Tak nemáme ničehož, tož jsem z vody uvařila.
A opět je to hledání v textu. Tentokrát na téma ovoce 🙂
Anča Vozdecká na cestách
Anča Vozdecká měla od dětství sen. Vydat se jednou do Salvadoru ,podívat se na sopku s názvem Santa Ana. Jednoho dne se jí podařilo sehnat bandu kámošů, kteří pojedou s ní. Byl mezi nimi i Petr, na kterého si tajně myslela a kamarádka Ina, bez které nedala ani ránu.
Když přistáli na letišti, vydechla Anča nadšeně. “Konečně sem tady.” Na parkovišti odchytili první taxík a rovnou zamířili k sopce. Ovšem ouha. Výlet jim zkomplikovala zavřená cesta k Santa Ana-na sto dní. Rozhodli se tedy počkat a vyhledali nejbližší hospodu s ubytováním. Název zněl strašně staromódně – U Šenkýře . A aby se při čekání nenudili navrhla Ina zahrát si hru škatulata batulata hejbejte se. Když pak snědli objednané jídlo pravil Petr: “Tyhle místní jídla, to je na mě mor.” U šenkýře si vyžádal klíč od toalety a rychlým krokem tam zmizel.
Jenže nešel na záchod, místo toho zašel za Inou do pokoje. Ovšem – Anča to bohužel viděla. Ranilo to její cit. Ronila slzy jak krokodýl. Pořád si říkala “Co si jako myslí?”. Vadilo jí nejvíc to, že to je zrovna Ina. “Dyk je to taková bába, nána jedna pitomá!” Rozhodným krokem vyrazila za nima a rozrazila dveře pokoje. Netušila, že ti dva pro ni právě připravili překvapení. Petr se totiž šenkýře vyptal, zda se dá k sopce dostat i jinudy, a ano, šenkýř mu popsal zkratku.
Petr právě na mapě zkratku zkoumal, Ina kontrolovala vybavení. Oba nejdřív překvapeně koukali a pak se všichni tři rozesmáli absurdnosti toho momentu. Jediný, co už potřebovali, bylo, doladit pár detailů na trase a s tím jim mohla pomoci Wikipedie. Petr vytáhnul svůj telefon v barvě khaki, wikina zadání schroustala a za chvíli bylo jasné, že můžou vyrazit, místo toho, aby se tu povalovali 99 dalších dní. Dobrodružství začínalo.
Tak, kdo ještě nehádal a nechce se připravit o luštění, tak nečíst dál. Já ještě trochu odskáču dolů a dám tam text s vyznačeným ovocem:
Anča Vozdecká měla od dětství sen. Vydat se jednou do Salvadoru ,podívat se na sopku s názvem Santa Ana. Jednoho dne se jí podařilo sehnat bandu kámošů, kteří pojedou s ní. Byl mezi nimi i Petr, na kterého si tajně myslela a kamarádka Ina, bez které nedala ani ránu.
Když přistáli na letišti, vydechla Anča nadšeně. “Konečně sem tady.” Na parkovišti odchytili první taxík a rovnou zamířili k sopce. Ovšem ouha. Výlet jim zkomplikovala zavřená cesta k Santa Ana – na sto dní. Rozhodli se tedy počkat a vyhledali nejbližší hospodu s ubytováním. Název zněl strašně staromódně – U Šenkýře . A aby se při čekání nenudili navrhla Ina zahrát si hru škatulata batulata hejbejte se. Když pak snědli objednané jídlo pravil Petr: “Tyhle místní jídla, to je na mě mor.”, u šenkýře si vyžádal klíč od toalety a rychlým krokem tam zmizel.
Jenže nešel na záchod, místo toho zašel za Inou do pokoje. Ovšem – Anča to bohužel viděla. Ranilo to její cit, ronila slzy jak krokodýl. Pořád si říkala “Co si jako myslí?”. Vadilo jí nejvíc to, že to je zrovna Ina. “Dyk je to taková bába, nána jedna pitomá!” Rozhodným krokem vyrazila za nima a rozrazila dveře pokoje. Netušila, že ti dva pro ni právě připravili překvapení. Petr se totiž šenkýře vyptal, zda se dá k sopce dostat i jinudy, a ano, šenkýř mu popsal zkratku
Petr právě na mapě zkratku zkoumal, Ina kontrolovala vybavení. Oba nejdřív překpaveně koukali a pak se všichni tři rozesmáli absurdnosti toho momentu. Jediný co už potřebovali, bylo , doladit pár detailů na trase a s tím jim mohla pomoci Wikipedie. Petr vytáhnul svůj telefon v barvě khaki, wikina zadání schroustala a za chvíli bylo jasné, že můžou vyrazit, místo toho, aby se tu povalovali 99 dalších dní.Dobrodružství začínalo.
To je tak krasneě nesmyslny bozi příběh.
Ovoce jsem tam pribprvnim čteni sem tam našla, kiwi bylo dokinale pruhledne, ale dalsi budu muset peclive hkedat. Dekuji
Že je to dobrá blbina, co? 😀
Ja nasla 7 a jedno, ktery nevim, jestli je ovoce. 🙂
Jsem ti zapomnela nafotit zadky, vid. Splnim o vikendu, at mas neco na next week.
Našlas dobře – co je to jedno navíc? 😮
Díky za zadky, já – jak jsem říkala do teleféna – na to stejně úplně v tom kolotoči zapomněla, že jsme se domluvily, tak jsem rychle sedla a napsala tuhle variantu.
Tak já zatím čtyři. Ještě zkusím bádat.
Obávala jsem se chytáků v podobě dováženého exotického ovoce, jehož všechny názvy ani neznám – jako je např. liči durian tamarid apod.
Ale né, našla jsem jich v článku celkem 8 a krom jediného všechny běžně dostupné i nás v sámošce. Ten jediný vzácnější druh, pomalu vymizelý, roste u švagrové na dvorku a jsou z něj skvělé marmošky. 🙂
hahááá, nad liči, co klíčí jsem taky uvažovala, ale pak jsem tuhle všivou variantu zavrhla a zůstala u těch známějších variant.
Co je to osmý? Fifi taky našla něco navíc… tak jsem blásen, nic nevidim?
Ten vzácnější druh je moc dobrej a je škoda, že ho už člověk moc nepotkává. Já ho znám z dětství a v Prahé, kde jsme bydleli roste jeden obří exemplář u kostelíčka a já tam chodila mlsat při návratu z venčení.
Tak se mi podařilo přidat dva, celkem tedy šest. 🍌🍐
Tož jdu dát na konec textu vyluštění.
😀 😀 😀 😀
edit – jsme blbá. Skutečně je jich osm!!! Neumím počítat. Omluví mě, současnej frmol, co máme? Asi ne, že jo. Prostě jsem jen blbá 😀
Tak mi unikl ananas a citron.😁
😀 Mně unikla slíva. Misto ni jsem si rekla, ze “bez” lze mozna pocitat mezi mene tradicni ovoce, kdyz se z nej dela stava, sirup, kvety se obalujou… 🙂
Bezva příběh, hádanku si zkusím zítra. Vůbec jsem nestíhala se na ní podívat.