To byl ohaří úkol pro tu středu.

Bylo moc hezký odpoledne a já jsem s nima zamířila nahoru na kostelíčkovej kopeček. Přeci jen, ta tráva na loukách už je vysoká a tak se mi do ní tak moc nechce. Mláďata, klíšťata. A míst, kde roste tráva nižšího vzrůstu tolik není, aby to venčení nebylo pořád stejný. Takže vzhůru.

Zase jsem teď propadla převážně “jentakloncánímu” a nic moc toho neděláme. Prostě jen tak jsme, jak říkávám. Možná je to kompenzace za doby, kdy jsem furt a furt musela s Tali pracovat, hledat způsoby, vymýšlet a být v neustálým střehu. Možná si to chci vykompenzovat a tady ta nádhera kolem mě k tomu přímo vybízí. To jste ostatně i viděli ondynoj v Jablečný procházce. 

Ale nejsou zase úplně ladem, že jo. Máme jednak provozní poslušnost  a na nějaký to cvičení taky dojde, protože nelze usnout na vavřínech, to je jasný. A když si nevzpomenu já, vzpomene si Rumoušek a přihlásí se třeba o nějakou tu gymnastiku, nebo triky jako obíhání, ťapičkování a  tak. 

No ale pro tentokrát jsem si vzpomněla sama od sebe. Vysápali jsme se nahoru ke kostelíčku a třeba těsně před ním, než jsem vylezli zbytek kopce mě příjemně překvapila Taliprdnice. Šla napřed. A já nikdy psy nenechám vyběhnout za horizont, když nejsem u nich. Nevím co tam nahoře může být. Takže je vždycky zastavím a dám jim čekej. Rumíček se vrací sám, Bubrdle se ho občas – jako teď – chytne a zpravidla je to kvůli Tali, kdy volám čekej, nebo písknu signál pro čekej. A tentokrát jí bez předchozího povelu říkám: “Hele, ty jako nevíš, co tady máš dělat?”

Věděla, usedla a čekala! “Hmmm, to si ššššiiikulkáá!” pravila jsem jí a odměnila. Miluju momenty, kdy se  s tímhle pometlem dá jen tak čistě mluvit. Šííkulkáá je teď momentálně její oblíbený slovo, jak ho slyší, už se řítí, že je taky šikulka, i kdyby byl šikulkou kdokoliv jinej 😀 .

Zatímco na cestě vzhůru to bylo ogranizovaný, tak u kostelíčka dostali rozchod. Dozorovanej, pochopitelně.  Tali se tam zasekla s nějakým čmucháním a pak nás doběhla na cestičce k bukovýmu chrámu s výrazem: “Já sem tadyyy, počkejte na měěě!” a srovnala s námi krok, aniž by se hnala dopředu, jak bývá jejím zvykem. 

Vpředu šel tím pádem Rumíček a já mu dala volnou tlapku, kudy to povedeme. Doprava, nebo doleva? Tak doleva, fajn. Bylo to v podstatě jasný. Ta cesta je frekventovanější, je na ní víc co číst. Nejen pachy zvěře ale i sem tam psů z chatiček pod námi. Tak jsme si to fordili pohodovým krokem vpřed, až na jedno z rozcestí.

A tam jsem si právě řekla, že bychom si mohli trošek popracovati. A uvidíme, jak to půjde Bubrdlíně. Tohle jsem s ní ještě nehrála. 

Usadila jsem ohařiska na křižovatce, koukla kolem sebe a popadla vhodný špalíček.  Promnula jsem ho pořádně v dlaních a odešla do jednoho ze směrů tak, aby na mě nebylo vidět. A tam jsem milej špalíček schovala. A pěkně ještě mezi jiný takový špalíčky.

Po návratu jsem vyzvala Rumíčka, aby se vydal hledat bombu. Hezky se mi dívá na psa, když pracuje nosem. A Rumíček to umí hezky, systematicky, soustředěně a poctivě. A to nese výsledky. Takže zanedlouho se vynořil v křoví a hrdě nesl ten správný špalík. Kráása, krása. Byla jsem na něj hrdobec. Pochopitelně se mu dostalo velkopochvaly a velkoodměny. Pak byl usazen mezi ostatní a já šla  zase schovat špalíček.

Pracovat šla Taliprtka a bylo vidět, že jí to mocinky moc baví. Ocáskem mlela mlejn, soustřeďovaná jak já za volantem a už jela. Tak to víte, že našla. Taky dostala velkopochvalu a velkoodměnu. Šla usednout k ostatním a já to samý šla připravit pro Bubinku. Jasný, že jsem jí to neudělala tak těžký, jako těm dvěma. Však je to stará dáma a taky, jak jsem říkala, jsme tohle ještě nehrály. Ale! I tak, překvapila, děfčica moje, překvapilaaaaa! Tím svým párečkem, co má místo ocásku si to dirigovala, až se dodirigovala na to správný  místo, popadla špalíček a…… rozkousla ho v radosti vejpůl 😀 😀 Bábrdle jedna bezzubá. 😀 😀

Tož jsem po další velkopochvale a velkoodměně musela jít hledat náhradu, abychom si mohli dát další kolo, když je to tak bavčí. A že to ohaře bavčí, to si můžete být jistý. Je to něco, pro co byl stvořen-hledat, aportovat. A mezitím si zacvičit klid v odložení, když pracuje ten druhý.  A tak jsme si tam takhle chvilku hráli na ty bombaře vyhledávače a poté pomalu po vršku pokračovali dál. A já se mohla už jen kochat, měla jsem aspoň trošku splněno a nic dalšího se nám stejně nechtělo, že jo.

Domů jsme i tak dorazili zase až bůhví kdy a já pak lítala Domečkem jako šůs, abych to šécko stihla, než půjdu do péři.