on mohl pijánko projet. A! Tetkon to přijde. VON NÁM PODĚKOVAL! No fakt! Poděkoval a usmíval se. A ešče byl fešnej k tomu 😀 Prostě kolista, normální majitel kola, co se jede projet, a ne papoušek, co vás smete, aby nemusel brzdit a na tacháči to zajel do plnejch. A taky velkou skupinku rodičů s dětma jsme potkali a ty taky byli fšicí normální. Děti ani dospělí neřvali, zase, protože jsme se potkali na úzkém prostoru, jsme se jedni druhým přizpůsobili, aby se dalo projít, poděkovali jsme se, usmáli se. Hezký to bylo.

Tak to bylo takový malý lidský zpestření našeho výletování. Jinak jsme byli obklopeni jen přírodou a uřvanejma ptáčkama. Ti už taky čujou, že se jaro pomalu začne probouzet, jak dnešní den naznačoval. Ještě spí, protože mrzne, ale sluníčko, sluníčko už začíná nabírat na síle. Když se teda neschovává. A to se dneska neschovávalo. Makalo vo sto šest. Což bylo moc příjemný, po těch šedých dnech.

A aby nám to dobře šlapalo, abychom se v pořádku vrátili a aby bylo to krásný počasí, o to se evidentně postaral sv. Jakub, který má tohle šécko ve svý kompetenci a dohlížel na zdárný průběh výletu přímo uprostřed těch krásných lesů.

Byl to moc fajn den, se třema ohařiskama v nádherný přírodě. A jak nám panečku vyhládlo! A jak já se těšila na tu zvěřinu. No jo, jenže.

Když jsme přepochodovali závěr výletu po kousku silnice, kde si zase ohaříci střihli tu společnou chůzi u nohy, zjistili jsme u Netopejra velmi nemilou věc. Asi tak polovina národa poslechla jejich  novou reklamní ceduli s nápisem Přiď se nažrat! a skutečně tak učinili. Hospoda i sál byly narvaný k prasknutí. Já se šla s Bubinkou na vodítku a Rumíčkem bez vodítka jako předvoj zeptat, zda můžeme dovnitř.  A už po otevření dveří mi bylo jasný, že to nejspíš neklapne. A bohužel jsem se nemýlila. Bubi to ovšem rozhořčilo a odmítala hospodu, kde bylo příjemně teploučko, opustit. Musela jsem ji ven do chodby vytáhnout jak mrtvou kozu :D. Tak, když ne do hospody, tak aspoň do skladu prej. Opět mrtvá koza. To Rumoušek byl naopak hodně živoučkej, protože se otevřely dveře od dámského WC a vyšla mladá slečna. Mladé slečny jsou v oblibě, je nutno je vítat, zvláště, když se na něj usmívají. A přijde-li další slečna, je to ještě lepší, a proč s ní nejít rovnou na ten záchod taky, že jo. Vypadalo to, že už se nikdy z toho úzkýho prostoru nedostanu, slečny se smály, Bubina hodlala využít nastálého zmatku a dobýt tak skladu………….. až jsem ten cirkus Humberto byla nucena umravnit svým krutopřísným A DOST! 

Rumouš vyjel z toalety a mrtvá koza obživla. Mohli jsme vypadnout. A vrátit se k autu a tím autem dojet do restaurace Lika. A modlit se, aby i tady nebylo narváno. Nebylo. A dokonce si nás pamatují. Jen v počtu dvou psích kousků. Dostali jsme krásný místečko vzadu v sále, kde jsme krásně mohli uložit tu ohaří bandu. A já si šla rovnou umýt svoje ruce zaprasený od ohaříků. To jest ta negativní stránka toho, když jsou hodní psi. Že je odměňujete a oni vás osliznou, na to osliznutí se nabalí drobky z odměn…….., asi si to umíte představit. No a já jsem medvídek mýval, takže vždy hned zamířím k umyvadlu. 

Když jsem se vracela, slyšela jsem ze sálu značný mumraj. Noo jo! Paní servírka přinesla a naservírovala ohaříkům talíř s dobrůtkama. Tím pádem nemohl ani ohaří chlup zvostat tam, kde měl nařízeno. To uznávám a kupodivu to uznal i Brtnik. Paní se smála a pak přinesla pití a dlábes i pro nás.  Sice nebyl zvěřinovej, ale vynikající ten gulášek byl. To mohou potvrdit i ti tři zbojníci, s kterýma jsem se rozdělila o dva knedlíky s omáčkou. Aby nebyli škodní.  Vzhledem k tomu, že si to zasloužili, objednal jim Brtnik tatranky. A zatímco obě ohaří dámy  se do tatranky pustily jak dvě prasnice a vyrobily kolem sebe značný hnojnik (a zas se pak ale zabavily při jeho uklízení), tak Rumíček seděl vedle mne a způsobně ukusoval tatranku z obalu po kouskách. 🙂 . Zato, když pak dorazila paní s dobrůtkový psím nášupem, změnil se způsobný a civilizovaný pan profesor v neandrtálce a rval se dopředu, před ostatní, jak kdyby ještě nikdy nejedl a doma ho drželi celou dobu hladem 😀 . Posléze po zaplacení náš pojízdný cirkus již zcela disciplinovaně opustil restauraci a mohlo se jet dom. 

A já jsem už pro dnešek zticha, nechám detaily na jinech 😀