Jo měli, protože jsme šli zase fšicí pohromadě ven.

A taky proto, že se udělalo moc hezky. I když mělo být celý den zataženo. Jediným mráčkem tedy bylo to, že původně Brtnik plánoval, že si vyrazíme do Kyšic. A já se na to těšila. Moc. Že bude něco úplně jinýho. Uděláme velkookruh, když Bubrdle může takhle fordit, stavíme se u Netopýra a já si dám kančí. Nebo jelení. 

Dala jsem si prt 😀 . Páč Brtnikovi se nakonec nikam jet nechtělo. Já to chápu, ale značně mi to rozhodilo sandály. Už jsem se viděla tam, jak si procházkujeme v místech, kde jsme roky nebyli, jak si sedneme u praskajících kamen a narvu si pupek divočinou. No tak ne, halt, co nadělám. Jak říkám, chápu to, tak jsem netlačila na pilu, jen se s tím musela vnitřně poprat. Teda ani ne tak já, jako to malý dítě uvnitř mě.  Bylo to jako by mi v pěti letech řekli, že jdeme na kolotoč s koníčkama na Letný a pak mě místo toho vzali do parku 😀 . 

A to jsem ještě netušila, že si Brtnik jako trasu vybral cestu směrem ke Kostelíčku. Cestu krpálem v podobě uklouzanýho sněhu. V půlce cesty mé malé  zklamané vnitřní dítě přeprala nasraná ženská a hrozilo, že z ženský se stane rázem vdova. 😀 . Nejsem, vdova protože jinak si svého muže vážim. A jsem ráda, když jde s námi a zpravidla mu tudíž nechávám volnou ruku ve výběru. I proto, že v sobotu jsem trasu volila já.

Vysápala jsem se tedy do toho krpálu a posečkala u kostelíka několik mnoho hodin, než jsem byla provozu schopná. Ono jít krok dopředu, šest se vrátit a celý to absolvovat s bolavou haxnou nejni žádná velká hitparáda.

Ta ovšem panovala v ohařský línyji. Neb Tali byla pro ten den, krom nutného

drobného upgradu softwaru u branky, naprosto báječný pes. Takový jakého si přejete. Bezproblémový, vnímavý, se zájmem o to, co se kolem něj děje. Pes chodící se hlásit, zapojující se do všeobecné zábavy. A té jsem jim ten den dopřála dostatek. V sobotu to bylo hlavně o chození a jen tak se courání. Ale dneska byly občas aportky hodně v akci.

A taky se hodně čmuchalo:

a cosi pak stopovalo

 

případně se pronásledovalo. To, když vám někdo ukradnul balonek a vy jste se od něj nemohli hnout a museli jste dávat pozooora, kdy mu vypadne z kušny a vy mu ho konečně čórnete:

Tuhle jejich hru mám ráda, ráda je pozoruju, jak Tali dělá filutu a nosí si ten balonek a zlobí Rumouše. A Rumouš ji pronásleduje na každým kroku v naději, že konečně nastane ten moment, kdy Tali něco zaujme, kušna povolí a balonek bude zase jeho. A ona povolí vždycky, však Tali známe.

Já jsem se hlavně radovala z toho, že máme ty tři psy. A ne, že máte dva a toho jednoho furt lanaříte, aby byl duchem přítomen s ostatními. Však to víte, že je to pro mě vždycky lábuš, když je Tali příčetná. A že dneska teda byla.  A vysmátá jak lečo. (Proč se tohle vůbec říkalo? 🙂

Ohaříci pročuchali důkladně louku u kostelíčka a mohli jsme se zanořit do lesůch. Byly tady zase jen pro nás. Nikde nikdo. Ne, že by mi to vadilo, ale nechápu, že si tu krásu lidi nechají takhle ujít. Páč já se jí nemožu nabažit. I proto, že člověk ví, že hned následující den to půjde dolů. Teď tady ale bylo sněhu dost a my mohli s Rumíčkem výkopovat.

Brtnik, který svého času do těchhle míst  vůbec nechodil, je před časem objevil a pustil se tady taky nakonec do průzkumničení.  A tak nedávno objevil i mou oblíbenou cestu nad “vlčí strání”. A protože jsem ho tam už dlouho chtěla zavést a společně jsme tam ještě nebyli, zamířili jsme  tímhle směrem. Ale vzali to různejma zábližkama a oklikama, abychom si ten zimní les pořádně užili. A abych si udělala taky nějakou tu sněžnou fotku, až zas přijde čas na vánoční ohaří přání. 

Výroba a výsledek 😀

A vůbec, ale vůbec jsem netušila, že se mi podaří udělat fotka taková, jakou jsem ešče nikdá nevyfotila. Jak jsem tak zjistila, nebyla jsem ten den jediná, koho uchvátil stejný pohled, že kachno? Bylo to úplně magický, jak to slunce sedělo skorem na zemi a hořelo tam.

Krása! A celej ten výlet byl ale krása. I proto, že jsem si fakt mohla užívat Taliprdnice, kterážto se pro ten den stala nejen opravdu poslušnou, ale taky – a to hlavně, to hlavně!  nedílnou součástí celý naší smečky. A to mě vždycky zahřeje, i kdyby bylo mínus padesát. A tak mohl páník vidět, že funguje i když se na ní nehuláká, ale zavolá se hezky: “Talinkooo, poběěž!” a pak se jí může hodit dobrůtka vzduchem do výšky, či do dálky, aby si ji mohla ulovit a jí to pak hned navede zase zpátky. a jak je radostná, když bojuje o balonek a je s ní cukáno a je jí vyhrožováno 😀 . Pak se mi podařilo i zapojit páníka a to se zase čutalo balonkama po zemi, aby je mohli ohaříci honit, pádit za nima a zastavovat se hlavou o závěj, že Tali? Ani Bubinka nepřišla zkrátka, s tou jsem si zahrála na honičku a pak jí metala její kapsičku. 

No jak říkám, krása, krása to byla. Zakončená doma u pece s kávičkou v ruce. Může si člověk přát víc? Asi ne 🙂